ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.931.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 931/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání České republiky – Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.11.2003, sp. zn. 15 Co 402/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 205/97 (žalobkyně L. T. a žalobce V. H., zastoupených JUDr. K. B., proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané žalobci u soudu 4.3.1997, domáhající se, aby žalobcům uhradila žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí ČR 500.000 Kč za pozemek parc. č. 3940 s garáží v katastrálním území P.-Ž., který byl bez náhrady vyvlastněn původním vlastníkům J. B. a M. B. v roce 1951 rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru P.-technického referátu (čj. 711.5-26.IX.-51-XI-11-Ri), bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 22.5.2003, čj. 19 C 205/97-114.
Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo vysloveno, že žaloba žalobců L. T. a V. H. „je co do základu zcela opodstatněna“ a že „co do výše plnění, jeho splatnosti a co do náhrady nákladů řízení mezi účastníky řízení navzájem se věc zůstavuje konečnému rozhodnutí“.
V odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v daném případě šlo o vyvlastnění pozemku č. kat. 3940 (o výměře 397 m2) rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru v P. ze 14.11.1951, zn. 711.5.26.IX-51-XI-Ri.D 15/p 3940, a ze dne 26.7.1952, a to ve prospěch národního podniku Č. S. pro stavbu bytových jednotek; náhrada za vyvlastnění činila 3.970 Kč a hodnota investic, provedených na pozemku v období 1947-1948, byla odhadnuta částkou 290.000 Kč. Na vyvlastněném pozemku vázla pohledávka 100.000 Kč s úroky z prodlení a vedlejší závazky do výše 20.000 Kč podle dlužního úpisu z 21.10.1948. Náhrada připadající za vyvlastněný pozemek měla být složena ve dvou splátkách u bývalého Okresního soudu civilního v Praze, který měl provést rozvrh složené náhrady; dne 24.7.1951 byl pozemek odevzdán do držby Č. S.
Bývalý Lidový soud civilní v Praze 2 pak odmítl pokračovat v řízení o rozvrhu náhrady za vyvlastnění nemovitosti s tím, že po právní moci usnesení z 27.1.1953, sp. zn. 66 No 25/52, bude složená náhrada vrácena zpět složiteli Č. S. V řízení před soudem prvního stupně o zaplacení finanční náhrady za vyvlastnění pozemku bez poskytnutí náhrady nebylo pak nyní už prokázáno, že by k vyplacení náhrady za vyvlastněný pozemek došlo.
Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že tu v rozhodné době (25.2.1948 – 1.1.1990) přešly na stát nemovitosti bez vyplacení náhrady za vyvlastnění ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb.
Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., neboť žalobkyně L. T. je sestrou původní vlastnice – M. B., stejně jako jí byla babička žalobce V. H. – A. H. (zemřelá 24.6.1997), když syn V. H., otec uvedeného žalobce, dědictví po A. H. odmítl.
Pokud šlo o právní nástupnictví po J. B., původnímu spoluvlastníku pozemku parc. č. 3940 v katastrálním území P.-Ž., vycházel soud prvního stupně z toho, že žádný z žalobců není dědicem po tomto spoluvlastníkovi (zemřelém 30.6.1963), avšak měl za to, že na daný případ dopadá ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož je-li oprávněných osob více a nárok uplatní jen některá z nich (některé z nich), vydá se jim celá věc. Soud prvního stupně byl toho názoru, že je třeba toto ustanovení vztáhnout i na případy vydání náhrady za nevydanou nemovitost, které přešly na stát podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že neuplatněním ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na případy finanční náhrady za nevydanou nemovitost (srov. §7 odst. 3, 4 a 5 a §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) by tu došlo „k diskriminaci těch oprávněných osob, jimž již věc nelze vydat (z důvodů, jež nejsou objektivně na jejich straně).
Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu mezitímním rozsudkem, že nárok žalobců je co do základu oprávněný. Soud prvního stupně měl za to, že k rozhodnutí o výši nároku žalobců je třeba opatřit ještě potřebné podklady, zejména provést znalecké důkazy, než bude vydán konečný rozsudek ve věci.
O odvolání žalovaného státu – Ministerstva financí ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 22.5.1003 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 20.11.2003, sp. zn. 15 Co 402/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného státu – Ministerstva financí ČR nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl rovněž (jako soud prvního stupně) toho názoru, že je-li oprávněných osob více a nárok na vydání uplatní ve lhůtě pouze některá z oprávněných osob, vydá se jí věc celá, což se týká spoluvlastnictví podílového nebo bez podílového, ale i plurality nástupců prvního oprávněného“. Odvolací soud měl i za to, že soud prvního stupně správně tento postup aplikoval i na vydání finanční náhrady za nevydanou věc. Proto byl mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 19.1.2004 a dovolání ze strany žalované České republiky – Ministerstva financí ČR bylo podáno dne 19.3.2004 u Obvodního soudu pro Prahu 3, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v tomto dovolání poukazováno na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť tu je v rozhodnutí odvolacího soudu řešena zásadní právní otázka ohledně poskytnutí finanční náhrady i v případě podílu na nemovitém majetku původního vlastníka J. B., jehož právními nástupci žalobci nejsou. Jako dovolací důvod byl v tomto dovolání uplatněno, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se Česká republika – Ministerstvo financí ČR zdůrazňovalo, že nepokládá za správné posouzení ze strany soudů obou stupňů ohledně otázky výkladu pojmu celá věc ve vztahu k podílu na nemovitém majetku podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a použití výkladu tohoto ustanovení pro účely poskytnutí finanční náhrady za nevydanou věc. Podle názoru uvedeného v tomto dovolání by oprávněným osobám podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. neměla být přiznána finanční náhrada za další spoluvlastnické podíly, ale měly by být oprávněny jen k výplatě finanční náhrady za spoluvlastnický podíl původního vlastníka, od nějž své postavení odvozují. Poskytnutí vyšší náhrady by tu již bylo plněním nad rámec majetkové křivdy, způsobené jejich předchůdcům.
V této souvislosti bylo v dovolání poukazováno na to, že v daném případě byli spoluvlastníky nemovitostí, jež přešly vyvlastněním na stát J. B. a M. B., každý jednou ideální polovinou. Žalobci L. T. a V. H. jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., ale jen po původní spoluvlastnici M. B. (žalobkyně L. T. jako její sestra a žalobce V. H. jako potomek další sestry A. H.). Oba žalobci však nejsou oprávněnými osobami po dalším původním spoluvlastníku J. B. Jestliže soudy obou stupňů přiznaly náhradu i za podíl, který patřil tomuto spoluvlastníkovi, rozšířily tak svým výkladem okruh oprávněných osob, třebaže tento výčet dalších oprávněných osob je v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. uveden taxativně.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Přípustnost dovolání, které v daném případě směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo nutno posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože tu nešlo o potvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil (jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě odvolací soud posoudil ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání, projednávanou právní věc podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; přitom odvolací soud konstatoval, že „soud prvního stupně správně vyšel i z nálezu Ústavního soudu ČR ze 6.10.1998, I ÚS 340/96“.
Dovolávající se Česká republika – Ministerstvo financí ČR ve svém dovolání z 19.3.2004 namítala, že k výslednému právnímu závěru došly soudy obou stupňů v této právní věci „na základě nesprávného výkladu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (týkajícího se vydání věci) a tento nesprávný právní závěr aplikovaly i na poskytnutí finanční náhrady“.
Šlo tu tedy v dovolacím řízení o posouzení toho, zda právní otázka aplikace a výkladu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. byla či nebyla řešena v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb., je-li oprávněných osob více a návrh na vydání věci uplatní ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jen některé z nich, vydá se jim věc celá.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Je třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu i soudu prvního stupně, vyjádřeném v jejich rozhodnutích v této právní věci, proti nimž směřuje podané dovolání, že zásada vyjádřená v ustanovení §5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb. (o vydání věci celé jen některé /některým/ z oprávněných osob, která /které/ návrh ohledně této věci uplatnila /uplatnily/ na rozdíl od jiné /jiných/ oprávněné osoby /oprávněných osob/) dochází svého vyjádření i při posuzování finanční náhrady za věc, kterou nelze vydat, je-li oprávněných osob více, ale žádost o finanční náhradu uplatnila jen některá /některé/ z nich.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí z 20.11.2003 (sp. zn. 15 Co 402/2003 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje shora uvedené dovolání, výslovně poukázal na to, jak ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vyložil Ústavní soud ČR ve svém konkrétním nálezu a z tohoto výkladu, podaného Ústavním soudem ČR, odvolací soud jednoznačně vycházel (stejně jako soud prvního stupně).
Uváděný odkaz odvolacího soudu se týkal nálezu Ústavního soudu ČR ze 6.10.1998, I ÚS 340/96, uveřejněného pod č. 113 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. V tomto nálezu byl vysloven tento právní názor k výkladu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.: „Ústavní soud nesouhlasil s výkladem odvolacího soudu k §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů), který usoudil, že nikdo (tj. osoba povinná) nemůže převést na jiného více práv, než kdy měl (osoba oprávněná) a dovolával se v této věci obecné zásady právní. Přes zcela jasné a nepochybné vyjádření vůle zákonodárce, který stanovil, je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jen některé z nich, vydá se jim věc celá, opomenul odvolací soud při výkladu zásady nemo plus iuris tranferre potest, quam ipse habet, že tato zásada stanoví, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, čili že tato zásada se vztahuje jen k osobě povinné, protože osoba oprávněná práva nabývá, a to není touto zásadou nijak dotčeno“.
Jestliže odvolací soud z tohoto právního závěru, obsaženého v nálezu Ústavního soudu ČR, vycházel a na jeho základě projednávanou právní věc posoudil, aniž jej kupř. špatně interpretoval, nelze ze strany dovolacího soudu přisvědčit názoru, že použití tohoto právního závěru vedl v rozhodnutí odvolacího soudu k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Nemohl tedy dovolací soud, který není povolán k tomu, aby se zabýval úvahou o správnosti právního názoru Ústavního soudu ČR, dospět k jinému právnímu závěru, než že tu není dán žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, jak je stanoví ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
K přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení nebyly shledány předpoklady podle ustanovení občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. května 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu