ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.993.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 993/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Obce Hlavní město Praha, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30.1.2002, sp. zn. 54 Co 416/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 78/99, (žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Bytovému podniku v P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátkou, 2) Obci Hlavní město Praha, zastoupené advokátem, a 3) Městské části P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví ), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 16.3.1999, aby soud svým rozsudkem určil, že do dědictví po F. P., zemřelém 11.8.1980, patří polovina nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 2192 pro Obec Prahu, katastrální území S., u Katastrálního úřadu P., a to domu čp. 2315, pozemků parc. č. 3607 ( o výměře 565 m2 ) a parc. č. 3608 ( o výměře 141 m2 ).
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 28.8.2000, č. j. 16 C 78/99-34, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému Bytovému podniku v P. 1.750,- Kč a žalované Obci Hlavní město Praha 3.225,- Kč a žalované Městské části P. 1.750,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením z 3.5.2001, sp. zn. 54 Co 170, 171/2001, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že se neztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně neshledal u žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle názoru odvolacího soudu nebylo možné přisvědčit závěrům soudu prvního stupně, že tu žalobkyně měla možnost uplatnit žalobní návrh podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, popřípadě měla možnost domáhat se obnovy řízení o dědictví po F. P., zemřelém 11.8.1980, když toto řízení bylo pro nedostatek majetku zastaveno a nedošlo k dodatečnému projednání dědictví. Odvolací soud dospěl proto k závěru, že za situace, kdy vlastnictví ke sporným nemovitostem podle stavu zápisu v katastru nemovitostí svědčí jiným osobám, nelze jistoty dosáhnout jinak než určovací žalobou ve sporném řízení; má proto žalobkyně, tvrdí-li, že je dědičkou po F. P., nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Odvolací soud měl za to, že je třeba v dalším řízení posoudit, kromě otázek aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení, zda se zrušením v řízení uváděných trestních rozhodnutí po smrti F. P. staly sporné nemovitosti součástí dědictví po něm.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudek z 18.7.2001, č. j. 16 C 78/99-57. Tímto rozsudkem bylo určeno, že do dědictví po F. P., zemřelém 11.8.1990, patří ideální polovina nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 2192 pro Obec Praha, katastrální území S., a to pozemek parc. č. 3607 – zastavěná plocha (o výměře 565 m2) s domem čp. 2315 a pozemek parc. č. 3608 – zahrada (o výměře 141 m2). Žaloba žalobkyně byla zamítnuta proti žalovanému Bytovému podniku v P. i proti Obci Hlavní město Praha. Žalované Městské části P. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 7.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Bytovému podniku v P. na náhradu nákladů řízení 3.225,- Kč a žalované Obci Hlavní město Praha 5.375,- Kč, a to v obou případech do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 18.7.2001 bylo uvedeno, že na straně žalobkyně je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když „žalobkyně, jako dědička po F. P., nemá jinou možnost jak docílit zápis vlastnického práva ve prospěch F. P. k předmětným nemovitostem, než právě podáním určovací žaloby“.
Z výsledků provedeného dokazování pokládal soud prvního stupně za prokázáno, že F. P. byl vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem určovací žaloby žalobkyně; tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu na základě rozsudku bývalého Lidového soudu trestního v Praze ze 14.5.1958, sp. zn. 2 T 152/58 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze z 19.6.1958, sp. zn. 14 To 297/57), kterým byl F. P. odsouzen k trestu propadnutí majetku. Tyto rozsudky byly následně, a to již po smrti F. P., zrušeny rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 23.9.1994, sp. zn. 11 Tz 19/92, z podnětu stížnosti pro porušení zákona a trestní stíhání F. P. bylo zastaveno. Došlo tu ke zrušení uloženého trestu propadnutí majetku a nemovitosti, které propadly ve prospěch státu a staly se součástí dědictví po F. P., jenž zemřel 11.8.1990. Dědici se stali jeho sourozenci, z nichž L. B. zemřela 13.5.1992 a také její jediný syn zůstavitele L. B., otec žalobkyně, zemřel 19.5.1980. Žalobkyně se takto stala dědičkou po F. P. a podle názoru soudu prvního stupně je aktivně legitimována k podání jí uplatněné určovací žaloby.
Ze žalovaných pokládal soud prvního stupně za pasívně legitimovanou jen Městskou část P., která je v daném případě „nositelem hmotně právní povinnosti“ ve vztahu k žalobkyni, pokud šlo o ideální polovinu nemovitostí, jejichž vydání se žalobkyně domáhá. Naproti tomu žalovanému Bytovému podniku v P. žádné právo k těmto nemovitostem nesvědčí. Na Obec Hlavní město Prahu přešly tyto nemovitosti podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. a podle ustanovení §1 zákona č. 418/1990 Sb. je i s přihlédnutím ke Statutu Hlavního města Prahy s tímto majetkem oprávněna disponovat Městská část P. Shledal proto soud prvního stupně pasívně legitimovanou v této právní věci Městskou část P. a proti ní bylo žalobě žalobkyně vyhověno; o nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 18.7.2001 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 30.1.2002, sp. zn. 54 Co 416/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku vůči žalovanému Bytovému podniku v P., ale byl změněn tak, že žalobnímu určovacímu návrhu ze strany žalobkyně bylo vyhověno i proti žalované Obci Hlavní město Praha. Ve výroku o nákladech řízení ze strany žalobkyně vůči Bytovému podniku v P. došlo ke změně tak, že výše těchto nákladů byla stanovena částkou 7.500,- Kč (namísto 3.225,- Kč). Výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou Městskou částí P. a mezi žalobkyní a žalovanou Obcí Hlavní město Praha byly zrušeny a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Bytovému podniku v P. na náhradu nákladů řízení odvolacího 3.795,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav ve vztahu k požadovanému určení, že dědictví po zemřelém F. P. patří nemovitosti uváděné v tomto řízení žalobkyní a že žalobkyně má na tomto určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že v tomto sporu není pasívně legitimován Bytový podnik P., když tento podnik pozbyl vlastnické právo k nemovitostem se zřetelem k zákonu č. 172/1991 Sb. Proto odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému Bytovému podniku v P. Změněn byl však odvolacím soudem zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalované Obci Hlavní město Praha, když tato obec je zapsána jako podílový spoluvlastník jedné poloviny žalobkyní uváděných nemovitostí, a to v souladu se zákonem o Hlavním městě Praze a se Statutem Hlavního města Prahy, takže určovací výrok navržený žalobkyní se týká i Obce Hlavní město Praha. Změněn byl i výrok týkající se Městské části P., když totiž podle zákona č. 418/1990 Sb., o Hlavním městě Praze, jsou městské části Prahy oprávněny hospodařit se svěřeným majetkem Hlavního města Prahy, přičemž oprávnění hospodařit s tímto svěřeným majetkem jim nelze odejmout bez náhrady a městská část nese odpovědnost vyplývající ze vztahů týkajících se tohoto majetku; proto tu lze dovodit pasívní legitimaci jak Obce Hlavního město Praha, tak i Městské části P.
V závislosti na potvrzující výrok i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu rozhodl tento soud o nákladech řízení s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §221 odst. 1 a 2 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou obec v řízení zastupoval, dne 28.3.2002 a dovolání ze strany žalované obce bylo dne 27.5.2002 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Obec Hlavní město Praha ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích týkajících se této žalované obce a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolání je tu přípustné, uváděla dovolatelka, protože směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně; dovolacím důvodem je tu, uváděla dovolatelka, nesprávné právní posouzení věci, na kterém spočívá dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu.
Dovolávající se obec je přesvědčena, že v této právní věci je pasívně legitimována pouze Městská část P., což jednoznačně vyplývá z ustanovení zákona č. 418/1990 Sb., o Hlavním městě Praze, a ze Statutu Hlavního města Prahy. Podle této právní úpravy je městským částem svěřen do správy majetek, přičemž hospodaření s tímto svěřeným majetkem se neomezuje jen na právo majetek držet a užívat jej a případně jej pronajímat. Městské části vystupují totiž v rozsahu stanoveném zákonem i Statutem Hlavního města Prahy svým jménem a nesou odpovědnost vyplývající z těchto vztahů; majetek nelze městským částem odejmout bez náhrady. Také v daném případě má právní zájem na výsledku sporu jen Městská část P.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001 ), pokud není zákonem č. 30/2000 Sb. stanoveno jinak (např. v bodech 15 a 17 zmíněných schválených ustanovení tohoto zákona ).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §23 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
V daném případě, v němž ze čtyř účastníků řízení podal dovolání jen jeden z nich, a to jen proti v dovolání vymezenému výroku rozsudku odvolacího soudu, bylo třeba mít na zřeteli ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok dovoláním napaden, pokud nejsou dány výjimky uvedené v ustanovení §242 odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolávající se obec uplatňovala v tomto případě jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc, jak uváděl v odůvodnění svého rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání Obce Hlavní město Praha, podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §18 občanského zákoníku ( o způsobilosti právnických osob mít práva a povinnosti ) a s ustanoveními zákona č. 418/1990 Sb., o Hlavním městě Praze. Zejména tedy podle těchto ustanovení právních předpisů posuzoval odvolací soud, zda soud prvního stupně správně rozhodoval u určení, že „do dědictví po F. P., zemřelém 11.8.1980, patří“ ideální polovina domu čp. 2315 a pozemků parc. č. 3607 a parc. č. 3608 v P. – S. Takového žalobního návrhu se uvedená ustanovení právních předpisů týkala. V řízení o dovolání bylo ještě třeba se zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení při aplikaci na projednávanou právní věc také správně vyložil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že také městská část Prahy je – vedle Obce Hlavní město Praha – pasívně legitimována ve sporu o vydání nemovitostí, s nimiž hospodaří. V odůvodnění tohoto uveřejněného rozhodnutí bylo argumentováno tím, že vybavila-li obec svou městskou část takovým právním postavením, jež z ní ve sporu o vydání věci činí ( s přihlédnutím k tomu, že ve sporu hrozí ztráta vlastnického práva obce ) také věcně pasívně legitimovanou osobu, je tu tato pasívní legitimace dána.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat také tento právní názor: „Jestliže dědic je z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání žaloby o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, nemůže být tomuto určení na překážku okolnost, že i tento dědic zemřel a určovací žalobu namísto něj podávají jeho dědicové“.
Tyto právní závěry z uveřejněné judikatury měl dovolací soud na zřeteli při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolávající se obce v daném případě. Při srovnání těchto právních závěrů se závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozhodnutí z 30.1.2002 (sp. zn. 54 Co 416/2001 Městského soudu v Praze), má dovolací soud za to, že tyto právní závěry nejsou protikladné. Závěr o věcné pasívní legitimaci Obce Hlavní město Praha i její městské části zároveň, opírající se o zákon č. 418/1990 Sb., o Hlavním městě Praze, a o statut tohoto města, nelze klást závislým jen na tom, zda v občanském soudním řízení jde o žalobu o vydání věci ( jmenovitě podle zákona č. 87/1991 Sb. ) či naproti tomu např. o žalobu o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci anebo o jiný žalobní návrh týkající se obce a její části. V tomto smyslu nebylo tedy možné pokládat námitku žalované obce, uváděnou jako jedinou v jejím dovolání, za rozhodující pro posouzení důvodnosti dovolání dovolávající se obce.
Pokud šlo o právní povahu žalobního návrhu, jakož i předmětu řízení v právní věci, jíž se týkalo dovolání dovolatelky, neobsahovalo toto dovolání žádnou námitku, jež by se uváděných skutečností týkala, která by byla zahrnuta v rozsahu dovolání, v němž byl výrok rozsudku odvolacího soudu dovolatelkou napaden ( srov. §242 odst. 1 občanského soudního řádu ); rozsahem podaného dovolání je pak dovolací soud vázán. Žalobkyní uplatněné znění žalobního návrhu a to, co svým návrhem žalobkyně sledovala (srov. §42 odst. 4 občanského soudního řádu), pokud nejsou dotčeny námitkami zahrnutými v rozsahu dovolání, nemůže dovolací soud učinit předmětem přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu nad rámec dovolání.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud považovat dovoláním dovolávající se obce napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Proto dovolací soud přikročil k zamítnutí dovolání dovolatelky podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalobkyní k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu stručného zmíněného vyjádření k dovolání ze strany žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu