ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.959.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 959/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ing. A. D., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 13.8.2002, sp.zn. 20 Co 40/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 34 C 154/95 (žalobce Ing. A. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. Městu B., zastoupenému advokátkou, 2. České republice-Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, a 3. Správě nemovitostí města B., státnímu podniku v likvidaci, o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně z 13.8.2002, sp.zn. 20 Co 40/2001, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 34 C 154/95.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně z 11.11.1999, čj. 34 C 154/95-54.
Odůvodnění:
O žalobě, která byla v této právní věci podána 30.8.1995 původní žalobkyní M. N. a kterou byl uplatňován nárok na vydání domu čp. 711 s pozemky parc. č. 859 a parc. č. 78/1 v B., v katastrálním území V. N., bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 11.11.1999, čj. 34 C 154/95-54. Tímto rozsudkem bylo Správě nemovitostí města B. uloženo vydat uvedené žalobkyni ideální polovinu domu čp. 730 a ideální polovinu pozemků parc. č. 1453 (o výměře 227 m2) a parc. č. 1454 (o výměře 296 m2), zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 958 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu B. Byl však zamítnut žalobní návrh na vydání těchto nemovitostí, uplatněný vůči České republice - Ministerstvu financí ČR a vůči Městu B. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žalovanému Městu B., ani České republice - Ministerstvu financí ČR; Správě nemovitostí města B., s.p., bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 5.635 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že původní žalobkyni M. N. pokládá soud za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb.; v žalobě uvedené nemovitosti nabyla M. N. v roce 1935, v roce 1939 uprchla před rasovou perzekucí do Palestiny, když před tím pod tlakem hrozící perzekuce převedla svůj spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech na německého nabyvatele Dr. S. (bez obdržení podstatné části kupní ceny); M. N. doložila, že je občankou České republiky, že má bydliště mimo území České republiky a že písemně vyzvala 30.4.1995 o vydání nemovitostí Město B. Podle názoru soudu prvního stupně vznikl původní žalobkyni M. N. nárok na žalobou uváděné nemovitosti podle dekretu č. 5/1945 a zákona č. 128/1946 Sb., když k převodu nemovitostí došlo před 29.9.1938 pod tlakem nacistické okupace a rasové perzekuce a nárok M. N. nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodu politické perzekuce; v této souvislosti poukazoval soud prvního stupně na to, že např. bývalý Ústřední národní výbor v B. se k osobě M. N. vyslovil dne 8.9.153 tak, že žalobkyně není státně spolehlivou osobou, když se po válce nevrátila do vlasti z ciziny, neuznala za potřebné pomoci při výstavbě socialismu v Československu a tak se vyřadila „z našeho středu“. Soud prvního stupně dospěl k právnímu posouzení přechodu nemovitostí žalobkyně na stát jako přechodu bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Tyto nemovitosti přešly ze státu na Město B. podle zákona č. 172/1991 Sb., avšak pokud je v současnosti zapsán jako vlastník těchto nemovitostí státní podnik Správa nemovitostí města B., soud prvního stupně jej zavázal k vydání nemovitostí původní žalobkyni M. N., když tento státní podnik nemovitosti držel k 1.4.1991 a je i jejich současným držitelem; tuto povinnost však nebylo možné, podle názoru soudu prvního stupně, uložit žalovanému městu i žalovanému státu, když nemovitosti nedržejí, a proto žaloba proti nim byla zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn poukazem na ustanovení §142 i §150 občanského soudního řádu.
O odvolání původní žalobkyně a žalované Správy nemovitostí města B., s.p., proti rozsudku soudu prvního stupně z 11.11.1999 rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 13.8.2002, sp.zn. 20 Co 40/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba původní žalobkyně M. N. (o níž bylo po smrti této žalobkyně 26.3.2000 jednáno s jejím dědicem Ing. A. D.) byla zamítnuta i vůči Správě nemovitostí města B. Náhrada nákladů řízení nebyla této Správě nemovitosti města B. přiznána. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výrocích označených II., III. a IV.) potvrzen. Náklady odvolacího řízení nebyly žádnému ze žalovaných přisouzeny.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně bylo toho názoru, že žalobkyně nepostupovala při uplatňování svého nároku řádně podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., když svou žalobou, podanou v zákonné lhůtě neoznačila jako povinnou osobu Správu nemovitostí města B., s.p., tedy subjekt, který (popřípadě jeho předchůdce Podnik bytového hospodářství v B.) nemovitosti držel ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1.4.1991) a který byl za splnění dalších zákonných předpokladů „povinným“ podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Tento nedostatek se původní žalobkyně M. N. snažila zhojit teprve svým návrhem ze dne 31.10.1997. Mezitím však došlo k prekluzi nároku žalobkyně podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že žalobkyně doručila výzvu k vydání nemovitostí Magistrátu města B. v zákonné lhůtě jako osobě povinné neznamenala ještě prekluzi nároku žalobkyně podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., avšak k této prekluzi došlo proto, že žalobkyně nepodala žalobu vůči povinnému nejpozději do 30.4.1995, tedy do jednoho roku od prvního uplatnění nároku vůči povinné osobě, tj. Správě nemovitostí města B., s.p. Proto odvolací soud zamítl žalobní návrh žalobkyně směřující proti tomuto žalovanému. Výroky o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 24.9.2002 a dovolání bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 24.10.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí pochybil při výkladu ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. Poukazoval na to, že původní žalobkyně v této právní věci M. N. se stala oprávněnou osobou až po přijetí nálezu č. 116/1994 Sb. a v té době bylo podle výpisu z katastru nemovitostí zřejmé, že vlastníkem nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně M. N., je Město B. Toto město bylo vlastníkem nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, nejen k datu podání výzvy M. N. k vydání nemovitostí, ale i k datu podání návrhu na zahájení soudního řízení. Proto původní žalobkyně podala u soudu žalobu proti městu B. M. N. nebyla v době do 1.7.1994 oprávněnou osobou a nárok z její strany nebyl uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., takže žalované město mohlo s nemovitostmi, uvedenými v žalobě původní žalobkyně M. N., volně nakládat poté, kdy na ně přešly z majetku státu; k rozšíření žaloby původní žalobkyně vůči Správě nemovitostí města B., s.p., došlo „pouze s ohledem na změnu v osobě vlastníka“.
Všichni tři žalovaní ve svých vyjádřeních k dovolání dovolatele uváděli, že pokládají rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhovali, aby dovolací soud toto dovolání zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaná po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají se a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vydá povinná osoba věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. může oprávněná osoba (§3 zákona č. 87/1991 Sb.) uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména údajů o evidenci nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a to u právnické osoby (organizace, orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě např. nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného postupuje soud podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu anebo k jinému odstranění jeho nedostatků. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení (§43 odst. 2 občanského soudního řádu); v takovém případě soud nerozhoduje ve věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, která se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.
V daném případě soud prvního stupně vzal za prokázáno, že původní žalobkyně M. N. vyzvala ve lhůtě do 30.4.1995 vlastníka nemovitostí, uvedených v žalobě, který byl také zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, tj. Město B.; tento stav ohledně zápisu v katastru nemovitostí trval, jak uváděl soud prvního stupně, do 31.7.1995. Dále soud prvního stupně poukazoval na to, že „přechody majetku na Město B. se děly na základě zákona č. 172/1991 Sb., když následně došlo k převodu vlastnického práva Města B. na Správu nemovitostí města B. „z důvodu, že byl na nemovitosti uplatněn restituční nárok“. V této souvislosti soud prvního stupně správně poukazoval na právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (shora již citované), z nichž pak také ve svém rozhodnutí vycházel.
Odvolací soud naproti tomu v daném případě pokládal za rozhodující, že tu ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/+991 Sb. (tj. k 1.4.1991) držel nemovitosti, uváděné v žalobě žalobce, státní podnik, který tu byl „povinným“ podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Proti němu měla být, podle názoru odvolacího soudu, v této právní věci podána žaloba, což se nestalo a tento nedostatek se původní žalobkyně snažila odstranit až podáním návrhu z 31.10.1997, kdy však již bylo po uplynutí prekluzívní lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. pro uplatnění nároku u soudu ze strany původní žalobkyně, která sice řádně a včas podala výzvu k vydání nemovitostí, ale této výzvě nebylo vyhověno a pak uplatnila nárok vůči státnímu podniku u soudu až po uplynutí uvedené lhůty.
Odvolací soud tedy při svém rozhodování nevycházel z ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a z právních závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a byl toho názoru, že tu neměla právní důsledky ta skutečnost, že nemovitosti uvedené v žalobě, jež byla uplatněna v této právní věci, přešly dnem 24.5.1991 ze zákona č. 172/1991 Sb. na Město B. (a to i s převzatou povinností věc vydat oprávněné osobě), přičemž nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. byl uplatněn až po 24.5.1991, takže přechod nemovitostí ze státu na Město B. nebránil uplatnění nároku ze strany oprávněné osoby na vydání věci, který byl uplatněn až později, když už k tomuto přechodu vlastnictví ze státu na obec došlo. Tento důsledek právní úpravy obsažené v zákoně č. 172/1991 Sb. nebylo možné přehlížet a pokládat jej za nerozhodný jen s poukazem na to, že ke dni 1.4.1991 (tj. ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.), tedy před 24.5.1991 (tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.), to byl státní podnik, který v žalobě uváděné nemovitosti měl ve svém držení.
Dovolací soud, který na rozdíl od odvolacího soudu vycházel i v daném případě z právního závěru, vyjádřeného v již citovaném rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemohl se tedy ztotožnit s právním závěrem odvolacího soudu, že v této právní věci nemohla být 30.8.1995 podána u soudu žaloba vůči obci (městu), na kterou nemovitosti přešly ze zákona č. 172/1991 Sb. dnem 24.5.1991, nýbrž že tato žaloba mohla být v zákonem stanovené lhůtě podána nikoli proti obci, ale jen proti státnímu podniku, který nemovité věci držel před tím, než došlo k uvedenému přechodu nemovitostí ze zákona; nebylo také možné přisvědčit bez dalšího názoru odvolacího soudu, že se obec své případné povinnosti vydat věc oprávněné osobě, která po účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb. uplatnila nárok na vydání věci, ztratila blíže neobjasněným zpětným převodem či přechodem na státní podnik po 24.5.1991 (tj. po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) svou povinnost vydat oprávněné osobě věc, která na ni ze zákona přešla ze státu.
Neshledal proto dovolací soud správným rozhodnutím odvolacího soudu, který zamítl žalobu žalobce s odůvodněním, že žalobcem uplatněný nárok zanikl v důsledku toho, že žaloba nebyla včas (ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) podána také proti státnímu podniku (Správě nemovitostí města B., s.p., v likvidaci), když tu údajně nebylo možné uplatnit tento nárok vůči žalované obci (městu). Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a věc vrátil odvolacímu soudu k pokračování v řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně z 11.11.1999, čj. 34 C 154/95-54. V tomto dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); odvolací soud rozhodne také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již uvedeném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu