ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.796.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 796/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka David, CSc., o dovolání Z. k. d. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 12.12.2002, sp. zn. 12 Co 586/2002, vydaného v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 222/98 (žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. k. d. S., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 10.1.1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech z 27.6.2000, č.j. 6 C 222/98-380, jímž bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemků v S. parc. č. 771/1-dvůr se stavbou, parc. č. 771/5-zastavěná plocha se skladem cementu a s rampou a parc. č. 2377/1-1 vlečka; tento nárok byl žalobcem odůvodňován tím, že tyto nemovitosti byly znárodněny v souvislosti se znárodněním firmy K. K., S., k čemuž došlo v rozporu s tehdejší právní úpravou. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobci K. K. na náhradu nákladů řízení 41.893,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Plzni rozsudkem z 28.6.2001, sp. zn. 12 Co 290/2001 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému družstvu uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 771/1 (zastavěná plocha se stavbou velkého skladu-haly), pozemku parc. č. 771/5 se stavbou skladu cementu s rampou, pozemku parc. č. 771/6 (zastavěná plocha se stavebním objektem) a o vydání vlečky, umístěné částečně na pozemku parc. č. 637 a částečně na pozemku parc. č. 2377/1 v S. Žalovanému družstvu bylo také uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 41.893,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a Okresnímu soudu v Klatovech 115,20 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku; na náhradu nákladů odvolacího řízení byl žalovanému družstvu uloženo zaplatit žalobci 2.150,- Kč.
K dovolání žalovaného družstva Nejvyšší soud rozsudkem z 1.8.2002, 28 Co 1578/2001, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni z 28.6.2001, sp. zn. 12 Co 290/2001, a věc mu vrátil k dalšímu řízení o odvoláních žalobce K. K. i žalovaného Z. k. d. S., a to proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech z 27.6.2000, č.j. 6 C 222/98-380, i proti doplňujícímu rozsudku téhož soudu z 8.3.2001, č.j. 6 C 222/98-424 (týkajícímu se zamítnutí žalobního návrhu ohledně pozemku parc. č. 771/6 v S. s objektem administrativní budovy).
Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že neodstranil vadu v rozhodnutí soudu prvního stupně, když tento soud se nezabýval, s využitím všech odpovídajících důkazních prostředků, objasněním, zhodnocením a posouzením toho, zda stavby uváděné a vyžadované k vydání žalobcem v jeho žalobě ztratily svůj původní stavebně technický charakter (ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), jak to bylo uloženo předchozím rozsudkem dovolacího soudu z 8.7.1998 (2 Cdon 1542/99 Nejvyššího soudu). Tento nedostatek nemohl být nahrazen úvahou odvolacího soudu o tom, že „rozdělením celého areálu by byl výrazně ohrožen podnikatelský záměr obou účastníků řízení“.
V dalším průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Plzni vynesl rozsudek z 12.12.2002, sp. zn. 12 Co 586/2002, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 27.6.2000, č.j. 6 C 222/98-380, i doplňující rozsudek téhož soudu z 8.3.2001, č.j. 6 C 222/98-424. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že při tomto přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce ani žalovaného není důvodné.
Odvolací soud zdůrazňoval, že v řízení před soudy obou stupňů bylo prokázáno,že žalobce je oprávněnou osobou k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (jako právní nástupce svého otce, který byl původním vlastníkem žalobcem uváděných nemovitostí a zemřel před nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.), a že také včas podal výzvu k vydání v žalobě uváděných nemovitostí. Žalobce také prokázal, dodával odvolací soud, že ke znárodnění těchto nemovitostí došlo v rozhodné době (po 25.2.1948) výměrem ministra průmyslu z 10.2.1954. č.j. 723-K/práv.2/VK-1954, který nebyl ministrem průmyslu podepsán, což bylo v rozporu s ustanoveními zákona č. 114/1948 Sb.
Dále odvolací soud poukazoval na to, že podle závěrů revizního znaleckého posudku, vypracovaného Vysokým učením technickým v Brně, podaného v této právní věci, vyplynulo, že pozemek parc. č. 771/1 byl v době odnětí původnímu vlastníku opatřen zpevněným povrchem z kamenné drtě, který byl později vyměněn za povrch asfaltový, takže nejde o novou stavbu, která by neměla být vydána; rampa na pozemku parc. č. 771/3 je původní a v ní pouze 13,86% představuje nové prvky; také sklad na pozemku parc. č. 771/5 je v podstatě původní stavbou, u níž zcela nových prvků je pouze 5,98%; rovněž vlečka byla pouze udržována a nových prvků u ní bylo shledáno pouze v rozsahu 23,06%; hala na pozemku parc. č. 771/4 vznikla v prostoru, kde původně stála o něco větší hala, sloužící ke stejnému účelu a tato hala měla několik podlaží, některé její objekty byly částečně nebo úplně demolovány a nahrazeny stejnými konstrukcemi; došlo tu tedy k výměně původních prvků za nové, takže ani tato stavba nemůže být považována za objekt, který by ztratil svůj původní stavebně technický charakter. Jen pokud šlo o administrativní budovu, která byla vystavěna na místech, kde byly původně šatny zaměstnanců, laboratoř a garáž, je tato stavba zcela novou věcí, která byla žalovaným družstvem postavena až po převzetí nemovitostí státem; jde tu o samostatnou stavbu, která s ohledem na ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nemohla být žalobci vydána, třebaže je nepochybné, že právě v této budově je sociální zázemí pro celý areál, který žalobce užívá od léta 2001 k podnikatelské činnosti – skladování a prodeji stavebnin; proto i podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně rozhodl, „když geometrickým plánem oddělil z původní parcely 771/1 pozemek parc. č. 771/6 a rozhodl, že se žalobci nevydává pozemek parc. č. 771/6- zastavěná plocha s administrativní budovou, která zásadní přestavbu ztratila svůj stavebně technický charakter.
Odvolací soud shledal správným i to rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo ve prospěch žalovaného družstva zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy, aby měl přístup k administrativní budově. Třebaže otci žalobce byl znárodněn bez náhrady celý původní areál továrny se stroji, surovinami i hotovými výrobky, tato újma nemůže být v daném případě žalobci nahrazena právě vzhledem k již uvedenému ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť jde o stavbu, která byla zřízena až po převzetí původního objektu státem.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správné a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení žalované družstvo zastupoval, dne 6.1.2003 a dovolání ze strany žalovaného družstva bylo podáno u Okresního soudu v Klatovech dne 14.2.2003.
Dovolávající se Z. k. d. S. ve svém dovolání navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízeni. Uvedený dovolatel měl za to,že přípustnost jeho dovolání vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Přitom měl tento dovolatel zato, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném jeho dovoláním, nerespektoval v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu závazný právní názor, vyslovený v rozsudku dovolacího soudu z 1.8.2002 (28 Cdo 1578/2001 Nejvyššího soudu), kterým bylo odvolacímu soudu uloženo „s využitím všech odpovídajících důkazních prostředků objasnit, zhodnotit a posoudit, zda stavby uvedené a vyžadované žalobcem v jeho žalobě ztratily zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter“.
Dovolatel zdůrazňoval, že odvolací soud sice uvedl, že vycházel ze závěrů revizního znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně, ale podle názoru dovolatele „skutková zjištění odvolacího soudu neodpovídají provedeným důkazům“. Zejména ohledně stavby zřízené na pozemku parc. č. 771/1 v S. vyplývalo z uvedeného znaleckého posudku, že tu jde o pozemek, na němž byla zřízena stavba po jeho převzetí státem, a tento pozemek, ani stavba na něm neměly být žalobci vydány, jak to stanoví §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Zpevnění pozemku kamennou drtí, provedené na tomto pozemku, nelze považovat za stavbu, a také zpevnění pozemku parc. č. 771/1 bylo na tomto pozemku provedeno až po převzetí pozemku státem. Skutečnost, že hala na pozemku parc. č. 771/4 vznikla v prostoru, kde původně stála o něco větší hala, nemůže vést bez dalšího k dostatečnému odůvodnění závěru, že „zásadní přestavbou neztratila svůj původní stavebně technický charakter; hala s kruhovou pecí na výrobu cihel a tašek tu byla nahražena halou – skladem a nemůže být tedy považována za halu sloužící ke stejnému účelu a za stavbu stejného stavebně technického charakteru; také stavba nové haly na pozemku parc. č. 771/4 v S. byla rovněž zřízena až po převzetí pozemku státem.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě ohledně žalobě vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací záknoem č. 30/2000 Sb.) mohl účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Zmeškání jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění) nebylo možné prominout (§240 odst. 2 téhož právního předpisu).
Podle ustanovení §236 odst. 2občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nebylo přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí.
Jestliže tedy v daném případě nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci doručením zástupců účastníků řízení dnem 10.1.2003 a dovolání žalovaného družstva bylo podáno osobně u Okresního soudu v Klatovech dne 14.2.2003, stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a toto zmeškání nebylo možné prominout.
Dovolání dovolávajícího se družstva proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 27.6.2000, č.j. 6 C 222/98-380, musel tedy dovolací soud odmítnout podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání podané opožděně.
Pokud dovolávající se družstvo uvádělo ve svém dovolání i doplňující rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 8.3.2001, č.j. 6 C 222/98-424, šlo tu o doplňující rozsudek (nikoli o opravné usnesení) zčásti zamítající žalobu žalobce, takže tu dovolání dovolávajícího se žalovaného družstva směřovalo jen proti důvodům rozhodnutí. Také tu tedy bylo třeba dovolání odmítnout podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to vzhledem k ustanovení §236 odst. 2 občanského soudního řádu (nepřipouštějícímu dovolání jen proti důvodům rozhodnutí), jako dovolání nepřípustné.
Dovolávající se družstvo nebylo v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění) ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k již zmíněnému vyjádření k dovolání dovolatele, uplatňujícího v podstatě procesní stanovisko žalobce, přednesené již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně 15. června 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu