ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.93.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 93/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobkyně O. N., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ JUDr. J. C., advokátu, správci konkursní podstaty úpadce Č., s.p., 2/ České republice – Ministerstvu financí, Praha 1, Letenská 15, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovitostí a o zaplacení finanční náhrady 23. 000. 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 12 C 153/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2002, č.j. 13 Co 433/2002-176, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2002, č.j. 13 Co 433/2002-176, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.3.2002, č.j. 12 C 153/2000-163, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše uvedeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.3.2002, č.j. 12 C 153/2000-163, kterým byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované 1/ k uzavření dohody o vydání nemovitosti pozemek parc. č. 596 zapsané na LV č. 36 pro k.ú. N. M. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P., a o zaplacení finanční náhrady 23 000 000 Kč žalovanou 2/. Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení podle úspěšnosti ve věci.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že existuje závětní dědička, která je oprávněnou osobou podle §3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., (dále „ zákona o mimosoudních rehabilitacích“) a nepřicházejí tak v úvahu další, restitučním zákonem vymezené, oprávněné osoby (žalobkyně). Závěť ve prospěch A. B. D ze dne 5.5.1982 byla publikována dne 23.1.1984 před Nejvyšším soudem Kanady, Provincie Quebec – Montreal, a na základě této závěti je A. B. D. universální dědičkou po zůstaviteli E. O. V řízení nebylo prokázáno, zda původní vlastník nemovitostí byl v době smrti občanem tehdejší ČSSR, či zda měl dvojí občanství. Znárodněné nemovitosti nebyly předmětem dědictví a veškeré jmění zůstavitele bylo v cizině. Nebyla tedy dána pravomoc československého státního notářství k projednání dědictví (§44 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním). Podle §460 občanského zákoníku se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Se závětní dědičkou byla již uzavřena dohoda o vydání nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a dohoda podle zákona č. 92/1991 Sb. Žalobkyně, která je dcerou zemřelé sestry E. O., jemuž byly věci odňaty a tvrdí tedy, že je oprávněnou osobou podle §3 odst. 4 písm.e/ zákona o mimosoudních rehabilitacích, neunesla důkazní břemeno.
Pro úplnost dovolací soud podotýká, že ohledně předmětného pozemku nebylo soudem v jiné restituční věci meritorně rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm.c/ občanského soudního řádu – dále „o.s.ř.“ Právní otázka, zda podmínka předložení závěti v dědickém řízení osobou uvedenou v §3 odst. 4 písm. a/ zákona o mimosoudních rehabilitacích byla splněna i publikováním v cizině, nebyla dovolacím soudem vyřešena. Tuto otázku řešil Ústavní soud v Nálezu ze dne 29.2.1996, sp.zn. III. ÚS 207/95, publikovaném ve Sbírce nálezů Ústavního soudu sv. 5, číslo 171 (správně 17). Odvolací soud otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem. Další právní otázku, která měla vliv na rozhodnutí odvolacího soudu, spatřuje dovolatelka v důkazním břemenu ohledně splnění zákonných podmínek na straně žalobkyně.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je dán neprovedením důkazů navržených žalobkyní. Jedná se o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací důvod podle §241a odst.2 písm.b/ o.s.ř. je dán nesprávným posouzením oprávněné osoby.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že dovolání podala k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem, v dovolací lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání přicházela v úvahu, vzhledem ke shodě rozsudků soudů nižších instancí a předchozí kasaci neprovázené závazným právním názorem odvolacího soudu, jen podle §237 odst. 1 písm.c/, odst. 3 o.s.ř., tj. pro zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Dovolací soud posuzoval vzhledem k povaze věci otázku přípustnosti dovolání současně s dovolacími důvody.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm.b/ o.s.ř. je dán.
Předně je třeba uvést, že dovolací soud se ztotožńuje s názorem odvolacího soudu ve výkladu §44 zákona č. 97/1963 Sb. Výlučná pravomoc československých státních notářství (i za československého občanství zůstavitele v době jeho smrti) nebyla dána. Nemovitý majetek na území republiky, který je předmětem restitučního řízení, nemohl být předmětem dědického řízení, neboť byl dříve zůstaviteli státem odňat. Odvolací soud však posuzuje nabytí dědictví podle §460 občanského zákoníku za situace, kdy řízení o projednání dědictví probíhalo v K. a jeho výsledek nebyl předmětem dokazování v souzené věci. Na základě této úvahy (použití českého hmotného práva podle §17 zákona č. 97/1963 Sb., bez dalšího) odvolací soud považuje za oprávněnou osobu podle §3 odst. 4 písm.a/ zákona o mimosoudních rehabilitacích A. B. D.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud po nedostatečném vyřešení předběžné otázky odvolací soud dospívá k závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Právní otázka nastolená dovolatelkou je však zodpovězena kladně – podmínka předložení závěti v dědickém řízení uvedená v §3 odst. 4 písm. a/ (dříve odst. 2 písm. a/) zákona č. 87/1991 Sb., je splněna i předložením při dědickém řízení v cizině. Současně se však soud musí zabývat otázkou, zda dědic z této závěti skutečně nabyl v dědickém řízení celé dědictví.
Dovolání je důvodné i z hledisek uvedených v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel ze správné úvahy, že ve vztahu k
§3 odst. 4 písm. a/ zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze brát v potaz pouze dědická řízení na území republiky. Před rozhodnutím ve věci však nepostupoval podle §118a o.s.ř. tak, aby za respektování důkazního břemene ve sporném řízení vedl účastníky ke sdělování rozhodných skutečností a označování důkazů relevantních pro rozhodnutí. Nebylo by rovněž ani v rozporu se zásadou rovnosti účastníků ani v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud by soud prvního stupně sám v rámci právní pomoci ve věcech s cizím prvkem vyžádal důkazy (tedy důkazy směřující k prokázání dalšího zákonného předpokladu, že závětní dědička skutečně celé dědictví nabyla) související s jeho úvahou, kterou účastníkům zpřístupnil teprve po vyhlášení rozhodnutí (§120 odst. 3, věta první o.s.ř.).
Tato procesní pochybení odvolací soud nezohlednil, neodstranil a jedná se o vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Došlo-li ke dvojímu pochybení při právním posouzení věci naplňujícím uplatněné dovolací důvody, je třeba též konstatovat, že první ze zmíněných vad zakládá též přípustnost dovolání, neboť odvolací soud nesprávně posoudil hmotněprávní otázku ( byť předběžnou ) určující pro rozhodnutí (§237 odst. 1 písm.c/ , odst. 3 in fine o.s.ř.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a dovolací soud je proto zrušil (§243b odst. 2 a 3, věta první o.s.ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud tedy zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první a §226 odst. 1 o.s.ř.) a rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího
(§243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v.r.
předseda senátu