ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.858.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 858/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) J. V., B) MUDr. J. K., C) M. K. a D) F. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) L. A., 2) J. S. a 3) Z. A., všem zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 994/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.12.2003, čj. 6 Co 1832/2003-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19.5.2003, čj. 5 C 994/2002-249, rozhodl Okresní soud v Písku již počtvrté o zamítnutí návrhu žalobců na vyslovení přechodu vlastnického práva k domu čp. 9 a pozemkům č. 9 a č. 559 v Ž. podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Stalo se tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem z 20.11.2002, čj. 28 Cdo 1330/2002-231, zrušil v dovolacím řízení jeho předchozí rozsudek z 28.5.2001, čj. 2 C 557/94-186, spolu s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.11.2001, čj. 8 Co 1959/2001-205. Dovolací soud se tehdy ztotožnil s názorem obou soudů, že předmětné nemovitosti, jež původně patřily prvé žalobkyni a jejímu manželovi F. V., nebyli získány za cenu nižší než stanovily tehdy platné cenové předpisy, dospěl však k názoru, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam pokud jde o posouzení skutkové podstaty uvedené v §8 odst. 1 zákona o půdě, a spočívající v nabytí nemovitostí na základě protiprávního zvýhodnění. Ve svém rozsudku vyslovil závěr, že oba soudy neposoudily věc po této stránce ze všech relevantních hledisek, že protiprávní zvýhodnění nelze vnímat jen jako jednání v rozporu s tehdy platnými předpisy (jež představuje samostatnou skutkovou podstatu podle §8 odst. 1 zákona o půdě); jako protiprávní zvýhodnění při nabytí nemovitostí lze posuzovat i případy, kdy nabyvatel byl osobou zneužívající své postavení nebo politické smýšlení k vlastnímu prospěchu a obohacení, i případy, kdy jednání příslušného orgánu směřovalo k zvýhodnění osoby prospěšné dobovým snahám, podporujícím zájmy tehdejších politických představitelů. Z tohoto hlediska považoval dovolací soud za nutné, aby byl proveden důkazu spisem o trestním řízení proti bývalému spoluvlastníkovi nemovitostí se změřením na postoje místních funkcionářů, včetně právního předchůdce žalovaných.
Soud prvního stupně poté řízení doplnil naznačeným způsobem. Svůj zamítavý rozsudek odůvodnil tím, že sice A. Š., právní předchůdce žalovaných, jako tehdejší předseda Místního národního výboru vypovídal v trestním řízení proti F. V., jeho výpověď však nehodnotil jako přitěžující. Z obsahu odvolání proti trestnímu rozsudku dovodil, že prokurátor hodnotil výpověď svědka Š. jako výpověď pod dojmem přátelství as sousedské soudržnosti, stejně tak jeho výpověď hodnotil i odvolací soud, který posléze vyslovil propadnutí jeho majetku. Pokud vypovídal svědek Š. v přípravném řízení, že F. V. neplní dodávky, shodovala se jeho výpověď s jeho výpovědí. Soud nemohl dovodit, že by to byl právě A. Š., který svým nepřátelským postojem vůči F. V. způsobil, že byl odsouzen a poté mu byl uložen i trest propadnutí majetku. Vyšel i z toho, že v domě V. po jejich vystěhování bydlela jiná rodina, která se odstěhovala v roce 1955 a dům, v němž byla jedna obytná místnost a černá kuchyň, byl poté přidělen rodině A. Š.
Odvolací soud tento rozsudek v odvolacím řízení potvrdil. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně se řídil závěry Nejvyššího soudu, řádně se vypořádal jak po stránce skutkové, tak po stránce právní s otázkou, zda je naplněna některá ze skutkových podstat uvedených v §8 odst. 1 zákona o půdě. Dle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalovaných nabyl v žalobě uvedené nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění – samotná okolnost, že byl funkcionářem a členem strany sama o sobě nedokazuje jeho protiprávní zvýhodnění při jejich nabytí. Do domu se nastěhoval se ženou a dvěma dětmi, nemovitost byla volná a mimo něj o ni měla zájem jen jedna svobodná žena. Správným také shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že nabyvatel nemovitostí nezapříčinil trestní stíhání a odsouzení právního předchůdce žalobců; před soudem totiž vypovídal o okolnostech všeobecně známých, jež potvrzoval i F. V.
Žalobci napadli pravomocný rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ – otázku mající po právní stránce zásadní význam spatřují v posouzení nabytí na základě protiprávního zvýhodnění. Rozhodnutí odvolacího soudu podle nich spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) OSŘ; uplatňují rovněž vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, spočívající v tom, že soud prvního stupně dle nich respektoval názor dovolacího soudu jen po stránce procesní, nikoli po stránce hmotněprávní. Poukazují na obsah trestního oznámení, pořízeného náčelníkem Okresního oddělení veřejné bezpečnosti, v němž se uvádí, že předseda MNV žádal již v roce 1952 o likvidaci usedlosti F. V. Soud také nezhodnotil okolnost, že předmětná nemovitost byla vystěhována pro účely nastěhování rodiny A. Š. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a OSŘ a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodoval i v předchozích rozsudcích stejně, tj. zamítnutím žaloby, bylo by dovolání přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 a 3 OSŘ. Takovýto závěr učinil při předchozím dovolání žalobců, protože řešil otázku hodnocení postupu funkcionářů státních a stranických orgánů při získávání majetku osob, jimž byl nemovitý zemědělský majetek z politických důvodů odebírán. Svůj závěr vtělil do svého rozsudku z 20.11.2002, čj. 28 Cdo 1330/2002-231. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně se závěry dovolacího soudu řídil, když provedl důkaz trestním spisem o stíhání F. V., a že tento důkaz hodnotil z hlediska hmotněprávního ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Není odůvodněné tvrzení dovolatelů, že názor dovolacího soudu soud prvního stupně splnil jen po procesní stránce, protože provedené důkazy, včetně svědeckých, hodnotil z hlediska souvislosti mezi jednáním A. Š. a trestním odsouzením F. V., jakož i se získáním nemovitosti zabrané státem manželům V. Dovolací soud nemůže v případě, že přípustnost dovolání je dána jen podle §237 odst. 1 písm.c) OSŘ, přezkoumávat skutková zjištění soudů obou stupňů. Zásadní právní význam při posuzování otázky protiprávního zvýhodnění nabyvatele předmětných nemovitostí dovolací soud již objasnil ve svém předchozím rozhodnutí v této věci. Hodnocení důkazů, jež bylo na jeho základě soudy provedeno, se týká konkrétních okolností případu, a nejde tedy o otázku zásadního právního významu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ je odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří by měli podle výsledku dovolacího řízení nárok na jejich náhradu (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 2 OSŘ) prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu