ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.845.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 845/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce České republiky – Ministerstva zemědělství ČR se sídlem Těšnov 17, Praha 1, proti žalované V. S., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 30 C 223/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2003, č.j. 20 Co 378/2003-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.5.2003, č.j. 30 C 223/99-60, kterým bylo žalované uloženo vyklidit nebytové prostory (2 kanceláře) ve 3. patře budovy č.p. 626 v k.ú. N. M., v P.; žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před některou z obou instancí.
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně jak po stránce skutkové tak i právní, zejména ohledně závěrů o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 30.12.1991 a smlouvy o prodeji podniku ze dne 10.1.1997. Odvolací soud konstatoval, že nájemní smlouva ze dne 30.12.1991, sjednaná mezi pronajímatelem M., s.p. a nájemcem L., spol. s r.o., zcela zjevně neobsahuje podstatnou náležitost smlouvy o nájmu nebytových prostor, vyžadovanou v §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb., a sice účel nájmu. Smlouva též neupravila ani způsob platby nájemného (viz totéž ustanovení zákona č. 116/1990 Sb.). Pro absenci těchto náležitostí je neplatná. Za takové situace se staly neplatnými i jakékoli další úkony, navazující na nájemní smlouvu, a neexistující právo nájmu nemohlo přejít smlouvou o prodeji části podniku ze dne 10.1.1997 z nájemce na spol. s r.o. T. T. (později T.). Uzavřela-li žalovaná s posledně uvedeným subjektem podnájemní smlouvu ve dnech 20. 12. 1997 a posléze 31. 10. 2000, pak ani takové smlouvě resp. smlouvám nelze přiznat právní relevanci a ze strany žalované jde o užívání prostor bez právního důvodu. Odvolací soud se z hlediska obsahu všech smluv podrobněji zabýval zejména smlouvou o prodeji části podniku ze dne 10.1.1997 a konstatoval, že jde o fingovaný právní úkon, jímž měl být zastřen převod nájemního práva na personálně propojenou společnost bez souhlasu pronajímatele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovodila v něm zásadní právní význam otázky platnosti nájemní smlouvy z 30. 12. 1991 pro posuzovanou věc. Uvedla též, že Městský soud v Praze posoudil v rozsudku ze dne 26. 5. 2004, č.j. 13 Co 454/2003-316, tuto smlouvu jako platnou – existuje tedy kontradikce rozhodování odvolacího soudu o této otázce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žádal, aby dovolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst.1, §241 odst.1 občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“). Před případným posouzením věci podle dovolacích důvodů upravených v §241a o.s.ř. však musel učinit závěr, zda je dovolání – pro tvrzenou otázku zásadního právního významu – přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti mj. proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, dospěje-li dovolací soud k názoru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku (pro věc určující) v rozporu s hmotným právem.
Podle §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor smlouva o nájmu musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá.
Ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku) ve znění relevantním v době rozhodného právního úkonu (do 31.12.1991) ukládá vyložit právní úkon v souladu se skutečnou vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání, o které jde; je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn a k zásadám poctivého hospodářského styku.
Dovolací soud akceptuje, jako výchozí, zjištění odvolacího soudu o nedostatku explicitního vymezení účelu nájmu a způsobu placení nájemného ve smlouvě ze dne 30. 12. 1991; toto zjištění zajisté vede k závěru o neplatnosti smlouvy, který protiřečí závěru jiného senátu téhož soudu v související věci. K tomu je však nutno dodat dvojí poznámku: dovolací soud by nevyloučil ani interpretaci tolerující vady smlouvy v případě prokázání následné shody účastníků smlouvy o všech jejích náležitostech při faktickém průběhu vztahu mezi oběma partnery (souhlas obecního úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nebyl vzhledem k užívání prostor jako kanceláří vyžadován). Lze tu totiž dovodit legitimní očekávání účastníků smlouvy, že právní vztah mezi nimi existoval. A dále – dovolací soud, jak následně dovodí, nepovažuje takto postavenou právní otázku za určující pro rozhodnutí ve věci samé.
K neplatnosti smlouvy ze dne 30. 12. 1991 totiž vede jiná skutečnost, kterou z hlediska aplikace relevantního práva nelze tolerovat. Je to rozpor mezi touto smlouvou a hospodářskou smlouvou ze dne 31. 12. 1991, tedy ze dne následujícího, kterou pronajímatel – M., s.p. – převedl správu domu na Š. (tedy předmětu nájmu a pozdějšího podnájmu) na Ministerstvo zemědělství ČR. Nabyvatel práva z posledně uvedené smlouvy, ač potenciálně oprávněný z nájemního vztahu, ať již samostatně či později jako organizační složka státu a žalobce jeho jménem, nebyl tedy vůbec účastníkem tvrzeného právního vztahu, jehož další průběh se nepochybně jeví pro věc jako rozhodný. Naopak, v hospodářské smlouvě z 31. 12. 1991 se protismyslně tvrdí, že po dobu existence M., s.p. nebo a.s. tento zůstává ve stávajících prostorách (kterých?) v nájmu (!).
Při takovém rozporu mezi smluvními projevy ze dnů 30. 12. a 31. 12. 1991 se stalo jen otázkou, který z obou úkonů posoudit jako platný resp. který byl ve smyslu výše citovaného §20 odst. 2 hospodářského zákoníku vážně učiněn. Nutno dát přednost tomu, jehož předmětem je dispozice se správou tehdejšího národního majetku, tedy s právem nadřazeným akcesorickému vztahu užívání resp. nájmu předmětných nebytových prostor. To ovšem znamená neplatnost smlouvy ze dne 30. 12. 1991, o den dříve uzavřené, byť z jiného důvodu než který byl dosud v posuzované věci shledáván.
Již vůbec pak neobstojí příslušná pasáž smlouvy o prodeji části podniku z 10. 1. 1997, kterou mělo být převedeno právo dosavadního nájemce na nového T. T., později T., s.r.o., s nímž žalovaná naposledy dne 31. 10. 2000 sjednala podnájem. Smluvně lze v souladu s ustanovením §680 odst. 2 občanského zákoníku sukcedovat do postavení pronajímatele, nikoli nájemce. Souhlas nynějšího žalobce s jakoukoli změnou v osobě nájemce či podnájemce nebyl v řízení před nižšími instancemi prokázán, a tak je smlouva o prodeji části podniku v části o převodu nájemní smlouvy (článek II. bod 1. písm. g/) neplatná, jak ostatně správně dovodil již odvolací soud.
Pro věc určující právní otázka (či návazné otázky) byla tedy odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem; jak plyne z výše řečeného, nebyly ani další alternativy přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. naplněny.
Dovolací soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako postrádající zásadní právní význam a tedy nepřípustné odmítl.
Žalující straně nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu