ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.80.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 80/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce B. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 12, o určení, že žalobce je účasten mimosoudní rehabilitace a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 647/94, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.3.2003, č. j. 25 Co 411/2002-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně usnesením ze dne 31.1.2002, č.j. 7 C 647/94-130, v odstavci I. zastavil řízení o určení, že žalobce je účasten mimosoudní rehabilitace podle ustanovení §18 odst. 2 ( resp. 3 ) zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích v platném znění. Zároveň zrušil rozhodnutí, jímž byl žalobce vyloučen ze studia na škole poskytující střední vzdělání. Dále v odstavci II. odmítl návrh žalobce v části, podle které je žalovaný povinen platit k rukám žalobce náhradu škody ve výši 20.000,- Kč měsíčně, počínaje dnem 1.12.1989 vždy do prvého dne kalendářního měsíce s úrokem p.a. 3 % od 1.12.1989 do 14.7.1994 a úrokem 16 % do zaplacení. Vyslovil, že postup, který zákon o mimosoudních rehabilitacích stanoví při tzv. studijní rehabilitaci, je zahrnut do oblasti správních vztahů a nápravu křivd v daném případě lze uplatnit u správních orgánů, což v daném případě je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Věc posoudil podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. s tím, že v dané části řízení nebyla dána pravomoc soudů, proto řízení zastavil a věc postoupil příslušnému orgánu. Dále konstatoval, že v dané věci nebylo možné návrh žalobce posuzovat ani z hlediska podání splňujícího náležitosti podle části 5. o.s.ř., tedy podání ve smyslu §247 odst. 1 o.s.ř. Tentýž soud dále usnesením ze dne 3.9.2002, č.j. 7 C 647/94 -152, doplnil odstavec IV. a rozhodl, že po právní moci výše uvedeného usnesení bude věc v části uvedené ve výroku I. postoupena Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31.3. 2003, č.j. 25 Co 411/2002-177, v odstavci II. usnesení soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením potvrdil. Převzal závěr soudu prvního stupně, že k projednání a rozhodnutí věci není dána pravomoc soudu, neboť ve věci je oprávněn rozhodnout a vyřídit ji podle pokynu příslušný rezortní ministr, tj. ministr školství, mládeže a tělovýchovy. Ztotožnil se rovněž s odmítnutím návrhu žalobce v části, kterou se domáhal náhrady škody. V této části shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba má takové vady, pro které ji nelze projednat. Podle odvolacího soudu v projednávané věci jsou sice účastníci řádně označeni a je zde uveden i žalobní petit, avšak žaloba postrádá podstatnou náležitost, a to vylíčení rozhodných skutečností. Vyslovil, že z žaloby není patrno, jakým jednáním žalovaného žádaná a vyčíslená škoda vznikla ani příčinná souvislost mezi nimi. Vada žaloby nebyla odstraněna ani po kvalifikované výzvě soudu ve smyslu §43 odst. 1 o.s.ř., kde byl žalobce poučen rovněž o následcích neodstranění vad.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dne 27.6.2003 dovolání, které doplnila dne 23.9.2003, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Tvrdila existenci dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazovala na skutečnost, že v dané věci bylo zahájeno jiné soudní řízení, ve kterém bylo již i rozhodnuto. Podle dovolatelky tedy nastala nejprve překážka věci zahájené, později i věci rozhodnuté. Navrhla proto zrušení usnesení soudů obou stupňů.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 31.1.2002, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Dovolání v této věci není ( subjektivně ) přípustné.
Ze systematického řazení úpravy dovolacího řízení, jak plyne z ustanovení §236, 237 a 238 o.s.ř., vztahujících se k podmínkám přípustnosti podání dovolání obecně a z úpravy podmínek legitimace k dovolání, jak plyne z ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nabízí závěr, že dovolací soud prvořadě zkoumá, zda jsou splněny podmínky přípustnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve po kladném vyřešení této otázky přichází do úvahy zkoumání otázek legitimace odvolatele k podání dovolání a následně pak (je-li tato aktivní legitimace dovolatele dána) k případnému meritornímu projednání dovolání.
V této věci dovolací soud konstatuje, že dovolání dovolatele bylo formálně přípustné, pokud směřovalo proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání v tomto směru plyne z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Stejně tak je přípustné dovolání proti výrokové části usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok o odmítnutí návrhu na náhradu škody ve výši 20.000,- měsíčně, blíže specifikovaného v usnesení soudu prvního stupně.V tomto směru přípustnost dovolání se podává z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř.
Z hlediska subjektivní přípustnosti dovolání však nelze přehlédnout, že dovolání podává žalovaný, dokonce s výslovným zdůvodněním, že tak činí z formálních důvodů, zřejmě při respektování požadavku právní jistoty, když tvrdí, že podmínky pro vydání rozhodnutí soudu prvního stupně a následně soudu druhého stupně nebyly dány už pro překážku věci zahájené a později i věci rozhodnuté ( §159 odst. 3 ).
Z porovnání obsahu výroků usnesení soudu prvního stupně a potvrzujících výroků soudu odvolacího v této věci však plyne, že vzdor vytýkaným procesním závadám uplatněným v dovolání, nebyla těmito rozhodnutími způsobena dovolateli určitá újma na jeho právech. V tomto směru jde o základní předpoklad týkající se subjektivní legitimace dovolatele k podání dovolání. Tento aspekt má obecnou platnost, při posuzování jeho existence nelze brát v úvahu subjektivní předsvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, zda rozhodnutím odvolacího soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou by bylo lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Není-li tomu tak, tedy podá-li dovolání účastník, kterému bylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, a nebyla-li mu způsobena žádná určitá újma na jeho právech, kterou by bylo možné odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud je odmítne podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř.
Situaci, v níž došlo dílem k zastavení řízení o nárocích žalobce, dílem o jejich odmítnutí pro neprojednatelnost nároků, lze srovnat s důsledky rozhodnutí, jímž nebylo žalobě vyhověno a současně dovolateli nebyla způsobena žádná újma na jeho právech.
Dovolací soud proto za použití výše citovaných ustanovení dovolání odmítl, aniž mohl přistoupit k meritornímu přezkoumání důvodů v dovolání uplatněných.
Při odmítnutí dovolání je dovolatel povinen nahradit ostatním účastníkům řízení jejich náklady ( §243c odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud však použil ustanovení §150 o.s.ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. května 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu