ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.856.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 856/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) MUDr. D. B., B) Ing. P. P. a C) Ing. arch. J. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ř. s. a d. České republiky a 2) L. České republiky, s.p., o náhradu za trvalé porosty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 36 C 179/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.5.2003, čj. 20 Co 469/2002-178, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20.května 2003, čj. 20 Co 469/2002-178, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20.února 2002, čj. 36 C 179/95-164 ve výrocích uvedených v odstavcích III. a IV., jimiž byly zamítnuty návrhy žalobců na zaplacení částky 39.109,- Kč s příslušenstvím vůči oběma žalovaným, se zrušují, a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady za lesní porost, který, ač byl na pozemcích
ve vlastnictví jejich právního předchůdce v katastrálním území O., byl vymýcen státní organizací v souvislosti s výstavbou automobilového okruhu. Svůj nárok opírali o příslušná ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\").
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.2.2002, čj. 36 C 179/95-164, vyhověl žalobě do výše 890,- Kč s úroky z prodlení, ve zbývající částce 39.109,- Kč a úrocích z prodlení z této částky žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných pozemků č. 338/1, 338/2, 388, 389, 390, 391, 392 a 393 v katastrálním území O. byl právní předchůdce žalobců MUDr. F. P. Do roku 1983 byl uživatelem pozemků druhý žalovaný, poté došlo k vynětí pozemků z lesního půdního fondu a 27.6.1984 bylo právnímu předchůdci prvého žalovaného vydáno stavební povolení na výstavbu areálu V. c. Dne 6.7.1984 byla uzavřena hospodářská smlouva mezi právními předchůdci žalovaných, podle níž přešly pozemky do správy národního majetku prvého žalovaného. V souvislosti s realizací stavby Autodromu došlo k vymýcení trvalých porostů na části těchto pozemků, za něž byla vyplacena prvým žalovaným částka 7,214.856,- Kč druhému žalovanému jako správci lesní půdy. Dne 10.9.1987 byla uzavřena kupní smlouva o převodu vlastnictví k pozemkům na
čs. stát – Okresní národní výbor B., ta však byla shledána neplatnou v rámci řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp.zn. 5 C 372/93. Druhý žalovaný vydal právnímu předchůdci žalobců pozemky č.338/1 a 338/2, jež nebyly zastavěny a byly ke dni účinnosti zákona o půdě v užívání druhého žalovaného; náhrada za odpovídající porosty na těchto pozemcích ve smyslu §24 tohoto zákona činí 890,- Kč. V této výši proto soud žalobě vyhověl. Pokud jde o náhradu za porosty na pozemcích, jež byly zastavěny, soud žalobě nevyhověl proto, že nespadají pod režim zákona o půdě, když byly vyňaty z lesního půdního fondu.
Na základě odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.5.2003, čj. 20 Co 469/2002-178, potvrdil zamítavé výroky soudu prvního stupně. Konstatoval, že dle obsahu spisu byly pozemky ve vlastnictví právního předchůdce žalobců \"převedeny do práva užívání\" rozhodnutím odboru vodního a lesního hospodářství ONV B. dle §19 odst. 2 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, (dále jen \"zákon
o lesích\"). Rozhodnutím z 1.8.1983 byly vyňaty z lesního půdního fondu pozemky, jež byly později zastavěny, a 6.7.1984 převedeny hospodářskou smlouvou mezi J. s. l. B. podle §348 hospodářského zákoníku do dočasného užívání Silničnímu a investorskému útvaru Jihomoravského Krajského národního výrobu v B. Na základě stavebního povolení z 27.6.1986 byla zahájena stavba areálu branně technických činností S. a ke dni účinnosti zákona o půdě byly pozemky v užívání A. K. Převod vlastnictví k pozemkům podle smlouvy z roku 1987 byl neplatný a pozemek byl od tohoto dne užíván bez právního důvodu; byl by tak splněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, v té době byly však již pozemky vyňaty z lesního půdního fondu, a proto nepřipadá v úvahu použití §30 zákona o půdě. K faktickému odnětí sice došlo již v roce 1980 na základě rozhodnutí podle §19 zákona o lesích, tento důvod odnětí užívání zemědělské (správně lesní) půdy však není restitučními důvody vymezenými v §6 zákona o půdě. Odvolací soud proto zaujal stejný právní názor jako soud prvního stupně, že projednávaná věc nespadá pod lex specialis, jakým je zákon o půdě, poněvadž se v době odnětí již nejednalo o lesní půdní fond a nelze proto přiznat nárok na odškodnění podle jeho §24 odst. 2. Navíc pak dle odvolacího soudu ani jeden z žalovaných nedržel sporné nemovitosti k 24.6.1991, tj. ke dni účinnosti zákona o půdě.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Uplatňují jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 3 písm. d) [správně písm. b)] OSŘ. Podle jejich názoru byl původní vlastník předmětných pozemků zbaven svého vlastnictví již rozhodnutím o zřízení práva užívání lesních pozemků v roce 1980, protože tím byl zbaven práva nakládat s pozemky i lesními porosty a neměl možnost ovlivnit další dispozice a způsob nakládání a využívání pozemků. Tento stav trval až do doby uznání neplatnosti smlouvy, kterou byly nemovitosti převedeny později na stát. S pozemky bylo nakládáno bez souhlasu vlastníka a byly postupně využívány k účelům v rozporu s funkcí lesa. Rozhodnutí
o vynětí pozemků z lesního půdního fondu nebylo vlastníkovi doručeno. Doručeno mu bylo stavební povolení z 14.1.1986, jež bylo na základě jeho odvolání potvrzeno 28.4.1986. V té době došlo ke smýcení pozemků, za něž obdržely nemalou náhradu J. s. l. Dle názoru dovolatelů trvalo právo užívání lesních pozemků až do 24.6.1991, kdy vznikl ze zákona nájemní vztah, ukončený pak 23.11.1993 dohodou mezi tehdejším vlastníkem a druhým žalovaným. Nelze souhlasit s tím, že by k ukončení práva užívání pozemků v lesním fondu došlo jejich pouhým vynětím z tohoto fondu, protože nedošlo k naplnění podmínek, s nimiž zákon o lesích spojoval zánik práva užívání lesních pozemků. K ukončení uvedeného práva užívání také nemohlo dojít na základě hospodářské smlouvy z 6.7.1984 o dočasném užívání národního majetku mezi právními předchůdci obou žalovaných, mohlo jít jen o dočasné užívání odvozené od primárního práva užívání, jež trvalo do účinnosti zákona o půdě. Proto také je druhý žalovaný osobou, jež pozemky právně užívala k tomuto dni. K užívání předmětných pozemků prvým žalovaným došlo protiprávně, při nerespektování zákona o lesích, podle něhož uživatel nebyl oprávněn pozemky přenechat jiným subjektům za účelem zřízení trvalé stavby. Dovolatelé nemohou být postaveni mimo okruh osob oprávněných, neboť na jejich lesních pozemcích nesporně byly porosty, jež byly vytěženy v období, na něž se zákon o půdě vztahuje, přičemž za vytěžení byly poskytnuty náhrady druhému žalovanému. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a OSŘ a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen odvoláním napadený výrok soudu prvního stupně, který nerozhodl jinak než
ve svém dřívějším rozsudku z 22.5.1999, přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání daná tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ]. Dovolací soud takovýto význam napadeného rozsudku shledal proto, že rozhodnutí řeší otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena (§237 odst. 3 OSŘ). Jde o otázku, zda a kdy došlo k přechodu věcí v lesním půdním fondu na stát za situace, kdy vlastnické právo původního vlastníka zůstalo zachováno. Z tohoto důvodu proto dovolací soud shledal dovolání přípustným.
Odvolací soud správně vyšel při posuzování právních vztahů k předmětným lesním pozemkům ve vlastnictví MUDr. F. P. v prvé řadě z ustanovení zákona o lesích, podle jehož ustanovení §19 odstavec 2 k nim bylo rozhodnutím Okresního národního výboru B. ze dne 12.11.1980 zřízeno právo užívání lesních pozemků, a správně též dovodil, že toto rozhodnutí nelze považovat za restituční důvod ve smyslu §6 odst. 1 zákona o půdě. Dovolací soud však na rozdíl od soudu odvolacího vychází z toho, že založení tohoto užívacího vztahu se nadále mohlo řídit jen zákonem
o lesích, který jako zákon speciální upravoval přímo právní vztahy takto založené. To se týkalo nejen možnosti nakládat s užívanými pozemky v rámci hospodaření v lesích, ale
i právních úkonů, jež byly v zákoně striktním způsobem upraveny, včetně zániku práva nebo jeho převodu na jinou organizaci. Dovolatelé mají pravdu v tom, že v dané věci nebylo zjištěno, že by k takovému zániku práva užívání lesních pozemků došlo; z ustanovení §16 odst. 2 lesního zákona totiž vyplývá, že zánik tohoto práva k lesním pozemkům v důsledku jejich vynětí z lesního půdního fondu upravoval zákon o lesích jen pro případ, že šlo o vynětí v souvislosti s prohlášením lesních pozemků za součást zemědělského půdního fondu. To vyplývá nejen z gramatického výkladu slov \" právo užívání lesních pozemků zaniká také v případě, jestliže lesní pozemky byly trvale vyňaty z lesního půdního fondu a podle zvláštních předpisů rozhodnutím orgánu státní správy prohlášeny za součást zemědělského půdního fondu\", z nichž je patrné, že obsahují dvě kumulativní podmínky, ale i z odkazu na zvláštní předpisy, podle nichž v takovém případě vzniká právo užívání, tj. na zákon č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby.
Odvolací soud dále založil svou úvahu na tom, že k odnětí pozemků bez právního důvodu došlo až v roce 1987, v důsledku neplatné kupní smlouvy, kdy se již nejednalo o lesní půdu. Tento závěr dovolací soud nesdílí, protože došlo k zásadnímu posunu v právních vztazích ke zmíněným pozemkům v době předcházející. Tím je okolnost, že organizace, jež užívala pozemky v soukromém vlastnictví na základě práva užívání k zajištění lesní výroby, a nebyla tedy oprávněna s nimi nakládat jako s vlastnictvím státním, ve skutečnosti tak učinila \"hospodářskou smlouvou o užívání národního majetku\" z 6.7.1984 ohledně pozemků právního předchůdce žalobce, \"jejichž seznam je uveden současně s pozemky vyvlastněnými a vykoupenými\". Ve smlouvě pod bodem 1. se výslovně uvádí, že J. s. l. mají ve správě čs. státu vlastnicky patřící pozemky\" a zřizují k nim právo dočasného užívání jiné organizaci podle §348 hospodářského zákoníku, s odkazem na vyhlášku č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Oba předpisy ve smlouvě uvedené se týkají hospodaření s majetkem v tzv. socialistickém společenském vlastnictví. Uživatel práva zřízeného podle zákona
o lesích tedy přestal respektovat právní vztahy založené tímto zákonem, a s majetkem MUDr. P. nakládal jako s majetkem ve vlastnictví státu. Tím dal jiným organizacím
i možnost nakládat s pozemky, které byly teprve následně zastavěny, jako s majetkem státním. Lze tedy nesporně učinit závěr, že stát (prostřednictvím své organizace) převzal tímto jednáním soukromý majetek, který tvořily lesní pozemky, bez právního důvodu, a že tato okolnost představuje restituční důvod ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě.
V projednávané věci však došlo k vyjasnění vlastnických vztahů zjištěním neplatnosti kupní smlouvy, takže nebyly řešeny – ač řešeny být mohly - v rámci druhé části zákona o půdě. To však nebrání posouzení nároku na náhradu za trvalé porosty podle zákona o půdě, pokud jsou dány ostatní předpoklady stanovené tímto zákonem pro jejich oprávněnost.
Dovolatel napadá i právní závěr odvolacího soudu, že oba žalovaní nejsou
ve věci pasivně legitimováni, protože předmětné pozemky neužívali ke dni účinnosti zákona o půdě. Dovolací soud souhlasí s výkladem, že ustanovení §24 nestanoví přímo, kdo je povinen náhradu za trvalé porosty poskytnout. Proto je třeba dle jeho názoru přistoupit k analogickému výkladu §24 za použití §23 odst. 1 a 2 zákona o půdě, tj. za osobu pasivně legitimovanou považovat právnickou osobu, která pozemky naposledy užívala podle zvláštních právních předpisů v době před jejich vykácením.
Dovolací soud se proto neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, že na předmětné pozemky se nevztahuje zákon o půdě, jejich rozhodnutí proto zrušil podle §243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 OSŘ, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu a budou se zabývat i pasivní věcnou legitimací žalovaných z hlediska shora uvedeného výkladu. Rozhodnou též nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. června 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu