ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.825.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 825/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ing. F. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 26. 8. 2003, sp. zn. 20 Cdo 963/2002, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 113/98 (žalobců: 1. Ing. F. P. a 2. M. T. /Kanada/, zastoupených advokátem, proti žalovanému Statutárnímu městu B. – Úřadu městské části B. – K., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 26. 8. 2003, sp. zn. 20 Co 463/2002, i rozsudek Městského soudu v Brně z 8. 4. 2002, čj. 13 C 113/98-114 (ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně z 8. 4. 2002, čj. 13 C 113/98-117).
II. Věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 31. 3. 1992, se původní žalobkyně M. P. domáhala vydání rozsudku, jímž by bylo uloženo žalovanému uzavřít se žalující dohodu o vydání domu čp. 175 v B., P. 54, a pozemku parc. č. 1169 (o výměře 380 m2) s garáží a příslušenstvím. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly M. P. převedeny na stát kupní smlouvou ze 7. 12. 1988, ale tato smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Řízení o uvedené žalobě bylo usnesením Městského soudu v Brně z 6. 11. 1995, čj. 13 C 151/92-7, zastaveno, ale toto usnesení, jakož i potvrzující usnesení Krajského soudu v Brně z 21. 3. 1996, sp. zn. 38 Co 519/95, byla obě zrušena nálezem Ústavního soudu ČR z 8. 9. 1998, I. ÚS 151/96. V průběhu řízení, jež proběhlo před Ústavním soudem ČR, zemřela (dne 7. 11. 1996) původní žalobkyně M. P. a Ústavní soud ČR jednal pak s jejími dědici Ing. F. P. a M. T. V dalším průběhu řízení u Městského soudu v Brně uvedení dva žalobci upřesnili svůj žalobní návrh tak, že svůj nárok uplatňovali nadále proti žalovanému Statutárnímu městu B.
Městský soud v Brně pak vynesl rozsudek z 8. 4. 2002, čj. 13 C 113/98-114, jímž bylo uloženému Statutárnímu městu B. vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobcům Ing. F. P. a M. T. každému z nich jednu ideální polovinu objektu čp. 175 a pozemku parc. č. 1169 (o výměře 372 m2) s garáží v katastrálním území K. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 7.450,- Kč do 3 dnů do právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze 7. 12. 1988, kterou prodávající M. P. převedla na stát nemovitosti, o něž v tomto řízení šlo, byla uzavřena v tísni. V tomto smyslu soud prvního stupně poukazoval na to, že v řízení bylo prokázáno, že v roce 1988 dostala M. P. „příkaz k výkupu domu čp. 175 v B., za účelem jakéhosi záměru“, k němuž však nebylo vydáno žádné územní rozhodnutí, a tak se M. P. obávala, že jí bude dům vyvlastněn bez náhrady. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že nemovitosti byly převedeny na stát i za nápadně nevýhodných podmínek; tyto nápadně nevýhodné podmínky vyplývaly, podle názoru soudu prvního stupně, ze znaleckého posudku, provedeného v řízení, neboť pokud by byl uvedený dům čp. 175 hodnocen jako rodinný dům (tedy podle znalce částkou 172.836,- Kč) a nikoli jako provozní stavba, jeho hodnota by podstatně přesahovala částku 15.836,- Kč, uvedenou ve smlouvě ze 7. 12. 1988; přitom u objektu čp. 175 nešlo pouze o provozní jednotku, neboť v domě byly i bytové jednotky, s nimž se v původním znaleckém odhadu nepočítalo. Nápadně nevýhodné podmínky koupě uvedeného domu spatřoval soud prvního stupně i v okolnosti, že bylo právním nástupcům prodávající M. P. znemožněno užívání garáže bez toho, že by jim byla za garáž zajištěna náhrada, a stejně tomu bylo i u skladovacích ploch; s výkupem uvedené stavební nemovitosti nebylo nikdy počítáno v žádném územním plánu; prodávající M. P. byla jako důvod výkupu uváděna demolice stavby, která však ani do roku 2002 nebyla provedena.
Proto soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného města proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 26. 8. 2003, sp. zn. 20 Co 463/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně z 8. 4. 2002 (ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně z 8. 4. 2002, čj. 13 C 113/98-117, týkajícím se povinnosti žalovaného zaplatit na náklady řízení částku 8.827,80 Kč, zálohovanou státem), změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o vydání (každému ze žalobců jednou polovinou) objektu čp. 175 a pozemku parc. č. 1169 (s garáží) v katastrálním území K. Žalovanému městu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů; stejně tak nebyla přiznána náhrada za náklady řízení, jež byly v tomto řízení placeny státem.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v daném případě „nemovitost přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni, nicméně nikoli za nápadně nevýhodných podmínek“; podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, ale jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud měl za to, že se prodávající M. P. skutečně v okamžiku uzavírání kupní smlouvy ze 7. 12. 1988 nacházela ve stavu tísně; tehdejší Obvodní národní výbor B. na původní vlastnici nemovitosti naléhal ohledně získání jejich nemovitostí, přičemž argumentoval nakonec nerealizovaným záměrem asanace nemovitostí; využil při tomto postupu i věku a zdravotního stavu původní vlastnice M. P.; k záměru tehdejšího správního orgánu získat její nemovitost do vlastnictví státu sloužilo i sdělování o možnostech vyvlastnění nemovitosti, které tu nebylo jen poučením ze strany tohoto orgánu, ale bylo zjevným nátlakem k odprodeji nemovitostí státu.
Odvolací soud však neshledal v daném případě splnění dalšího zákonem (v §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) kumulativně stanoveného předpokladu, tj. nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy ze 7. 12. 1988; byl toho názoru, že tu nelze brát v úvahu změnu cenových předpisů, a to ani změnu cenových předpisů, která nastala krátce po uzavření kupní smlouvy, a tím méně změn které nastaly v cenách nemovitostí později; rozhodně nelze tehdejší ocenění nemovitostí posuzovat z dnešního pohledu. V této souvislosti poukazoval odvolací soud na to, že budovy čp. 175 v B., P. 54, se již před jejím prodejem státu užívalo k jiným účelů než k bydlení, a to kupř. jako kanceláří, dílen, skladišť, obchodních místností, ateliérů a jako garáže. Pro ocenění uvedeného objektu ke dni 7. 12. 1988 bylo podstatné zjištění o tom, o jakou stavbu tu šlo; ocenění rodinných domků bylo jiné než ocenění ostatních bytových domů a ocenění ostatních domů bylo jiné než u domů sloužících osobní potřebě. V daném případě ze znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, vyplývalo, že odhadní cena uvedené nemovitosti ke dni 7. 12. 1988 by činila jako u provozní stavby 12.923 Kč a jako u rodinného domku by činila 172. 256 Kč. Podle názoru odvolacího soudu pochybil soud prvního stupně, když požadoval na znalci doplnění posudku uvedením cen podle vyhlášky, která nabyla účinnosti až 1. 1. 1989, takže ji nebylo možné brát v úvahu pro ocenění stavby ve smlouvě ze 7. 12. 1988. Odvolací soud dospěl proto k závěru, že ocenění stavby čp. 175 v B., P. 54, v době jejího prodeje (7. 12. 1988) částkou 15.836 Kč „v žádném případě není možné považovat za ocenění uskutečněné ve vztahu k prodávající M. P. za nápadně nevýhodné podmínky koupě“. Soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, nesprávně aplikoval právní posouzení pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“, když měl za to, že objekt čp. 175 měl být hodnocen jako rodinný dům, přičemž však neměl ve spise dostatek podkladů k tomu, že by tu bylo dáno naplnění podmínek pro zařazení nemovitosti do kategorie „rodinný dům“. Odvolací soud také nepovažoval za nápadně nevýhodnou podmínku ani tu skutečnost, že tu bylo právním předchůdcům žalobců „znemožněno užívání garáže (když garáž patřila k převáděným nemovitostem), jakož i skutečnost, že šlo o nemovitost na dnes lukrativním místě na hlavní třídě města a dále pak, že k výkupu došlo těsně před změnou politických poměrů ve společnosti v roce 1989“.
Proto odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně, tak že žaloba žalobců byla zamítnuta. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21. 10. 2003 a dovolání ze strany žalobce Ing. F. P. bylo podáno dne 13. 11. 2003 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval dovolatel na to, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu , jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že si odvolací soud nesprávně objasnil a posoudil otázku nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. a toho, jak je toto ustanovení vykládáno v uveřejněné judikatuře soudů. Zejména nebyla dostatečně objasněna ekvivalentnost poskytnutého plnění a znevýhodnění původní vlastnice M. P. oproti předsmluvnímu stavu. Podle názoru dovolatele měla být uvážena skutečnost, že ocenění v době před uzavřením smlouvy ze 7. 12. 1988 již neodráželo skutečnou cenovou hladinu ohledně nemovitostí, takže už bylo nutno obecně závazným předpisem změnit ceny nemovitostí, avšak ze strany místních orgánů bylo naopak využito toho, aby přiměly prodávající M. P. k prodeji nemovitostí „ještě za nízkou cenu, třebaže tu šlo o získání státem v podstatě poslední nemovitosti v soukromém vlastnictví na hlavní třídě města“. Dům čp. 175 v B., P. 54, v důsledku likvidace uvedené prodávající jako živnostnice, ztratil charakter budovy živnostenské provozovny a byl nadále využíván jako obytný dům; v evidenci nemovitostí byl také vyznačen jako objekt bydlení; navíc tu byla při tomto objektu garáž, která měla pro rodinu původní majitelky budovy nenahraditelnou cenu. Nebyly zde tedy důvody k tomu, aby odvolací soud bez dalšího přehodnotil závěr soudu prvního stupně o nápadně nevýhodných podmínkách prodeje, který byl založen na řadě přímých i nepřímých důkazů.
Žalované město ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhlo, aby toto dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolacím soudem byly správně posouzeny podmínky kupní smlouvy ze 7. 12. 1988, protože žalobci tvrzenou nápadnou nevýhodnost těchto podmínek bylo nutno prokazovat a posuzovat vzhledem ke stavu, který existoval v době uzavření kupní smlouvy a byl tehdy obvyklým stavem, a nikoli nazírat existující skutečnosti z hlediska později provedené právní úpravy, popřípadě podle současné cenové hladiny na trhu nemovitostí.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Při posuzování toho, zda jsou v dovolání dovolatele uplatňovány opodstatněné dovolací důvody podle již citovaných ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) i odst. 3 občanského soudního řádu, vycházel dovolací soud zejména z právních závěrů, obsažených v uveřejněné judikatuře soudů, především ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Již v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem před vydáváním nynější Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) bylo vyloženo, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, učiněného soudem prvního stupně na základě před ním provedeného dokazování, je nutno důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit. To platí v případě výslechu účastníků řízení a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na hodnocení – nemohou být vyjádřeny v protokole o jednání.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování (srov. dříve §241 odst. 3 písm. c/ a nyní §241a odst. 3 občanského soudního řádu), jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Zevrubný výklad hmotněprávního ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., které bylo v daném případě rozhodné pro posouzení nároku uplatněného žalobci v této právní věci, bylo podáno v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu a pod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.“
V daném případě soud prvního stupně byl toho názoru, že v tomto případě nápadně nevýhodné podmínky koupě vyplývají především ze znaleckého posudku neboť pokud by byl objekt hodnocen jako rodinný dům, nikoli jako provozní stavba, jeho cena by přesahovala částku, která byla právní předchůdkyní žalobců zaplacena za výkup nemovitostí. Nápadně nevýhodné podmínky spatřoval soud prvního stupně i v okolnosti, že bylo právním nástupcům prodávající znemožněno užívání garáže bez toho, že by jim byla zajištěna jakákoli náhrada, a to se týkalo i opuštěných skladových ploch v objektu. Podle názoru soudu prvního stupně nebylo možné přehlédnout, že k výkupu domu čp. 175 v B., P. 54, došlo v roce 1988 před změnou cenových předpisů a dále že prodávající M. P. byla uvedena v omyl, když jí byla jako důvod převodu stavební nemovitosti uváděná údajně nutná její demolice, která pak stejně nebyla provedena, a koupi domu nepřecházelo žádné územní rozhodnutí, ani žádná změna v územním plánu.
Odvolací soud v odůvodnění svého měnícího rozsudku uvedl, že „soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávně právní posouzení pojmu nápadně nevýhodné podmínky, když v této souvislosti zohlednil, že objekt nebyl hodnocen jako rodinný domek, přičemž soud prvního stupě neuvádí (ani k tomu nemá dostatek podkladů ve spise), z jakých důkazů, prokazujících naplnění podmínek zákonem stanovených čerpal závěr o zařazení nemovitostí do kategorie rodinný dům“. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně také to, že pochybil při ukládání úkolu znalci doplnit znalecký posudek co do obsahu tohoto vyžadovaného doplnění posudku.
Z uvedeného srovnání argumentace rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku odvolacího soudu nevyplýval přesvědčivě závěr odvolacího soudu, že tu v daném případě šlo pouze o to, jak rozdílně posoudit v odvolacím řízení úplně a správně zjištěný skutkový stav věci jen s uvážením pochybení soudu prvního stupně při aplikaci a výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. co do zákonem stanoveného předpokladu nápadně nevýhodných podmínek na straně prodávající při uzavření kupní smlouvy. Podle názoru dovolacího soudu je nutno mít za to, že tu odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně vedle nesprávného právního posouzení (z hlediska jím chápaného výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) také nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci – „nedostatku podkladů ve spise“ a pochybení při vyžadování doplnění znaleckého posudku. Za těchto okolností bylo ovšem na místě, aby odvolací soud uvážil postup podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a) nebo c) občanského soudního řádu, anebo přikročil sám k doplnění dokazování, případně k opakování důkazů provedených soudem prvního stupně (srov. k tomu již shora citované právní závěry z rozhodnutí uveřejněných pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů). Takový postup více odpovídal povaze projednávané právní věci, v níž bylo třeba všestranně a úplně posoudit důvodnost výrazného rozdílu ocenění stavby při převodu stavební nemovitosti smlouvou ze 7. 12. 1988, a to buď částkou 172.256 Kč (jako rodinný dům) anebo částkou 12.923 Kč (popřípadě 15.836 Kč, uváděné ve smlouvě ze 7. 12. 1988), pokud by zcela nepochybně šlo o provozní stavbu. Tato základní otázka však nebyla, podle názoru dovolacího soudu, v odvolacím řízení, ale ani v řízení před soudem prvního stupně (přes jeho nemalé úsilí směřující ke zjištění skutečného stavu věci) plně objasněna s plnou oporou v provedeném dokazování (srov. §241 odst. 3 občanského soudního řádu) i v důsledku ne zcela správného postupu odvolacího soudu v souvislosti s přezkoumáním rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení, což mohlo mít za následek možnost nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozsudek soudu prvního stupně zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu), přistoupí soud prvního stupně znovu s využitím všech důkazních návrhů účastníků řízení k úplnému a všestrannému objasnění toho, zda tu při uzavírání kupní smlouvy ze 7. 12. 1988 byly či nebyly nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona
č. 87/1991 Sb., a to ze všech hledisek vyložených v rozhodnutí uveřejněném pod
č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Předmětem dokazování
i posouzení ze strany soudu musí být i tvrzení žalobců o tom, že údajně záměrně bylo ze strany kupujícího přikročeno k uzavření smlouvy 7. 12. 1988, tedy 24 dní před nabytím účinnosti nové právní úpravy cen nemovitostí, o níž ze strany orgánů jednajících za stát byla nepochybně větší pravděpodobnost informovanosti o nové úprávě než na straně prodávající osoby, které v době prodeje (podle údajů v žalobě z 30. 3. 1992) bylo 77 roků a nebyla ani v dobrém zdravotním stavu.
V dalším řízení u osudu prvního stupně bude také rozhodováno o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. května 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu