ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.911.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 911/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. A., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 11.12.2003, sp.zn. 14 Co 284/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp.zn. 7 C 1063/91 (žalobkyně J. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městu B., o uzavření dohody o vydání věci) , takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 11.12.2003, sp.zn. 14 Co 284/2003, i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi z 30.6.2003, čj. 7 C 1063/91-221.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 25.11.1991, se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 1196 v B. s pozemky parc. č. 507/6, parc. č. 7 a parc. č. 8/3. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly kupní smlouvou ze 16.3.1976 otcem žalobkyně V. K. převedeny na Čs. stát-Městský národní výbor B., Domovní správu B. Tato smlouva byla však uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Výzvě žalobkyně o vydání věcí, včas a řádně podané, nebylo vyhověno.
Ze strany žalovaného bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že kupní smlouva ze 16.3.1976 nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi z 27.4.1993, čj. 7 C 1063/91-40, bylo uloženo Domovní správě B. uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku se žalobkyní J. A. dohodu o vydání domu čp. 1196 v B. s pozemky parc. č. 507/6 a parc. č. 8/3, zapsaných ve vložce č. 2755 pozemkové knihy pro katastrální území B. Žalobkyni byla vůči žalované přiznána náhrada nákladů řízení 2.300 Kč. Také bylo Domovní správě v B. uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Břeclavi 32 Kč na úhradu svědečného.
K odvolání žalované byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze 17.1.1995, sp.zn. 14 Co 384/93. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nevypořádal se změnou žalobního návrhu, učiněnou žalobkyní dne 3.6.1992, a nevedl žalobkyni k potřebné úpravě žalobního návrhu včetně navrženého přístupu dalších účastníků řízení.
V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Břeclavi rozsudkem z 20.6.1996, čj. 7 C 1063/91-98. Tímto rozsudkem bylo uloženo Městu B.-Domovní správě B. uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání budovy na pozemku parc. č. 507/6 v B. a pozemků parc. č. 7 (o výměře 114 m2), parc. č. 8/3 (o výměře 214 m2) a parc. č. 507/6 (o výměře 550 m2) v katastrálním území B. u Katastrálního úřadu v B. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 3.450 Kč a na účet Okresního soudu v Břeclavi 32 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaných byl i tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 13.7.1999, sp.zn. 14 Co 324/96, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud vytýkal, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s tím, zda jsou splněny všechny podmínky pro vydání nemovitostí. Zejména nebylo v řízení objasněno a doloženo, kdo je v daném případě povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a zda tedy žalobkyně vyzvala skutečnou povinnou osobu, která v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držela nemovitosti, uváděné žalobkyní, a zda tato výzva byla učiněna včas ve lhůtě uvedené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud dospíval rovněž k odlišným závěrům než soud prvního stupně v posouzení toho, že tu při uzavírání kupní smlouvy ze 16.3.1976 mezi V. K., otcem žalobkyně, a Městským národním výborem v B. došlo k nápadně nevýhodným podmínkám prodeje pro prodávajícího, a zda tato smlouva byla uzavřena v tísni (zejména pod tlakem hrozícího vyvlastnění).
Okresní soud v Břeclavi pak vynesl rozsudek z 12.6.2000, čj. 7 C 1063/91-158, jímž zamítl žalobní návrh žalobkyně, aby bylo uloženo Domovní správě v B. a Městu B. uzavřít se žalobkyní J. A. dohodu o vydání administrativní budovy na pozemku parc. č. 507/6 v B. a pozemků parc. č. 7 (o výměře 114 m2, parc. č. 8/3 (o výměře 214 m2) a parc. č. 507/6 v B., zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území B. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit 32 Kč na náhradu svědečného Okresnímu soudu v Břeclavi do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně a žalované Domovní správy B. Krajský soud v Brně usnesení z 11.2.2002, sp.zn. 14 Co 531/2000, zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi z 12.6.2000, čj. 7 C 1063/91-1158, ve výroku ve věci samé, a to ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným Města B. a ve výroku o náhradu nákladů řízení mezi žalobkyní J. A. a státem a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tímto usnesením byl zároveň potvrzen výrok o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou Domovní správou B.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu byl zaujat právní názor, že soud prvního stupně neposoudil správně otázku, zda Město B. je nebo není v daném případě povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., protože je nutno posoudit, zda toto město je právním nástupcem zaniklého subjektu, který povinnou osobou byl (tj. státní podnik OPBH B., a to až do svého zrušení).
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud dále uváděl, že se soud prvního stupně nevypořádal s tím, zda je doloženo, že by tu byl na straně prodávajícího V. K. při uzavírání kupní smlouvy ze 16.3.1976 stav tísně a že v této smlouvě byly pro něho sjednány nápadně nevýhodné podmínky.
Proto byl odvolacím soudem zrušen rozsudek soudu prvního stupně z 12.6.2000 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení Okresní soud v Břeclavi po doplnění řízení posudkem znalce Ing. L. K. (ohledně ceny domu čp. 1196 v B., i pozemků parc. č. 507/6, parc. č. 7 a parc. č. 8/3 ke dni 15.3.1976) rozhodl rozsudkem z 30.6.2003, čj. 7 C 1063/91-221. Tímto rozsudkem byla žaloba žalobkyně zamítnuta a bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Břeclavi 32 Kč na úhradu svědečného a 5 705 Kč na úhradu znalečného.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě výsledků provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobkyní uváděné nemovitosti přešly kupní smlouvou ze 16.3.1976 na stát – Domovní správu B. od prodávajícího V. K., jehož dědičkou je žalobkyně J. A. Původní povinnou osobou tu byla Domovní správa B. a nyní je touto povinnou osobou Město B., které převzalo žalobkyní uváděné nemovitosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že prodávající V. K. uzavřel smlouvu ze 16.3.1976 v tísni, a to pod tlakem hrozícího vyvlastnění nemovitostí. Nebylo však v řízení prokázáno, že by k uzavření uvedené smlouvy došlo za nápadně nevýhodných podmínek pro prodávajícího; po prodeji domu se na postavení prodávajícího nic nezměnilo a od roku 1976 bydlel v domě až do roku 1980; žalobkyně, která bydlela blízko, mu tak mohla poskytovat pomoc ve stáří, a to až do jeho vystěhování v roce 1981; cena, za kterou byla nemovitost prodána, odpovídala tehdejším cenovým předpisům. Podle názoru soudu prvního stupně „ani ta skutečnost, že bylo prodávajícímu přislíbeno bydlení do smrti a tento závazek nebyl splněn, není důvodem pro to, aby byly shledány nápadně nevýhodné podmínky kupní smlouvy, neboť bylo věcí prodávajícího, aby tento závazek vymáhal právní cestou“. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva ze 16.3.1976 nebyla v daném případě uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
O nákladech řízení mezi účastníky řízení bylo soudem prvního stupně rozhodováno s přihlížením k tomu, že v řízení úspěšné žalované město se náhrady nákladů řízení vzdalo; o náhradě nákladů řízení vůči státu bylo rozhodnuto podle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně z 30.6.2003 (čj. 7 C 1063/91-221 Okresního soudu v Břeclavi) rozhodl Krajský soud v Brně z 11.12.2003, sp.zn. 14 Co 284/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že při uzavírání kupní smlouvy ze 16.3.1976 prodávající V. K. uzavíral tuto smlouvu v tísni, ale smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Uvedený prodávající obdržel za prodávanou nemovitost kupní cenu v tehdy zákonné výši, zůstal v prodávaném domě bydlet (třebaže současně obdržel kupní cenu za dům), i když nešlo o trvalé bydlení.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, 20.1.2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 16.2.2004 u Okresního soudu v Břeclavi, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka vyjadřovala v dovolání svůj názor, že je její dovolání přípustné i důvodné, protože rozhodnutím odvolacího soudu i rozhodnutím soudu prvního stupně byl „jednoznačně porušen zákon“ a svými opakovanými změnami v rozhodnutích soudů obou stupňů v průběhu 12 roků trvajícího řízení vyvolávala tato rozhodnutí značnou nedůvěru.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud rozhodl o jejím odvolání, aniž by „zkoumal a vyhodnotil všechny okolnosti, které žalobkyni vedly k podání odvolání“, zejména pokud šlo o hodnocení předcházejícího rozhodování soudů obou stupňů v této právní věci. Např. Okresní soud v Břeclavi žalobu žalobkyně zamítl rozsudkem z 30.6.2003, čj. 7 C 1063/91-221, zatím co za zcela shodné důkazní situace předchozím rozsudkem z 20.6.1996, čj. 7 C 1063/91-98, žalobě žalobkyně vyhověl.
Nebyl brán v rozhodování soudů zřetel na to, že k vykoupení nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně, došlo v daném případě úplně z jiného důvodu než ve veřejném zájmu, na vykoupených nemovitostech nedošlo do dnešního dne ke změně opoti stavu před uzavřením kupní smlouvy ze 16.3.1976 s otcem žalobkyně V. K., původním vlastníkem nemovitostí. Tyto nemovitosti jsou nyní nadále využívány k pronajímání jiným uživatelům. Bylo tedy pouhým výmyslem tvrzení, že vykoupení nemovitostí V. K. bylo provedeno za účelem výstavby střediska Domovní správy v B. a tento předstíraný záměr byl nepravdivě tvrzen od začátku.
Použité ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. si odvolací soud nesprávně vyložil se vzájemným protiřečením v odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud např. na str. 3 svého rozsudku z 11.12.2003, sp.zn. 14 Co 284/2003, uváděl, že v rozhodnutí soudu prvního stupně je správné „oddělené posouzení tísně a nápadně nevýhodných podmínek při hodnocení důvodnosti nároku na vydání věci ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.“. Ale na téže straně odůvodnění svého rozsudku odvolací soud připustil při stavu tísně na straně prodávajícího, že i přes obdržení odpovídajícího hodnotového ekvivalentu za nemovitost lze připustit nápadně nevýhodný prodej nemovitosti i z jiných důvodů. V následujícím odstavci odůvodnění svého rozsudku však odvolací soud naopak dospěl k závěru, že neexistence jedné z podmínek (uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.) „má samozřejmě za následek nedůvodnost nároku“.
Při posuzování dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí zásadně i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy Okresní soud v Břeclavi svými dvěma rozsudky (z 27.4.1993, čj. 7 C 1063/%91-40, a z 20.6.1996, čj. 7 C 1063/91-98) žalobě žalobkyně vyhověl, ale obě tato rozhodnutí byla odvolacím soudem zrušena (jeho usneseními ze 17.1.1995, sp.zn. 14 Co 384/93, a z 13.7.1999, sp.zn. 14 Co 324/96) a teprve poté došlo k zamítnutí žaloby žalobkyně dalšími rozsudky soudu prvního stupně z 12.6.2000 a z 30.6.2003.
Dovolatelka ve svém dovolání vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu, že nesprávně v daném případě aplikoval ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. a že si toto ustanovení nesprávně vyložil. Podle názoru dovolatelky tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., které se této právní věci nepochybně týkalo a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
K ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem obsáhle vyloženo:
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.
V daném případě došly soudy obou stupňů ke shodnému závěru (který byl posléze shodný s procesními stanovisky účastníků řízení), že kupní smlouva původního vlastníka V. K. se státem-Městským národním výborem v B. ze 16.3.1976 byla uzavřena ze strany prodávajícího v tísni.
Ohledně podmínek uzavírání smlouvy ze 16.3.1976 došel soud prvního stupně k závěru, že tato „kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek“; nevýhodné podmínky nespatřoval soud prvního stupně např. v tom, že se, jak namítala žalobkyně, prodávající zbavil sociální jistoty, když jím v tísni prodávaný dům a zahrada bezprostředně navazovaly na pozemek jeho dcery, která mu tak mohla snadno poskytovat ve stáří pomoc, dále že výkup nemovitostí tu nebyl prováděn z původně uváděného důvodu, jakož i vystěhování prodávajícího z domu v roce 1981 přes příslib bydlení do smrti.
Odvolací soud ohledně podmínek, za nichž byla uzavírána smlouva ze 16.3.1976, dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že při uzavírání této smlouvy tu nebyla splněna zákonná podmínka nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňoval, že prodávající V. K. obdržel za nemovitosti kupní cenu v zákonné výši a že prodávající zůstal bydlet v prodaném domě do roku 1981.
Dovolatelka ve svém dovolání uváděla ohledně nápadně nevýhodných podmínek koupě, jak již shora uvedeno, že výkup nemovitostí původního vlastníka V. K. byl od počátku zdůvodňován tomuto prodávajícímu, v rozporu se skutečností, veřejným zájem (přičemž další vývoj užívání prodávaného domu až do současnosti ukázal, že údajný záměr výstavby střediska Domovní správy nebyl pravdivý) a poukazovala rovněž odlišně na otázku bydlení původního vlastníka pro případ prodeje domu čp. 1196 v B.
Tyto základní okolnosti měl dovolací soud na zřeteli při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Při tomto přezkoumávání vycházel dovolací soud z již citovaného slovního znění ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. a výkladových závěrů z rovněž již citovaného uveřejněného rozhodnutí č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
V daném případě byl v řízení před soudy obou stupňů jednoznačně doložen přechod věcí na stát v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990), a to kupní smlouvou, uzavřenou původním vlastníkem věcí v tísni. Nebylo však možné přisvědčit bez dalšího závěru, že v tomto řízení před soudy obou stupňů byla stejně jednoznačně objasněna a doložena otázka, zda tu přechod věcí na stát, k němuž došlo v tísni, se uskutečnil nebo neuskutečnil za nápadně nevýhodných podmínek. Přitom úplné, zevrubné a všestranné objasnění i této otázky tu bylo nezbytně potřebné právě proto, že šlo o přechod věcí na stát v rozhodném období, k němuž došlo ze strany převádějícího v tísni.
V již citovaném rozhodnutí, uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo, že jako nápadně nevýhodné podmínky kupní smlouvy (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) je nutno chápat i „jiné skutečnosti, které by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné, takové smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by tuto osobu ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly ve srovnání s předsmluvním stavem“. Podle názoru dovolacího soudu je proto třeba ve smyslu těchto právních závěrů nutně objasnit plně i v této právní věci, zda v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze 16.3.1976 došlo nebo nedošlo k ujednání o doživotním bydlení původního vlastníka domu V. K. v témto domě, prodávaném smlouvou ze 16.3.1976, a zda ujednáním souvisícím s předmětem plnění bylo i to, že nemovitosti byly touto smlouvou (uzavřenou v tísni) vykupovány k realizaci konkrétního veřejného zájmu a o jaký druh veřejného zájmu tu šlo. Nelze tu přisvědčit názoru, že taková vedlejší ujednání tu nejsou rozhodná, protože údajně v případě nesplnění těchto ujednání „bylo věcí prodávajícího, aby tento závazek vymáhal právní cestou“ v době před 1.1.1990, jak to uváděl soud prvního stupně ve svém rozsudku z 30.6.2003. Tato z rozsudku citovaná úvaha překračovala rámec daný ustanovením §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., které nepomýšlí na nápadně nevýhodné podmínky, u nichž nedošlo v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) k jejich nápravě např. uplatněním žaloby u soudu. I ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. sleduje především záměr vyjádřený v §1 odst. 1 téhož zákona, tj. zmírnění následků křivd, které tento zákon má na zřeteli, jmenovitě majetkové převody učiněné převodci v tísni.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, správné (jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu), a to co do aplikace a výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., takže nelze mít za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle již uvedeného ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu), přikročí soud prvního stupně v součinnosti s účastníky řízení a s využitím jejich důkazních návrhů k objasnění všech žalobkyní tvrzených (v průběhu řízení, v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z 30.6.2003 i v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 11.12.2003) okolností, uváděných k posouzení nápadně nevýhodných podmínek, k nimž podle názoru žalobkyně došlo při uzavírání kupní smlouvy ze 16.3.1976.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. srpna 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu