ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.667.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 667/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. R., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 9. 2003, sp. zn. 58 Co 314/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 206/2000 (žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti J. R., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 18. 10. 1995, se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo vydat žalobkyni dům čp. 1021 s pozemkem parc. č. 621/406 v Ú. n. L. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti, patřící původně žalobkyni a jejímu manželovi, propadly státu podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 13. 1. 1972, sp. zn. 1 T 87/71; tento rozsudek byl zrušen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 1. 10. 1990, sp. zn. Rt 105/90, podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Uvedené nemovitosti byly kupní smlouvou ze 6. 11. 1972 (registrovanou bývalým Státním notářstvím P. dne 23. 11. 1972, sp. zn. R I 1650/72) převedeny na J. a J. R. kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků. Podle názoru žalobkyně byly nemovitosti získány R. v rozporu s cenovými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění; po rozvodu manželství nabyla žalovaná J. R. uvedené nemovitosti v celém rozsahu na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalobkyně vyzvala žalovanou o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděné nemovitosti byly v době koupě v roce 1972 ve zchátralém stavu (šlo spíše o trosky). Sjednaná kupní cena byla stanovena podle tehdy platných předpisů a bez jakéhokoli zvýhodnění. Do získaných nemovitostí byly žalovanou investovány nemalé finanční prostředky na dostavění domu.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem z 11. 9. 1997, čj. 14 C 211/95-39, zamítl žalobu žalobkyně M. M., aby žalované J. R. bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 1021 v Ú. n. L. s pozemky parc. č. 2415 (o výměře 81 m2), parc. č. 2416/1 (o výměře 499 m2), parc. č. 2416/2 (o výměře 22 m2) s garáží a parc. č. 2416/3 (o výměře 13 m2), zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území a obec Ú. n. L. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 2.070,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit státu na náhradu jím placených nákladů řízení 1.875,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 25. 6. 1998, sp. zn. 14 Co 89/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Byl zamítnut návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 18. 4. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2049/98, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 25. 6. 1998, sp. zn. 14 Co 89/98, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutím došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně sice posoudil žalovanou jako osobu povinnou k vydání věcí, ale přesto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (který měl za to, že žalovaná není povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb.), potvrdil, když měl za to, že vydání věcí brání ustanovení §8 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Městský soud v Praze pak usnesením z 11. 7. 2000, sp. zn. 16 Co 207/2000, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 11. 9. 1997, čj. 14 C 211/95-39, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud ve svém usnesení poukazoval na závěry, jež byly obsaženy v rozsudku dovolacího soudu, které bude muset mít soud prvního stupně na zřeteli v dalším řízení a zdůrazňoval zejména nutnost posoudit věc podle ustanovení §8 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zabývat se existencí staveb na žalobkyní uváděných pozemcích, jakož i otázkou konstrukce střechy domu 1021 v Ú. n. L. v původní rozestavěné stavbě a nyní v nynějším dostavěném domě; tyto skutečnosti by mohly být případně překážkou vydání stavby.
Obvodní soud pro Prahu 9 pak vynesl rozsudek z 27. 2. 2003, čj. 14 C 206/2000-202, jímž uložil žalované J. R. vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni M. M. dům čp. 1021 na stavební parcele č. 2145 s přístavbou skleníku – zimní zahrady na parcele č. 2416/3, hospodářskou budovu na parcele 2416/2, dále pozemek parc. č. 2415 – zastavěnou plochu (o výměře 81 m2), pozemek parc. č. 2416/2 (o výměře 22 m2) a pozemek parc. č. 2416/1 – zahradu (o výměře 499 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 892 pro obec P. a katastrální území Ú. n. L. u Katastrálního úřadu P. Žalované bylo uloženo zaplatiti žalobkyni na náhradu nákladů řízení 11.975,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo dále uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 na náhradu placených nákladů řízení 9.921,20 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalované uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 soudní poplatek 1.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že žalobkyně a její manžel (C. M.) byli původními vlastníky rozestavěné stavby na pozemku č. kat. 621/406 v katastrálním území Ú. n. L., ale po jejich odchodu do ciziny byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 13. 1. 1972, sp. zn. 1 T 87/71, uznání vinnými pro tehdy trestný čin opuštění republiky a byl jim uložen i trest propadnutí majetku. Žalobkyní uváděné nemovitosti přešly na stát a finanční odbor bývalého Okresního národního výboru P. je dne 16 .11. 1972 prodal manželů J. a J. R. za kupní cenu 26.541,- Kč (ohledně domovní stavby), zatímco ohledně pozemku parc. č. 621/406 v Ú. n. L. jim bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku. Po zániku manželství R. rozvodem získala tyto nemovitosti podle dohody o vypořádání společného majetku manželů z 5. 7. 1974 žalovaná J. R., která také dokončila na své náklady rozestavěnou stavbu. Žalobkyně M. M. byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 1. 10. 1990 rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb., odsuzující rozsudek byl zrušen a její trestní stíhání bylo zastaveno. Svůj nárok na vydání uvedených nemovitostí žalobkyně uplatnila až po vydání nálezu č. 164/1994 Sb. Výzva žalobkyně k vydání nemovitostí byla žalované doručena včas podle uváděného nálezu.
Soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože žalovaná nabyla stavbu domu za cenu neodpovídající ustanovením vyhlášky č. 43/1969 Sb.
Při úvaze o tom, zda vydání domu čp. 1021 v P. – Ú. n. L., nebrání ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy o stavbách, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, dospěl soud prvního stupně podle závěrů znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, k názoru, že při dostavbě uvedeného domu nedošlo ke změně konstrukce střechy domu (i když původní stavba střechu jako celek neměla ještě původními stavebníky zhotovenou).
Další úvahu věnoval soud prvního stupně tomu, zda tu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. byla na pozemku parc. č. 2416/3 v Ú. n. L. zřízena stavba po převzetí pozemku státem. Na tomto pozemku stojí skleník – zimní zahrada, který však podle znaleckého posudku není samostatnou stavbou, ale je přístavbou k domu čp. 1021, neboť je tvořen části obvodové stěny domu a pro vytápění tohoto skleníku se využívá zdroj uvnitř objektu.
Pokud šlo o pozemek parc. č. 2416/2 v Ú. n. L., postavila na něm žalovaná hospodářskou budovu, která je podle znaleckého posudku samostatným zděným objektem na betonovém základě zakončeným plochou střechou. Tento skleník posuzoval Obvodní sod pro Prahu 9 jako součást věci hlavní ve smyslu ustanovení §121 odst. 1 občanského zákoníku, a to součást domu čp. 1021 v Ú. n. L., takže ani tato stavba nesplňuje náležitosti uvedené v §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a není tedy překážkou vydání pozemku.
Při úvaze o nároku na vydání pozemku, k němuž bylo žalované zřízeno právo osobního užívání pozemku, poukazoval soud prvního stupně na názor dovolacího soudu v jeho zrušovacím rozhodnutí v této právní věci, jímž je soud prvního stupně vázán, a vycházel tedy z toho, že žalovaná je povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., která nabyla věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, takže ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS 15/98 (viz č. 83/1999 Sb.) na tuto nemovitou věc nedopadá ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; proto žalovanou stíhá povinnost vydat žalobkyni i tento pozemek.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu. O soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 27. 2. 2003 (čj. 14 C 206/2000-202 Obvodního soudu pro Prahu 9) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 17. 9. 2003, sp. zn. 58 Co 314/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalované bylo uloženo zaplatiti žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dostačujícím způsobem doplnil dokazování, učinil odpovídajícím způsobem skutková zjištění a věc také zcela správně posoudil po právní stránce. Odvolací soud byl shodně se závěry soudu prvního stupně toho názoru, že žalobkyně je oprávněnou osobou a žalovaná povinnou osobou podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud pokládal za odpovídající také závěry soudu prvního stupně o tom, že tu nedošlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru domu čp. 1021 v Ú. n. L., neboť u této stavby nedošlo ke změně základních prvků dlouhodobé životnosti stavby, jimiž jsou základy, nosné zdivo, stropy, nosná střešní konstrukce a schodiště. Objasněna byla i otázka staveb vystavěných na pozemcích původně vlastnicky patřících žalobkyni, a to v době po jejich převzetí státem.
Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalované, že skutkové zjištění soudu prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování, když soud prvního stupně doplnil provedené dokazování, jak mu tato povinnost vyplynula ze zrušovacích rozhodnutí dovolacího soudu i odvolacího soudu. Odvolací soud neshledal v odvolaní žalované uvedení nových skutečností a nových důkazů, k nimž by mohl odvolací soud přihlížet při přezkumu odvoláním napadeného rozhodnutí. Např. tvrzení o rozestavěnosti stavby a o neexistenci schodiště v této stavbě po odchodu původních stavebníků do ciziny byla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně a bylo tedy na žalované, aby jejich důvodnost doložila; také ostatní skutečnosti, namítané odvolatelkou v jejím odvolání zvažovali v tomto řízení znalci při vypracování jejich znaleckých posudků a žalovaná pak již žádné doložené konkrétní námitky nevznášela.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; o nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval, dne 11. 12. 2003 a dovolání ze strany žalované bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 4. 1. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné, protože jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (závěry rozhodnutí odvolacího soudu jsou v rozporu s hmotněprávními ustanovením §4 odst. 2 a §8 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.). Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že závěr odvolacího soudu o tom, že nabyla nemovitost v rozporu s ustanoveními tehdy platného cenového předpisu, tj. vyhlášky č. 43/1969 Sb., není správný, protože „v roce 1972 neexistoval žádný předpis určující postup při posuzování rozestavěnosti stavby a pro její ocenění při této rozestavěnosti“. Nebylo tedy možné, podle názoru dovolatelky, určit v daném případě cenu rozestavěného domu podle ceny stavby dokončené a určovat procento snížení ceny z důvodů rozestavěnosti stavby. Při zaplacení ceny, která byla tehdy v roce 1972 stanovena odborem výstavby bývalého Obvodního národního výboru pro P., nedošlo tedy v daném případě k žádnému rozporu s cenovým předpisem.
Podle názoru dovolatelky nebyla odvolacím soudem správně posouzena ani otázka ztráty stavebně technického charakteru stavby ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V daném případě alespoň z některého z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k zásahu reprezentujícímu objemový podíl všech konstrukcí daného prvku v nadpolovičním rozsahu. Z obsahu posudku znalce Ing. Č., CSc., i posudku Vysokého učení technického v B. vyplynulo, že střecha domu čp. 1021 v Ú. n. L. nebyla ke 4. 7. 1972 zhotovena, neboť stropní konstrukce druhého nadzemního podlaží tu funkci střechy rozhodně neplnila; po uvedeném datu tedy došlo ke zcela novému vybudování dosud chybějící střechy. K doložení této skutečnosti žalobkyně v řízení odkazovala na výslech svědků B. B., J. K. a J. V., kteří pomáhali s dostavbou domu po roce 1972 a kteří uváděli, že šlo o hrubou stavbu, která měla obvodové zdivo, v prvním nadzemním podlaží nebyla žádná podlaha, středová zeď byla poškozena a z příček byla postavena pouze jedna (asi do výšky 1,90 m); nezastřešená stavba byla v mezidobí 1968 až 1972 vystavena povětrnostním vlivům, které ji výrazně znehodnotily, takže některé prvky rozestavěné stavby bylo nutno zbudovat znovu nebo provést jejich zásadní rekonstrukci. Rozestavěnost stavby byla posouzena v posudku znalce Ing. S. třiceti procenty; je tu tedy velký rozdíl mezi nedokončenou stavbou z roku 1968 a dostavěným rodinným domkem, který je nyní žalované ukládán k vyklizení vůči žalobkyni. Žalovaná tedy nyní ve věku 73 roků přichází o možnost bydlení ve stavbě, kterou si v produktivním věku vybudovala poté, co kupovala jen hrubou stavbu, jejíž cenu nijak neovlivnila, a na celé situaci pozbytí rozestavěné rekreační chaty žalobkyně žalovaná nenese žádné zavinění; navíc je třeba mít na zřeteli, že žalobkyně má za případně nevydanou nemovitost nárok na finanční odškodnění.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), pokud tento zákon nestanovil jinak (jako je tomu v bodech 15 a 17 zákona č. 30/2000 Sb. přechodných ustanovení tohoto zákona).
Dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), protože šlo o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé (rozsudkem z 27. 2. 2003, čj. 14 C 206/2000-202 Obvodního soudu pro Prahu 9) jinak než ve svém dřívějším rozsudku (z 11. 9. 1997, čj. 14 C 211/95-39 Obvodního soudu pro Prahu 9) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil (usnesením z 11. 7. 2000 sp. zn. 16 Co 204/2001 Městského soudu v Praze).
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na posouzení věci nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky vyplývalo, že projednávanou právní věc posoudil odvolací soud podle ustanovení §19 odst. 1, §20 odst. 1, §4 odst. 2 a §8 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami také osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 tohoto zákona.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby podle §4 odst. 2 tohoto zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutí.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. (a také za okolností uvedených v §20 odst. 1 téhož zákona), a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Odkaz v §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona zahrnuje v sobě jako povinné osoby všechny osoby, které uvádí zákon č. 87/1991 Sb. v §4 odst. 2 (srov. nález Ústavního soudu ČR z 20. 8. 1997, II. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 100 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Restituční předpisy je nutno vykládat v tom duchu, že způsob interpretace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám). Nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98, uveřejněný pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V daném případě vyzněl závěr posudku znalce z oboru stavebnictví a ekonomiky (Ing. J. S.) ze 4. 6. 1997, podaný v tomto občanském soudním řízení v jednoznačný závěr, že ocenění rozestavěné jednopatrové zděné chyty (nynější stavby čp. 1021 v Ú. n. L.) ke dni 4. 7. 1972 bylo ve srovnání s ustanoveními vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí (zrušené až vyhláškou č. 128/1984 Sb.), v době uzavírání kupní smlouvy ze 6. 11. 1972 s nabyvateli J. a J. R. ze strany tehdejšího okresního národního výboru podhodnocené o více než 50 %,
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydávají podle tohoto zákona stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.
Podle ustanovení 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydávají podle tohoto zákona pozemky, na nichž je umístěna stavba, která byl zřízena až po převzetí pozemku státem.
Podle ustanovení 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydává pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 121/255/), že o zásadní přestavbě stavby (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu obsahu nebo rozsahu nemovitosti.
Za stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní (k níž mají případné ostatní stavby funkci doplňkovou) (viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 120 /254/, odst. 2).
V daném případě byl ve znaleckém posudku, podaném v tomto občanském soudním řízení Ústavem pozemního stavitelství Vysokého učení technického v B. dne 15. 10. 2002, uvedeny jednoznačné závěry k otázkám zhotovení a změny konstrukce střechy u objektu čp. 1021 v Ú. n. L., ke vlivu dostavby tohoto domu po roce 1972 na původní stavebně technický charakter stavby, k povaze skleníku k tomuto domu, k hospodářské budově na parcele č. 2416/2 v katastrálním území Ú. n. L., jak byly tyto otázky soudem znalci konkrétně položeny.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 31. 3. 1999, Pl. ÚS 15/98, vyhlášeném pod č. 83/1999 Sb., dovodil právní závěr, že je v souladu se smyslem zákona č. 87/1999 Sb., a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vykládán tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím práva ke stavbě na pozemku stojící za podmínek uvedených v §4 ost. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. k tomu i nález Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98, uveřejněný pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Z uváděných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i z citovaných právní závěrů z uveřejněné judikatury odvolací soud v dané případě ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, v podstatě vycházel.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ze 17. 9. 2003, sp. zn. 58 Co 314/2003 Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), když totiž toto rozhodnutí odpovídá obsahu i slovnímu znění uvedených ustanovení, podle nichž věc posuzoval, i výkladu z těchto ustanovení, podávaného v uveřejněné judikatuře soudů.
Nemohl tedy dovolací soud než zamítnout dovolání dovolatelky, které bylo sice přípustné, nikoli však důvodné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly náklady řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Oldřich Jehlička,CSc., v. r.
předseda senátu