ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.642.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 642/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o 584.002,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 123/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.4.2003, č. j. 11 Co 98/2003-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 19.6.2000 u Okresního soudu ve Frýdku - Místku, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 584.002,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ode dne 1.7.1998 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že na základě zákona č. 403/1990 Sb. byla dne 21.10.1991 uzavřena dohoda o vydání věci mezi podnikem B. h. a r. s.p. a V. K., na základě které byl žalovanému vydán dům č.p. 139 s parcelou č. 213 v k.ú. F. Podle žalobkyně v článku IV. předmětné dohody bylo výslovně uvedeno, že vydané nemovitosti byly zhodnoceny a míra zhodnocení bude stanovena znaleckým posudkem. Žalobkyně dopisem ze dne 17.4.1998 oznámila ve smyslu §10 odst. 3 a §19 písm. a) odst. 3 citovaného zákona výši podstatného zhodnocení stavby, které bylo stanoveno částkou 584.002 a vyzvala žalovaného ve smyslu §563 o.z. k zaplacení této částky, a to ve lhůtě do 30.6.1998.
Okresní soud ve Frýdku - Místku usnesením ze dne 26.2.2001, č.j. 19 C 147/2000-4a v odstavci I. vyslovil svou místní nepříslušnost. Současně v odstavci II. rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení věc bude postoupena Okresnímu soudu v Ostravě, jakožto soudu místně příslušnému.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 20.6.2002, č.j. 36 C 123/2001, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě dohody o vydání věci ze dne 21.10.1991 ( článek IV. ) bylo mezi účastníky ujednáno, že vydávaná nemovitost byla zhodnocena přístavbou a přestavbou podle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., přičemž míra zhodnocení byla stanovena znaleckým posudkem vypracovaným Ing. V. Š. v roce 1993, podle objednatele Ministerstva pro správu národního majetku a privatizaci. Vzal za prokázáno, že výše uvedená smlouva byla registrovaná Státním notářstvím ve Frýdku – Místku dne 8.11.1991 pod č.j. RE 302/91. Rovněž zjistil, že žalobkyně dne 17.4.1998 vyzvala žalovaného k zaplacení částky 584.002,- Kč, představující podstatné zhodnocení, a to nejpozději do 30.6.1998. Dále dovodil, že pokud nebylo zjištěno, že by žalovaný ke dni podání žaloby o této výzvě nevěděl, doručení výzvy ze dne 17.4.1998 do dispozice žalovaného je nutno považovat za prokázanou. Věc posoudil podle §563 o.z. s tím, že není-li doba splatnosti dohodnuta, stanovena žádným právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Zaujal názor, že první objektivní možnost vykonání práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu a nikoli až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – R 28/84. Vyslovil, že minimálně od roku 1993, kdy byl znalecký posudek vypracován, mohla žalobkyně požadovat splnění dluhu. Dospěl k závěru, že právo žalobkyně bylo promlčeno, a to v obecné tříleté promlčecí lhůtě, s přihlédnutím k objektivním okolnostem v dané věci, když právo mohla žalobkyně uplatnit v tříleté obecné promlčecí lhůtě ode dne, kdy se dozvěděla o výši podstatného zhodnocení stavby v částce 584.002,- Kč podle znaleckého posudku Ing. V. Š.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.4.2003, č.j. 11 Co 98/2003-58, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně není promlčena. Podle odvolacího soudu v dané věci nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, č. 28, neboť se zjevně jedná o kvalitativně jinou situaci. Na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že pro počátek běhu promlčecí doby není rozhodné, kdy se příslušné ministerstvo seznámilo s výší částky, o kterou byla stavba zhodnocena. Konstatoval, že pro počátek běhu tříleté lhůty ve smyslu §101 o.z. je podstatný den, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, tedy den, kdy nastala splatnost zhodnocení. Dospěl k závěru, že žalovaný byl povinen splnit dluh prvního dne poté, co byl o splnění požádán, tedy ode dne doručení výzvy. Pokud žalobkyně požádala o zaplacení zhodnocení vydané nemovitosti dopisem ze dne 17.4.1998 a žaloba u soudu byla podána dne 19.6.2000, nemůže se jednat o nárok promlčený.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že byla nesprávně posouzena otázka počátku běhu promlčecí doby a promlčení nároku žalobkyně. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že pro počátek běhu promlčecí lhůty není rozhodné, kdy se příslušné ministerstvo seznámilo s výši částky, kterou byla stavba zhodnocena. Konstatoval, že je třeba rozlišovat dvě samostatně promlčitelná práva majetkové povahy, tedy právo učinit výzvu podle §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ke splnění povinnosti a druhým právem je právo poté, co na základě této výzvy stanoví splatnost dluhu domáhat se zaplacení žalované částky. Podle dovolatele nárok učinit - stanovit výši částky za zhodnocení a určit lhůtu pro zaplacení této částky bylo promlčeno. Poukazoval na skutečnost, že neobsahuje-li zákon č. 403/1990 Sb. zvláštní úpravu, tak je nutno vycházet z obecné úpravy o promlčení v občanském zákoníku a jednotlivá majetková práva rozlišovat. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení §10 odst. 3, §19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a §101 o.z. a zda tato ustanovení rovněž správně vyložil.
Podle §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. jde-li o stavbu, která byla podstatně zhodnocena tak, že její kupní cena určená ke dni uzavření dohody a stanovena postupem uvedeným v §19a převyšuje náhradu podle §14 odst. 1, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu, nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozdíl mezi takto stanovenou cenou a náhradou podle §14 odst. 1. Povinná osoba je povinna vydat věc do 30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci v případě, že se oprávněná osoba rozhodne pro její vydání.
Podle §19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ve lhůtě uvedené v odstavci 1 může oprávněná osoba vyzvat příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci k poskytnutí náhrady podle §14 nebo vydání kupní ceny podle §15, popřípadě k doplacení rozdílu podle §16.
Restituční zákon je svou povahou předpisem občanskoprávním a poměr mezi ním a občanským zákoníkem je poměrem zákona zvláštního k zákonu obecnému. Protože restituční zákon nemá vlastní ustanovení obecně pojednávající o promlčecích dobách (o započetí jejich běhu či jejich ukončení), je třeba řešit otázku započetí běhu promlčecí doby a její délky výkladem příslušných ustanovení o.z. s přihlédnutím k právní teorii.
Podle §100 odst. 1 o.z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až §110 o.z.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá - li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle §101 o.z., pokud není v dalších ustanovení uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Pro správné posouzení otázky promlčení práva nelze vystačit pouze se stanovením délky promlčecí doby, nýbrž je nutné správně stanovit i počátek jejího běhu. Ten upravuje občanský zákoník zvlášť pro jednotlivá práva (a to pro každé z nich rozdílně) výslovně vyjmenovaná v ustanovení §102 a násl. a obecně pro všechny další případy v ustanovení §101. Jelikož v daném případě nejde o některé z výslovně vyjmenovaných práv upravených v ustanovení §102 a násl. o.z. (jde o úhradu zhodnocení domu vydaného podle restitučního zákona /§10 odst. 3 restitučního zákona/), je promlčecí doba tříletá a běh této obecné promlčecí doby podle §101 o.z. započal dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem je v daném případě den, kdy nastala splatnost zhodnocení, tj. den, kdy měl žalovaný poprvé splnit dluh. Protože doba splnění nebyla dohodnuta a ani stanovena právním předpisem či určena v rozhodnutí a žalovaný byl dopisem ze dne 17.4.1998 vyzván k úhradě zhodnocení nejpozději do 30.6.1998, byl ve smyslu §563 o.z. povinen dluh splnit prvního dne poté, co byl o plnění žalobkyní požádán. Jestliže soudy obou stupňů považovaly doručení výzvy za prokázané a žaloba u soudu byla podána dne 19.6.2000, nelze nárok považovat za promlčený ve smyslu ustanovení §100 odst. 1, ve spojení s §101 o.z., neboť od doručení uvedeného dopisu k rukám žalovaného do podání žaloby u soudu tříletá promlčecí doba neuplynula.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanému počala běžet tříletá promlčecí lhůta ode dne doruční výzvy, je nutno právní posouzení věci, jež v dané věci uplatnil, považovat za správné. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, č. 28, je nepřípadný.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu