ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.7.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 7/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobců A) M. B. a B) J. B., obou zastoupených advokátem proti žalovaným 1) Obci H. H., zastoupenému advokátkou, 2) Městu R., zastoupenému advokátkou, o náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 58/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2003, č. j. 19 Co 804/2003-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.1.2003, č.j.
11 C 58/2000-140, kterým byla vůči oběma žalovaným zamítnuta žaloba o náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; k potvrzení prvostupňového rozsudku došlo po odvolání žalobců pouze ve vztahu k prvnímu žalovanému Obci H. H. a výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti městu R. zůstal odvoláním nedotčen. Žalobci byli zavázáni k náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému před oběma instancemi a druhému před soudem prvního stupně.
Náhrada byla požadována za znehodnocení staveb označených jako obytná část
č. 6 na pozemku parc. č. 33/2, za znehodnocení dalších šesti hospodářských staveb na pozemku parc. č. 33/1, za trvalé porosty existující při odnětí majetku na pozemcích parc. č. 1282/4 a 1375/2, jakož i za znehodnocení pozemků parc. č. 1532/7, 1197 a 1535/1 skládkou, všechny pozemky v k. ú. H. H. Nemovitosti byly odňaty první žalobkyni M. B. a jejímu zemřelému manželovi V. B.;
za něj vystupoval v řízení druhý žalobce jako jeho právní nástupce. Odvolací soud neměl pochybností o statusu žalobců jako osob oprávněných k poskytnutí náhrady, prvního žalovaného jako osoby povinné, a též o restitučním důvodu propadnutí a zabrání věcí v trestním řízení (s následnou rehabilitací V. B.) jako podkladu pro nárok žalobců. Ten však nebylo možné uspokojit, podle všeho vzhledem k zastavění pozemků, vydáním nemovitostí; ostatně Okresní pozemkový úřad v Č. B. rozhodl dne 31.3.1993, s právní mocí dne 18.10.1993, o vztahu ke shora identifikovaným pozemkům v tom smyslu, že Obec H. H. je povinnou osobou (další nemovitosti byly žalobcům vydávány jinými subjekty). Překážkou vyplacení náhrady se pak stalo uplatnění nároku na ni, pokud jde o jeho včasnost. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nekvalifikoval projevy vůle žalobců učiněné před datem 1.7.1993 – zejména žádost ze dne 4.4.1991, postoupenou obci H. H. obecním úřadem v R. – jako uplatnění nároku na náhradu za nemovitosti.
Po datu 1.7.1993, kdy nabyl účinnost zákon č. 183/1993 Sb., upravující v novém znění
§13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. kromě pětileté objektivní lhůty (od 24.6.1991) též šestiměsíční prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároku na náhradu s počátkem běhu ode dne, kdy se oprávněná osoba dozvěděla, kdo je povinnou osobou, však byla podle nižších instancí prvním relevantním projevem vůle žalobců (směřujícím k uplatnění nároku na náhradu vůči prvnímu žalovanému) až výzva prvnímu žalovanému ze dne
20.6.1996. Dozvěděli-li se žalobci již dne 18.10.1993 (právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu) o povinné osobě, byl jejich nárok uplatněn pozdě a zanikl
ze zákona; na tom nic nemění ani uplatnění nároku u soudu žalobou ze dne 2.12.1994, podanou ještě v pětileté objektivní lhůtě (ale mimo šestiměsíční lhůtu subjektivní).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Spatřovali v rozhodnutí odvolací instance zásadní právní význam a vytkli v něm odvolacímu soudu jak procesní vady řízení s následkem nesprávného rozhodnutí, tak i nesprávné právní posouzení věci.
Po procesní stránce žalobci namítali, že odvolací soud nesprávně a bez náležitého vypořádání se s odůvodněním prvostupňového rozsudku i bez doplnění dokazování nebral v úvahu, že druhý žalobce navštívil starostu H. H. a jednal s ním
o restituci nemovitostí včetně náhrady, a to již v roce 1991; v témže roce i následujících dvou letech se žalobci obraceli na uvedenou obec také písemně (ve dnech 4.4., 16.4.1991, 8.6., 15.6. a 15.9.1992).
Z hlediska hmotněprávního posouzení věci žalobci tvrdili, že judikatura vyšších soudů dosud neobsahuje výklad ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. po nabytí účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. Poukazovali současně na judikát Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 111/97, podle něhož mohlo k řádné výzvě dojít i před účinností zákona č. 229/1991 Sb. V této souvislosti zdůrazňovali svou žádost o nápravu křivd již ze dne 4.4.1991, které měl být přiznán právní dopad žádosti o poskytnutí náhrady. Ani současné ústní jednání s povinnou osobou nepostrádalo právní relevanci. Novelizace zákona č. 229/1991 Sb., účinná od 1.7.1993, nemohla předchozí úkony žalobců zbavit právního účinku. Ustanovení §13 odst. 3 navíc hovoří - vedle výzvy k vydání nemovitostí - již jen o žádosti o poskytnutí náhrady, nikoli o výzvě k náhradě; neexistují tedy lhůty dvě, ale jen jedna lhůta k uplatnění nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., jejímž požadavkům (jak se podává v dovolání) oprávnění dostáli.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku ve výroku o nákladech řízení a aby zrušil případně i oba rozsudky nižších instancí s tím, že se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný, který zůstal účastníkem dovolacího řízení, se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o.s.ř.“). Žalobci se dovolávali důvodů, jež jsou upraveny v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolací soud však musel nejprve zkoumat, zda je splněna podmínka přípustnosti dovolání. Z hlediska §237 odst. 1 o.s.ř. přicházela v úvahu, vzhledem
ke konformitě rozhodnutí obou instancí bez předchozí kasace s odlišným právním názorem odvolacího soudu, jen alternativa podle písm. c/ resp. též odst. 3 citovaného ustanovení, tj. (dovolateli tvrzený) zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, jak je tamtéž podrobněji definován.
Dovolací soud však nepovažoval dovolání za přípustné.
Procesní stránka dovolacích námitek se nemohla stát předmětem dovolacího přezkumu. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu navazuje na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z dovolacích důvodů jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/, tedy nesprávné právní posouzení věci. Je-li dovolací přezkum takto omezen, tím méně je možné již při posuzování přípustnosti dovolání zkoumat procesní stránku věci a přičítat jí bez dalšího zásadní právní význam. Nutno tu zdůraznit, že jedním z výrazů kasačního principu je, jak lze dovodit zejména interpretací §243a o.s.ř., vázanost dovolacího soudu skutkovým základem věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Skutkové závěry shrnuté odvolacím soudem, týkající se způsobu a času uplatnění restitučního nároku žalobci u prvního žalovaného, tedy musely být východiskem i pro další úvahy dovolacího soudu.
Hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem, též napadené žalobci, navozuje otázku, nakolik je vůbec třeba výkladu práva při jednoznačném a kogentním textu pro věc klíčového ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. v relevantním znění. Dovolatelé citují nález Ústavního soudu ze dne 24.3.1998, sp. zn. II. ÚS 111/97 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 10, č. 40). Podle tohoto nálezu mohla být zajisté výzva (k vydání nemovitostí) učiněna ještě před počátkem běhu lhůty, stanovené zákonem pro tento právní úkon. Tuto možnost, a to i ve vztahu k výzvě (žádosti) o poskytnutí náhrady, nelze samozřejmě vyloučit ani v nyní posuzované věci, aniž by zákon č. 183/1993 Sb., který v rámci změn a doplňků zákona č. 229/1991 Sb. nově zařadil odst. 3 do §13 posledně citovaného zákona, mohl zbavit takový úkon právních účinků. Žalobci však prokazatelně v období před nabytím účinností zákona č. 183/1993 Sb., tj. před datem 1.7.1993, jednali ode dne 4.4.1991 s prvním žalovaným pouze rámcově o uspokojení restitučních nároků, nikoli o poskytnutí finanční náhrady.
Počínajíc dnem 1.7.1993 pak mohl nastat vůči žalobcům počátek běhu šestiměsíční prekluzivní lhůty k uplatnění nároku na náhradu ze nemovitosti (podle §14 – 16 cit. zák.); ten je ex lege spojen s vědomostí žalobců o povinné osobě, je tedy koncipován subjektivně. Rozhodným dnem se zde stalo datum 18.10.1993 (den právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu), kdy se nepochybně žalobci najisto dozvěděli, že právě první žalovaný je povinnou osobou. Jak ovšem skutkově i právně uzavřel odvolací soud, prvním právním úkonem – žádostí o poskytnutí náhrady po datu 1.7.1993 - byla vůči prvnímu žalovanému ze strany žalobců až výzva datovaná 20.6.1996. Tedy výzva resp. žádost učiněná s odstupem po datu 18.4.1994, jímž žalobcům uplynula propadná lhůta. Ani uplatnění nároku u soudu, vracející den žádosti o poskytnutí náhrady na 2.12.1994, nemohlo na závěru o prekluzi nároku nic změnit.
Dovolací soud tu nesdílí argument žalobců, že by §13 odst. 3 citovaného zákona presumoval jen jednu lhůtu resp. jeden úkon potřebný k uplatnění nároku (písemnou
či ústní formou) podle zákona č. 229/1991 Sb. Uplatnění nároku na vydání nemovitostí samo o sobě nezahrnuje (nekonzumuje) žádost o poskytnutí náhrady za nemovitosti, pro níž platí subjektivní lhůta v délce šesti měsíců i objektivní pětiletá lhůta podle §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nejen ve spojení s výzvou k vydání nemovitostí, ale
i samostatně. Uplatnili-li tedy žalobci již dříve restituční nárok, nikoli však explicitně na poskytnutí náhrady, nezbavilo je to povinnosti požádat v době od 1.7.1993 ve lhůtě povinnou osobu o poskytnutí náhrady, chtěli-li zabránit prekluzi nároku.
V podrobnostech k tomuto výkladu se sluší odkázat na Stanovisko občanskoprávního kolegia NS ČR k výkladu a aplikaci zákona č. 229/1991 Sb. ze dne 19.12.1995, Cpjn 36/95, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 16/1996 (zejména str. 52/130/), jakož i na monografii I. Průchové Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, pojednávající o problematice na str. 79, 80.
Účelem zákona č. 229/1991 Sb. jako zákona převážně restituční povahy bylo pomoci uspokojit co nejvíce oprávněných nároků, které měly zmírnit křivdy, vzniklé v důsledku ex lege vyjmenovaných způsobů odnětí věcí vlastníkům v rozhodném období. Ani případnou interpretací zákona in favorem žalobců jako restituentů však v posuzované věci nebylo možné záměr zákonodárce naplnit. Ustanovení §13 odst. 3 citovaného zákona s úpravou propadné lhůty je natolik jednoznačné a současně kogentní, že jiný závěr dovolacího soudu než přisvědčit odvolací instanci nepřipadal v úvahu.
Kromě správné aplikace hmotného práva nelze dovodit, jak vyplynulo
i z předchozích úvah, ani jakoukoli nyní nastalou novost či kontradikci judikatury; napadenému rozsudku proto nelze přičíst ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. zásadní právní význam a dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl
(§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
V dovolacím řízení nevznikly prvnímu žalovanému, jinak úspěšnému, žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu