ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.769.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 769/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce M. V., zast. advokátem, proti žalovanému P. k., s.p., o zaplacení 345.315,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 8 C 273/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.2.2001 č.j. 54 Co 541/2000, 54 Co 542/2000, 54 Co 543/2000 – 97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.2.2001 č.j. 54 Co 541/2000, 54 Co 542/2000 a 54 Co 543/2000 – 97 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako právní nástupce původní žalobkyně Ing. E. M. v řízení zahájeném dne 17.3.1992 domáhal proti žalovanému (po opakovaném připuštění změny žalobního návrhu v průběhu řízení) zaplacení 345.315,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný se měl na jeho úkor takto obohatit tím, že bez dohody s vlastníkem užívá pozemek žalobce parc.č. 1106 v k.ú. V., na němž provozoval skládku pevného domácího odpadu, která nebyla nikdy ukončena, žalovaný dosud pozemek nikomu nepředal a neprovedl jeho rekultivaci. Žalobce vyčíslil bezdůvodné obohacení ve výši náhrady ušlého nájmu za dobu tří let (od 1.2.1994 do 31.1.1997 ), a to v částce 5,- Kč/m2, při výměře pozemku 23.021 m2.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27.10.1999 ve znění usnesení ze dne 7.3.2000 a doplňujícího rozsudku ze dne 8.8.2000 uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil žalovanou částku s příslušenstvím, zastavil řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby na určení, že mezi účastníky vznikl nájemní vztah k pozemku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyhovující výrok o věci samé odůvodnil těmito skutkovými a právními závěry: Vlastníkem předmětného pozemku je žalobce na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28.6.1999 č.j. D 471/97-80 o vypořádání dědictví po Ing. E. M., zemřelé dne 5.3.1997. Předchozím vlastníkem pozemku byl její bratr M. Č. Uživatelem pozemku byl od r. 1958 Státní statek Z. Poté, co došlo v r. 1973 k rozhodnutí o dočasném odnětí pozemku zemědělské výrobě, provozoval žalovaný (jeho právní předchůdce) na pozemku skládku pevného domovního odpadu (PDO). Rozhodnutím Národního výboru hl.m. Prahy z r. 1981 došlo k trvalému odnětí pozemku zemědělské výrobě a žalovaný ve skládkování pokračoval do r. 1986. Podle znaleckého posudku RNDr. L. B. z oboru geologie, specializace hydrogeologie a vodní hospodářství a ochrana přírody soud zjistil, že příprava skládky probíhala před účinností zák.č. 238/1991 Sb. o odpadech, avšak nebyla řádně ukončena podle zákona o vodách a stavebního zákona, ani následně dle zák.č. 238/1991 Sb. Tento závěr odpovídá i zjištěním, která učinila a.s. G. Soud tak dospěl k závěru, že skládkování PDO, byť již od r. 1986 fakticky neprobíhá, nebylo řádně ukončeno a nebyla provedena řádná rekultivace pozemku, jak bylo zjištěno i ze zápisu zjednání Magistrátu hl.m. Prahy ze dne 10.5.1995. Nedošlo ani k privatizaci skládky, neboť nebyla majetkem žalovaného. Protože žalovaný jako poslední provozovatel skládky tuto řádně neukončil a neprovedl rekultivaci, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák., a to ve výši nájemného, které by jinak za užívání pozemku musel jeho vlastníku zaplatit. Protože částku 5,- Kč/m2 lze považovat za obvyklé nájemné u tohoto charakteru pozemku (ostatní plocha) a lokality, bylo žalobě v požadavku na peněžité plnění v celém rozsahu vyhověno, včetně požadovaného příslušenství dle §517 obč. zák. Současně přiznal žalobci náhradu nákladů řízení dle §142 odst. 1 o.s.ř.
K odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.2.2001 č.j. 54 Co 41/2000, 54 Co 542/2000 a 54 Co 543/2000 – 97 tak, že napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Dále vyslovil, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při rozhodování vycházel zčásti ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud I. stupně, zčásti opakoval některé listinné důkazy a dospěl k závěru, že na straně žalovaného nevzniklo bezdůvodné obohacení, jehož vydání se žalobce domáhá. Za rozhodující považoval okolnost, že žalovaný ukončil skládkovou činnost na pozemku parc.č. 1106 již v r. 1986. Právní úprava skladování PDO až do 1.8.1991, kdy nabyl účinnosti zák.č. 237/1991 Sb.o odpadech, neobsahovala speciální obecně platný předpis, skládkování se řídilo pouze zákonem č. 50/1976 Sb., podle něhož skládky byly posuzovány jako stavby dočasné, u kterých se v případě PDO za dobu stanovenou pro jejich trvání považovala doba, po kterou probíhalo skládkování. V daném případě je odstranění stavby po uplynutí stanovené doby s ohledem na rozsah skládky nerealizovatelné. Zákony č. 238/1991 Sb. a č. 125/1997 Sb. o odpadech stanoví povinnosti původcům, provozovatelům a dalším subjektům činným při nakládání s odpady pouze v případě, že v době účinnosti zákona konkrétní skládkovou činnost provozují, nevztahuje se však na subjekty, které tuto činnost na konkrétní skládce ukončily před účinností této právní úpravy. Žalovaný, který skládkovou činnost ukončil před 1.8.1991, není vlastníkem tam uloženého odpadu, a protože nebylo tvrzeno, že žalobcův pozemek užíval v předmětném období (1.7.1992 až 30.6.1995) „jiným způsobem než právě skladováním komunálního odpadu“, nelze dle odvolacího soudu učinit závěr, že pozemky fakticky užíval a že mu v důsledku toho vzniklo bezdůvodné obohacení dle §451 a násl. obč. zákoníku. Proto nepovažoval za potřebné zabývat se právním nástupnictvím žalovaného po původním provozovateli předmětné skládky, neboť v době vzniku žalovaného už nemovitost neužíval. Protože doba dočasné stavby podle stavebního zákona uplynula před účinností zák.č. 229/1991 Sb., nebyl dřívější provozovatel skládky uživatelem ani části pozemku, který nebyl trvale vyňat ze zemědělského půdního fondu, nevznikl účinností zákona č. 229/1991 Sb. nájemní vztah, který by mohl přejít na právního nástupce. Z tohoto důvodu se odvolací soud nezabýval ani rozpory v rozloze pozemku, zjišťováním přesného umístění a rozlohy skládky, neboť by to nemohlo vést k jinému rozhodnutí ve věci. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu na peněžité plnění zamítl. Žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení dle §150 a §224 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce byl v době rozhodování soudu nezletilý.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že v řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že žalovaný po celou řadu let na žalobcův pozemek ukládal odpad bez souhlasu vlastníka pozemku, čímž mu znemožnil jeho řádné užívání a neposkytl mu za to nikdy žádnou náhradu. Rovněž bylo prokázáno, že žalovaný sice ukončil ukládání odpadu, ale skládku poté řádně nezabezpečil, nerekultivoval, tj. nepostupoval podle zák.č. 50/1976 Sb. a skládkování dosud neukončil. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, když namítá, že nerozlišuje mezi dvěma zásadně rozdílnými pojmy „skládkování“ a „ukládání odpadu“. Tím, že žalovaný neukončil řádně stavbu, ač to bylo jeho povinností dle zák.č. 50/1976 Sb., neukončil skládkování. Nesouhlasí proto s právním názorem odvolacího soudu, který vyslovil v souvislosti s výkladem přechodných ustanovení zák.č. 125/1997 Sb. a zejména zák.č. 238/1991 Sb., totiž že se povinnosti stanovené tímto zákonem původcům odpadu a provozovatelům skládek na žalovaného nevztahují. Za nerozhodné na rozdíl od odvolacího soudu považuje okolnost, kdo je v současné době vlastníkem předmětného odpadu. Skutečnost, že žalovaný bez souhlasu vlastníka pozemku navážel na pozemek odpad, že neukončil skládkování, že totálně znehodnotil pozemek bez poskytnutí jakékoli náhrady, nemůže být rozsudek odvolacího soudu spravedlivým, neboť jde o porušení základního lidského práva na ochranu vlastnictví. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) z ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17/ zák.č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zák.č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zák.č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). V odůvodnění tohoto usnesení jsou proto jeho ustanovení uváděna v tomto znění.
Dovolání v této věci je přípustné dle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Bylo podáno včas v jednoměsíční lhůtě od právní moci napadeného rozsudku, osobou k tomu oprávněnou v zastoupení advokátem, je v něm uveden rozsah dovolání i dovolací důvody (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Okolnost, že žalobce v dovolání odkazuje na ustanovení o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., nemá z hlediska posouzení přípustnosti či důvodnosti dovolání procesní význam.
Žalobce uplatňuje jako dovolací důvody, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. d/ cit. ust.).
Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyložil, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí však jít o zjištění právně významné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právním předpisem jsou zde především normy práva hmotného; v případech, kde se věci týkají i procesněprávní předpisy, je třeba správně aplikovat rovněž tyto právní normy.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V daném případě vycházel soud I. stupně při rozhodování v této věci ze zásadního skutkového zjištění, že na předmětném pozemku žalobce sice od r. 1986 fakticky neprobíhá ukládání pevných domácích odpadů na vytvořenou skládku, že však nedošlo k řádnému zajištění skládky, její rekultivaci a předání, z čehož dovodil, že nedošlo k ukončení provozu skládky jako stavby dle zák.č. 50/1976 Sb., tedy k ukončení skládkování ani v době, za kterou se žalobce domáhá peněžitého plnění z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného ve výši náhrady obvyklého nájemného. Skutkové závěry v tomto směru převzal soud I. stupně především ze znaleckého posudku RNDr. L. B., jehož obsahem byl proveden důkaz v tomto řízení jako důkaz listinou (posudek byl vypracován v jiném řízení téhož soudu vedeném pod sp.zn. 8 C 272/92, svým předmětem shodném). V tomto směru odkazoval i na obsah dalších listinných důkazů ( zápis z jednání Magistrátu hl.m. Prahy z 10.5.1995, zjištění učiněná společností a.s. G.).
Odvolací soud však vyslovil zásadní a pro věc po právní stránce významný skutkový závěr, že skládkování na předmětném pozemku bylo ukončeno v roce 1986. Následně dovodil, že u skládky jako dočasné stavby podle zák.č. 50/1976 Sb. se za dobu stanovenou pro jejich trvání považovala doba, po kterou probíhalo skládkování, proto se na původce odpadů nemůže vztahovat právní úprava dle zák.č. 238/1991 Sb., neboť tu lze aplikovat jen u těch, kteří v době účinnosti zákona konkrétní skládkovou činnost provozují. Odvolací soud svůj skutkový závěr o ukončení skládky jako stavby učinil bez toho, že by se vypořádal s důkazy k tomu provedenými soudem I. stupně, z jejichž obsahu však soud I. stupně dovozoval skutkový závěr právě opačný. Neprovedl v odvolacím řízení důkaz znaleckým posudkem RNDr. L. B., případně znalce k rozhodným otázkám nevyslechl, aby mohl jeho odborné závěry sám případně hodnotit odlišně, a v důsledku toho ani neprovedl hodnocení obsahu znaleckého posudku dle §132 o.s.ř. a v odůvodnění svého rozsudku v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. nevyložil, z jakých důvodů se od závěrů znalce v otázce ukončení „skládky“, „skládkování“, „skládkové činnosti“, „provozování skládky“, „ukončení stavby“ odchýlil a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. V tomto směru odvolací soud rovněž opomněl posoudit význam obsahu svědecké výpovědi Ing. J. Š., zaměstnance žalovaného do r. 1994, který byl vyslechnut v řízení před soudem I. stupně při jednání dne 13.6.1995 a vypovídal podrobně o okolnostech ukládání odpadu na předmětnou skládku i o činnosti žalovaného na pozemku po ukončení ukládání PDO, směřující k ukončení stavby, k němuž podle svědka však nedošlo. Jeho výslech v odvolacím řízení nebyl proveden ani obsah výpovědi či její procesní význam pro řízení před soudy obou stupňů jakkoli hodnocen, proto nelze zjistit, z jakého důvodu odvolací soud obsah tohoto důkaz, svědčícího ve prospěch tvrzení žalobce o neukončení stavby, pominul. Odvolací soud se tak nevypořádal se všemi důkazy v řízení provedenými v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti ve smyslu §132 a §157 odst. 2 o.s.ř. a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jde o vadu, kterou sice žalobce v dovolání výslovně neuplatňuje, avšak dovolací soud k ní přihlíží z úřední povinnosti dle §242 odst. 3 o.s.ř., neboť mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud by totiž bylo prokázáno, že nedošlo k ukončení stavby před 1.8.1991, bylo by třeba právní poměry účastníků posoudit z hlediska zák. č. 238/1991 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, včetně posouzení pasivní legitimace žalovaného z hlediska hmotného práva i posouzení přesného určení pozemku (jeho části) ve vztahu k jeho dotčení předmětnou skládkou apod., které odvolací soud se zřetelem ke svému právnímu názoru neučinil.
Odvolací soud tak svůj právní závěr o ukončení stavby ve smyslu zák.č. 50/1976 Sb. vyslovil jednak na základě skutkových zjištění, která dosud nemají oporu v provedeném dokazování, jednak tento právní závěr dostatečně neodůvodnil, když nevyložil, která konkrétní skutečnost v případě ukončení skládkové činnosti resp. provozu skládky má z hlediska zák.č. 50/1976 Sb. zásadní význam pro závěr o řádném ukončení stavby z hlediska právní úpravy provozu skládek pevných domácích odpadů. Jeho právní závěr o tom, že došlo k ukončení stavby přede dnem účinnosti zák.č. 237/1991 Sb. je tak dílem s ohledem na skutková zjištění předčasným, dílem se zřetelem k nedostatečnému odůvodnění nepřezkoumatelným. Je proto námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v tomto směru na nesprávném právním posouzení, důvodná.
Ovšem ani pro případ, že by po doplnění řízení nebylo možno požadavek žalobce na finanční plnění posoudit z hlediska norem o vzniku a vydání bezdůvodného obohacení, nebylo by možno bez dalšího ve věci rozhodnout, neboť v případě požadavku žalobce na peněžité plnění není soud vázán právní kvalifikací uplatněného nároku, jak ji učinil žalobce, nýbrž na základě skutkového vylíčení a výsledku provedeného dokazování o těchto skutkových tvrzeních činí soud vlastní právní posouzení věci. Navíc z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce a jeho právní předchůdkyně uplatňovali souběžně nárok na náhradu škody (srov. např. podání na č.l. 8, č.l. 17), aniž jej však - kromě tvrzení, že je vlastníku znemožněno pozemek řádně užívat - blíže odůvodnili a specifikovali. Bylo povinností soudu, aby v případě, že nárok na náhradu škody nebyl dostatečně skutkově specifikován, vyzval žalobce k odstranění vad ve smyslu §43 odst. 1 a 2 o.s.ř. s poučením o následcích nesplnění této povinnosti. Rovněž za situace, kdy soud dospěje k závěru, že výsledky dokazování odůvodňují posoudit nárok žalobce po právní stránce jinak, než jak byl žalobcem kvalifikován, je jeho povinností (a to i při postupu dle procesní úpravy účinné před 1.1.2001) poučit žalobce o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ( tam, kde je dalších tvrzení a důkazních návrhů třeba pro rozhodnutí ve věci) dle §120 ost. 1 a 3 o.s.ř. Teprve poté může soud o věci na základě provedených důkazů rozhodnout, a to tak, aby za situace, kdy nebude na straně žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení či na náhradu škody (srov. též obecné ustanovení §415 obč. zák.), byla zajištěna ochrana jeho vlastnického práva, je-li v jeho výkonu tak výrazně omezen, že jeho obsah nemůže naplnit. Nelze proto pominout při posuzování této věci ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., („Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“), když významnou se v takovém případě stane i otázka posouzení pasivní legitimace žalovaného ve sporu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v řízení takto nepostupoval, když skutková zjištění posuzoval jen z hlediska opodstatněnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení, trpí řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř.
Na základě shora uvedeného dospěl dovolací soud v mezích vytyčených pro dovolací přezkum k závěru, že dovolání je z hlediska uplatněných důvodů dle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. ve spojení s §242 odst. 3 o.s.ř. opodstatněno; nezbylo proto než napadený rozsudek odvolacího soudu dle §243a odst. 1 věta prvá, 243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 a 5 o.s.ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu