ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.62.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 62/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Statutárního města O., zast. advokátkou, proti žalované V. S., zast. advokátem, o stanovení povinnosti uzavřít prohlášení vlastníka budovy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 88/2001, k dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.5.2002, čj. 57 Co 308/2002-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.5.2002, čj. 57 Co 308/2002-92 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 23.11.2001, čj. 26 C 88/2001-49, jímž tento soud uložil žalované uzavřít se žalobcem prohlášení vlastníka budovy podle §4 zák. č. 103/2000 Sb., obsahující A) popis budovy – domu čp. 2071 na parcele č. 94/20, v obci a k.ú. O., B/ vymezení jednotek v budově jako bytů č. 2071/1, 2071/2, 2071/3, 2071/4 a nebytového prostoru – garáže č. 2071/5 s tím, že vlastníci bytu č. 2071/2 o ploše 121,65 m2, k němuž patří spoluvlastnický podíl o velikosti 24,2 % (242,0/1000) na společných částech budovy, je žalovaná, C/ určení společných částí budovy, D/ úpravu práv k pozemku č. 94/20 v k.ú. O., na němž je postavena budova čp. 2071 tak, že bude převeden v rozsahu odpovídajícím podílu na společných částech domu na nabyvatele jednotek, E/ práva a závazky týkající se budovy přecházející na vlastníky jednotek, F/ hospodaření domu včetně pravidel pro přispívání spoluvlastníků na výdaje spojené se správou, údržbou a opravami společných částí domu a správou bytu s tím, že správu domu zajišťuje správce domu, G/ pravidla pro správu společných částí domu a určení správce.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že není důvodná námitka žalované, že soud prvního stupně překročil meze návrhu, neboť žalobce se žalobou domáhal uložení povinnosti uzavřít prohlášení vlastníka, které k žalobě jako její součást přiložil. Soud prvního stupně tuto povinnost žalované uložil a text prohlášení uvedl ve výroku rozsudku, a proto se nejedná o překročení mezí návrhu ve smyslu §153 odst. 2 o.s.ř.
Dále odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že převzal jako správná skutková zjištění učiněná okresním soudem. Žalovaná podle nich nabyla na základě darovací smlouvy z 11.3.1993 vlastnictví k bytu č. 2 v domě čp. 2071 v O. a k 25,08 % podílu na společných částech domu, jehož zbývající část je ve vlastnictví žalobce. Po nabytí účinnosti zák. č. 72/1994 Sb. je považována za vlastníka této bytové jednotky (bytu č. 2), avšak neučinila úkony potřebné k uvedení právních vztahů k jednotkám, společným částem domu a pozemku (prohlášení vlastníka) do souladu s uvedeným zákonem. Souhlas s prohlášením žalobce jako vlastníka budovy podmiňovala převodem garáže, nacházející se v domě, do svého vlastnictví.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud mj. dále uvedl, že podle §31 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb., ve znění novel, vlastníci bytů nebo nebytových prostor, jimž vlastnické právo vzniklo podle dosavadních předpisů (tj. před účinností zák. č. 72/1994 Sb.) se dnem účinnosti tohoto zákona považují za vlastníky jednotek dle tohoto zákona a jsou povinni do jednoho roku (počínaje od 1.5.1994) uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu se zákonem č. 72/1994 Sb. Při nesplnění této povinnosti žalovanou se vlastník budovy obrátil na soud s návrhem, aby soud nahradil potřebný projev vůle (§31 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb.).
Za vlastníka budovy odvolací soud pokládal žalobce, který je tak oprávněn domáhat se žalobou nahrazení souhlasu žalované vlastnice jednotky (bytu č. 2) s předmětným prohlášením, jímž budou právní vztahy uvedeny do souladu se zák. č. 72/1994 Sb.
Odvolací soud dále považoval v prohlášení uvedené údaje za správné a v souladu s ust. §4 zák. č. 72/1994 Sb. a prohlášení není neplatné ani z důvodu rozporu s právními předpisy dle ust. §39 obč. zákoníku.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovoláním ze dne 15.8.2002, doplněným podáním ze dne 11.10.2002, žalovaná napadla výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění dovolání žalovaná uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy rozhodly nad rámec žalobního petitu. Podle dovolatelky soudy nerespektovaly ust. §153 odst. 2 o.s.ř. a připustily, že do výroku rozsudku byl zařazen text prohlášení vlastníka, ačkoliv žalobce navrhoval, aby toto prohlášení bylo pouze přílohou rozsudku. Soudy dále nezjistily řádně skutkový stav, zejména nebyly prováděny důkazy ohledně údajné garáže ani její ohledání.
Dále je dovolatelka toho názoru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť právní otázky byly řešeny v rozporu s hmotným právem. Napadeným rozhodnutím byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem prohlášení vlastníka budovy, přičemž se v daném případě nejedná o uzavírání smlouvy, proto je uložená povinnost v rozporu s hmotným právem. V návrhu na prohlášení vlastníka je dále vymezena nebytová jednotka garáž, ačkoliv se v domě garáž nenachází, sklepy jsou v prohlášení zahrnuty do společných částí domu, přitom však tvoří dle §121 odst. 2 obč. zákoníku příslušenství bytu, což je v rozporu s ust. §2 písm. g) zák. č. 72/1994 Sb., do prohlášení je zahrnuto i oplocení, přestože je v souladu s ust. §120 odst. 1 obč. zákoníku vždy součástí pozemku a navíc se oplocení nachází na jiném pozemku, než na kterém je postavena předmětná budova, návrh prohlášení neobsahuje úpravu užívání přídomní zahrady a v části F, odst. 5 prohlášení se uvádí společenství vlastníků, které v daném případě nemůže podle §9 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb. vzniknout s ohledem na počet vlastníků bytových jednotek.
Dovolatelka se domnívá, že soudy obou stupňů rozhodly o formě a obsahu prohlášení vlastníka, nahrazují vůli dovolatelky a přitom je prohlášení v rozporu s hmotným právem. Proto navrhuje ohledání domu, vyžádání znaleckých posudků ohledně jednotlivých částí domu.
S ohledem na uvedené dovolatelka požaduje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 13.11.2002 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že v dovolání uváděné skutečnosti byly již namítány v řízení před soudem prvního stupně a jsou totožné s odvolacími důvody. Uvedené soudy se jimi podrobně zabývaly.
Žalobce ve vyjádření dále uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je správný a pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je právně významné, navrhuje zamítnutí dovolání a dále požaduje přiznání nákladů dovolacího řízení v částce 6.200,- Kč.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání žalované podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se poté zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Dovolatelka ohledně přípustnosti dovolání odkázala na ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. c) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení může přihlížet pouze k právním otázkám řešeným v rozhodnutí odvolacího soudu, a to k těm, na nichž je toto rozhodnutí založeno a které byly dovolatelem vymezeny v dovolání. Dále se musí jednat o právní otázky, které jsou významné nejen pro posouzení konkrétního sporu, ale mají též význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Při posuzování přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to s ohledem na výše uvedené, nelze přihlížet k namítaným nedostatkům ve skutkových zjištěních.
V projednávané věci, jak vyplývá z dovolání, dovolatelka nejprve namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (soud podle dovolatelky překročil návrhy účastníků a porušil tím ust. §150 odst. 2 o.s.ř.), což může být dovolacím důvodem dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale nejde však o právní otázku, na níž je rozhodnutí ve věci samé založeno, ani o takovou vadu řízení, se kterou by byla spojena přípustnost dovolání.
Dále dovolatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž však tato její výtka je zčásti založena na námitkách správnosti či úplnosti skutkových zjištění, popř. směřuje proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž skutková zjištění vycházejí (jde zejména o námitku, že v prohlášení vlastníka je vymezena jednotka garáž, ačkoliv se v domě nenachází).
Další v dovolání uplatněné námitky, a to že sklepy jsou zahrnuty nesprávně v prohlášení vlastníka budov, do společných částí domu, v prohlášení je zahrnuto oplocení zahrady, prohlášení neobsahuje úpravu užívání přídomní zahrady a v prohlášení se uvádí společenství vlastníků (část F, odst. 5), ačkoliv s ohledem na počet vlastníků nemůže vzniknout (§9 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb.) jsou sice zčásti otázkami právními a zčásti jde o skutková zjištění a poté jejich právní posouzení, ale jde o otázky, které mají význam pouze v konkrétním sporu a nejsou významné z hlediska rozhodovací praxe soudů. Pokud jde o tyto námitky lze odkázat na podrobné odůvodnění obsažené zejména v rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady stanovené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro to, aby mohl dospět k závěru, že dovolání je přípustné, protože napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka v dovolání též výslovně napadla i výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud dovolatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.200,- Kč.
Tento výrok je svojí povahou usnesením a proti usnesení je dovolání přípustné v případech stanovených v §238, §239a a §239 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že uvedená ustanovení neupravují přípustnost dovolání pro tento případ, nezbývá než konstatovat, že dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu je nepřípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že neshledal, že by dovolání bylo přípustné, dovolání podle ust. §243b odst. 5 o.s.ř., v návaznosti na ust. §218 písm. c) o.s.ř., odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 1.625,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu