ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.784.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 784/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Města K., zastoupeného advokátem, a o dovolání J. Š., zastoupeného advokátknou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 31. 1. 2002, sp. zn. 10 Co 369/2000, vydanému v právní věci uvedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 86/92 /žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Městu K., zastoupenému advokátem, a 2. B. p. K., státnímu podniku, o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., za účasti vedlejšího účastníka J. Š., zastoupeného advokátkou, takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 26. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Bruntále z 21. 12. 1999, č.j. 10 C 86/92-296. Tímto rozsudkem bylo žalovanému B. p. K., státnímu podniku, uloženo uzavřít se žalobcem M. Š. do tří dnů od právní moci rozsudku smlouvu o vydání domu čp. 18 v K. s pozemkem parc. č. 28 /o výměře 230 m2/, zapsaných na listu vlastnictví č. 127 pro obec K. a katastrální území H. p. u Katastrálního úřadu v B. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení proti žalovanému Městu K. Žalovanému B. p., s.p., K. bylo uloženo zaplatit žalobci M. Š. na náhradu nákladů řízení 24.782,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit na účet Okresního soudu v Bruntále na náhradu zálohových nákladů řízení 7.903,50 Kč. Naproti tomu žalobci M. Š. bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu K. na náhradu nákladů řízení 10.029,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného B. p., s. p., K. /jehož právním nástupcem se v průběhu řízení stalo Město K./ a o odvolání vedlejšího účastníka řízení J. Š. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 21. 12. 1999 bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě z 31. 1. 2002, sp. zn. 10 Co 369/2000. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo připuštěno zpětvzetí žaloby žalobcem M. Š., rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku /označeném I./, týkajícím se povinnosti uzavřít smlouvu o vydání nemovitostí, zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Ve výrocích o nákladech řízení /označených III. a V./, uložených k úhradě B. p., s. p., K., byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Ostravě z 21. 11. 2001, sp. zn. F 34621/28, F 32618/2001, F 33179/2001 a XV 108, byl z obchodního rejstříku vymazán B. p., s. p., K., a majetek tohoto státního podniku byl podle zákona č. 92/1991 Sb. převeden na jiné subjekty v souladu se schváleným privatizačním projektem č. 25434. Došlo tu k bezúplatnému převodu privatizovaného majetku do vlastnictví obce – Města K., které se stalo právním nástupcem zaniklého B. p., s. p., K.; s tímto právním nástupcem bylo v odvolacím řízení dále jednáno.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo dále uvedeno, že podle smlouvy o vydání věci, uzavřené mezi B. p., s. p., K. a žalobcem M. Š. ze dne 13. 2. 1997 vydal tento bytový podnik parcelu č. 28 – zastavenou plochu /o výměře 230 m2/ s domem čp. 18 v K., které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B. na listu vlastnictví č. 127 pro obec K. a katastrální území H. p., M. Š. jako oprávněné osobě podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. – synovi po původních vlastnících B. a V. Š. /již zemřelých/. Odvolací soud měl proto za to, že předmět sporu tu mezi účastníky řízení odpadl, neboť „právní předchůdce žalovaného již uzavřel dohodu se žalobcem o vydání nemovitostí a tato dohoda není mezi účastníky řízení zpochybňována“; odvolací soud tu tedy neviděl žádné vážné důvody, pro které by nebylo možné připustit zpětvzetí žaloby, k němuž došlo ze strany žalobce v průběhu odvolacího řízení; ve smyslu ustanovení §208 občanského soudního řádu proto odvolací soud zpětvzetí žaloby žalobce připustil, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení v této právní věci zastavil.
Výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení odvolací soud zrušil a poukazem na to, že soud prvního stupně posuzoval situaci v daném případě, aniž mu bylo známo, že tu předmět sporu již 13. 2. 1997 odpadl, a tato okolnost bude mít vliv na rozhodnutí o nákladech řízení; proto v tomto rozsahu byla věc vrácena dalšímu řízení o těchto nákladech řízení u soudu prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupcům účastníků řízení ve dnech 7. 3. 2002 a 8. 3. 2002, takže nabylo právní moci dne 8. 3. 2002, a dovolání žalovaného Města K. bylo podáno u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově dne 8. 4. 2002 a dovolání vedlejšího účastníka řízení J. Š. bylo předáno na poště 6. 4. 2002 k doručení Okresnímu soudu v Bruntále, tedy u obou těchto dovoláních ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání žalovaného Města K. bylo uvedeno, že je tímto dovoláním napadáno usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu. Tento dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ a jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování, a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek jiné rozhodnutí ve věci.
Dovolávající se Město K. bylo toho názoru, že odvolací soud nepostupoval podle ustanovení §118 odst. 3 občanského soudního řádu, když při jednání 29. 1. 2002 neumožnil účastníkům řízení, aby se vyjádřili k provedenému dokazování a k právní stránce věci, aby tak žalované město mohlo po zpětvzetí žaloby žalobcem přesně formulovat svůj návrh i s návrhem na doplnění dokazování. Za daného stavu po vydání usnesení odvolacího soudu je nyní žalobce veden v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, které byly předmětem sporu; žalované město není schopno „prostřednictvím soudu prokázat, že nárok na vydání nemovitostí, uplatněný žalobcem, je neoprávněný“. Uvedený dovolatel také vytýkal, že odvolací soud odročil jednání před odvolacím soudem, aniž by podle ustanovení §119 odst. 1 občanského soudního řádu sdělil účastníkům řízení důvody, proč tak činí. Dovolatel zdůrazňoval, že už na počátku jednání u odvolacího soudu dne 29. 1. 2002 sdělil soudu, že má vážné pochybnosti o tom, zda Město K. je skutečně právním nástupcem rovněž žalovaného B. p., s. p., K. V reakci na zpětvzetí žaloby žalobcem žalované Město K. nesouhlasilo s tímto zpětvzetím žaloby, „přičemž na tomto stanovisku i nadále setrvává“. Žalované město nemohlo znát okolnosti, za kterých B. p., s. p., K. uzavřel dohodu o vydání nemovitostí se žalobcem; je však toho názoru, že při uzavírání smlouvy z 13. 2. 1997 tehdejší ředitel B. p., s. p., K. uzavřel tuto smlouvu pouze proto, že jej k tomu zavazoval pravomocný rozsudek soudu, když totiž zároveň svůj nesouhlas a neochotu s uzavřením smlouvy projevil podáním dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z 29. 8. 1996, sp. zn. 10 Co 799/95, přičemž toto dovolání bylo podáno 16. 1. 1997. Dovolávající se Město K. z těchto okolností dovozovalo, že smlouva o vydání nemovitostí mezi B. p. K. a M. Š. z 13. 2. 1997 je ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku neplatná a s tímto právním úkonem nemohou být spojeny žádné další účinky. Za tohoto stavu nemohl odvolací soud v odvolacím řízení učinit skutkový závěr spočívající v tom, že důvod sporu mezi účastníky řízení uzavřením dohody odpadl a že tato dohoda není účastníky řízení zpochybňována. Podle názoru dovolávajícího se města odvolací soud svým usnesením z 31. 1. 2002 /sp. zn. 10 Co 369/2000 Krajského soudu v Ostravě/ nesprávně rozhodl o připuštění zpětvzetí žaloby žalobcem.
Vedlejší účastník řízení J. Š. navrhoval rovněž, aby usnesení odvolacího soudu z 31. 2. 2002 /sp. zn. 10 Co 369/2000 Krajského soudu v Ostravě/ bylo zrušeno a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval tento dovolatel na ustanovení §238 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ a jako dovolací důvod uplatňoval, že řízení před soudy obou stupňů trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dovolání tohoto vedlejšího účastníka řízení bylo uvedeno, že odvolací soud připustil zpětvzetí žaloby, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil přesto, že žalované Město K. i vedlejší účastník řízení J. Š. nesouhlasili se zpětvzetím žaloby. Podle názoru tohoto dovolatele uzavřel B. p., s. p., K. smlouvu z 13. 2. 1997 jen na základě soudního rozhodnutí, které pak ale přestalo existovat, když bylo zrušeno na základě dovolání žalovaného města i vedlejšího účastníka řízení. Tím došlo k tomu, že v odvolacím řízení nemohla být projednána důležitá námitka, že totiž otec žalobce nikdy nemohl platně nemovitosti nabýt do vlastnictví, když původní vlastník svého vlastnického práva nepozbyl. Tím došlo k situaci, kdy se soud vlastně zprostil odpovědnosti za své původní chybné rozhodnutí. V dovolání vedlejšího účastníka řízení J. Š. bylo ještě vytýkáno, že zástupkyně vedlejšího účastníka nebyla vůbec předvolána k jednání u odvolacího soudu dne 29. 1. 2002.
Při posuzování těchto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanoveních zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1. 1. 2001/, jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů /tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Přípustnost obou dovolání tu bylo nutno posoudit podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu /v již uváděném znění/, podle něhož je odvolání přípustné proti usnesením, jimiž odvolací soud rozhodl, že se připouští zpětvzetí návrhu, že se rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a že se řízení zastavuje podle ustanovení §208 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §208 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, když již rozhodl soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí nebylo dosud v právní moci, odvolací soud rozhodne o připuštění zpětvzetí návrhu na zahájení řízení. Soud zpětvzetí nepřipustí, jestliže druhý účastník z vážných důvodů s tím nesouhlasí. Jestliže soud zpětvzetí připustí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj návrh na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci; je-li předmětem dohody o vydání nemovitost, použije se §133 odst. 2 občanského zákoníku.
Písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovité věci /podle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb./ podléhá vkladu do katastru nemovitostí /§2 zákona č. 265/1992 Sb./ /srov. č. 34/1993, str. 114 (248) a str. 115 (249), Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby podle ustanovení §5 odst. 2 téhož zákona, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Protože ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví jako základní povinnost vydání věci, potom především ke splnění této povinnosti směřuje také žalobní návrh uplatněný u soudu oprávněnou osobou /§5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb./, když její návrhy nebyly povinnou osobou uspokojeny uzavřením dohody /viz. č. 34/1993 Sb., str. 114 (245) a str. 115 (249) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Podle ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu soud může překročit návrhy účastníků řízení a přisoudit více, než čeho domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky řízení.
Podle ustanovení §57 odst. 1 občanského soudního řádu může odpůrce /žalovaný/ za řízení uplatnit práva proti navrhovateli /žalobci/ vzájemným návrhem.
Jen v řízení, v němž se žalobce domáhá v y k l i z e n í nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely /srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
V občanském soudním řízení o neplatnost dohody, uzavřené mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou o vydání věci /srov. zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 403/1990 Sb./, musí být účastníky řízení všichni, kdo tuto dohodu uzavřeli, a to jako žalobci nebo žalovaní /srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Tyto závěry z uváděných ustanovení hmotněprávních předpisů, ale zejména procesních předpisů, měl dovolací soud na zřeteli při posuzování důvodnosti dovolání dovolatelů, která jimi byla podána ve shodě s ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Zároveň však bylo nutno konstatovat, že odvolací soud ve svém usnesení z 31. 1. 2002 /sp. zn. 10 Co 369/2000 Krajského soudu v Ostravě/, proti němuž směřují podaná dovolání dovolatelů – žalovaného města K. a vedlejšího účastníka řízení /na straně tohoto žalovaného města/ J. Š. musel ve svém rozhodnutí z 31. 1. 2002 posoudit vážnost důvodů na straně uvedených odpůrců žalobce, který vzal zpět svou žalobu v řízení o jeho žalobě o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, poté, kdy již rozhodl soud prvního stupně kladně o této jeho žalobě, ale toto rozhodnutí nebylo dosud v právní moci. Předmětem tohoto řízení /vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 86/92/ nebyl žádný jiný návrh na zahájení řízení /ve smyslu ustanovení §42 a §79 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, a to ani vzájemný návrh podle ustanovení §57 odst. 1 občanského soudního řádu; žalované Město K. pouze při odvolacím jednání dne 29. 1. 2002 navrhlo soudu „aby jako předběžná otázka v tomto řízení byla řešena otázka platnosti uzavřené dohody z roku 1999“, tedy dohody mezi žalobcem M. Š. a B. p., s. p., K. /který podle zjištění odvolacího soudu byl vymazán z obchodního rejstříku v důsledku toho, že majetek tohoto státního podniku byl podle zákona č. 92/1991 Sb. převeden na jiné subjekty v souladu se schváleným privatizačním projektem č. 25434/.
Žalobce M. Š. tu tedy v občanském soudním řízení nakládal zpětvzetím se svým žalobním návrhem na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., za soudem zjišťovaného skutkového stavu, kdy podle smlouvy z 13. 2. 1997, uzavřené podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., vydal B. p., s. p., K. dům čp. 18 a pozemek parc. č. 28 v katastrálním území obce K. a H. p. do vlastnictví oprávněného M. Š. /narozeného 24. 5. 1944/, který je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 citovaného zákona, jako syn zemřelých původních vlastníků, přičemž na základě této smlouvy byl povolen vklad vlastnického práva rozhodnutím Katastrálního úřadu v B., čj. 12/V 6 283/97, a vklad vlastnického práva byl zapsán v katastru nemovitostí s právními účinky vkladu dnem 26. 2. 1997.
Žalobce tedy vzal zpět svou žalobu, kterou se domáhal ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. vydání nemovitostí, ohledně nichž žalobce v mezidobí od podání žaloby dosáhl uzavřenou písemnou dohodou to, co svým žalobním návrhem, podaným u soudu, sledoval /srov. §42 odst. 3 občanského soudního řádu/. Tento uváděnou dohodou vzniklý právní vztah mezi oprávněnou a povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. by nemohl být přímo ovlivněn ani zamítavým rozsudkem soudu o nevyhovění žalobě o vydání nemovitostí, k jejichž vydání tu již došlo, zvláště, když by toto soudní rozhodnutí muselo vycházet z toho, že již tu došlo k vydání nemovitostí v důsledku uzavření dohody podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; nešlo tu tedy o podání žaloby u soudu v případě nevyhovění výzvě k vydání věci, jak to má na zřeteli ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Proto v průběhu řízení, v němž nebylo předmětem řízení posouzení žalobního návrhu o neplatnost uvedené dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť takový žalobní návrh nebyl v tomto soudním řízení podán nikým z účastníků řízení a v tomto řízení nebyly také dány odpovídající podmínky řízení pro posouzení předběžné otázky objasnění pochybnosti žalovaného města o platnosti zmiňované dohody z 13. 2. 1997 /srov. k tomu již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Za těchto uvedených okolností nemohl proto odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, posoudit „vážné důvody“ nepřipuštění zpětvzetí žaloby ve smyslu ustanovení §208 občanského soudního řádu jen z hlediska subjektivních pochybností žalovaného města a vedlejšího účastníka řízení /vystupujícího na straně žalovaného města/, když z hlediska objektivního, jmenovitě z hlediska stavu a průběhu řízení i podmínek řízení v této právní věci, v němž šlo o uložení povinnosti vydat nemovitosti, k jejichž vydání však, již v mezidobí od podání žaloby žalobce došlo na základě mimosoudně uzavřené dohody podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Tuto aplikaci a výklad ustanovení §208 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ nelze, podle názoru dovolacího soudu, pokládat za vadný postup v řízení, který mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a d/ občanského soudního řádu.
Neshledal proto dovolací soud, že by dovoláním dovolatelů napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle téhož ustanovení občanského soudního řádu, a to svým usnesením /§243b odst. 5 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně náhrady nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalobce k dovolání žalovaného města a vedlejšího účastníka řízení, které spočívalo i v rekapitulaci procesního stanoviska žalobce, jež bylo dostatečně vyjádřeno v odvolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně 15. června 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu