ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1029.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1029/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce MUDr. J. V., proti žalované I. f. e., a.s., o neplatnost přeměny, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 41/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2003, čj. 14 Cmo 100/2003-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2003, čj. 54 Cm 41/2000-29, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že přeměna žalované na otevřený podílový fond (dále jen „přeměna“) je neplatná. Návrhu žalobce na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Jeho důvodnost opírá o ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c), d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Soudům obou stupňů vytýká, že se žalobním návrhem zabývaly pouze z hlediska naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a že přitom nerozlišovaly mezi řízením o neplatnost přeměny a řízením o neplatnost usnesení valné hromady, která o přeměně rozhodla.
Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že založil své rozhodnutí na tom, že byl pravomocně zamítnut návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, která rozhodla o přeměně. Předmět obou řízení však nelze zaměňovat, neboť rozhodnutí valné hromady o přeměně je pouze jedním – nikoli však jediným a postačujícím – z předpokladů stanovených zákonem č. 248/1992 Sb. pro přeměnu investičního fondu na otevřený podílový fond.
Dovolatel dále tvrdí, že „i v případě, kdy by se věc nedala podřadit pod žádné z písmen uvedených v ustanovení §80 o. s. ř., bylo by možno žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o neplatnosti přeměny žalované „i bez zkoumání existence naléhavého právního zájmu, který je nezbytnou podmínkou pouze u řízení o určovací žalobě dle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., o nějž se však v dané věci vůbec nemusí jednat.“
Dále pak dovolatel namítá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se zásadní skutečností, že přeměnou dochází k závažným negativním dopadům do majetkoprávního postavení akcionářů, tedy i žalobce a snáší argumenty na podporu tohoto tvrzení.
A konečně dovolatel napadá postup odvolacího soudu spočívající v tom, že rozhodl bez nařízení jednání. Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje žalobce na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13. a 15., zákona č. 30/2000 Sb.), se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., se pro řízení ve věcech obchodního rejstříku a o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, zahájená na návrh, který byl podán přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy. O takový případ jde i v projednávané věci, neboť řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2001.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Zásadní právní význam dovolací soud v projednávané věci neshledal.
Otázku dopadů přeměny do majetkových poměrů akcionáře investičního fondu již Nejvyšší soud vyřešil v usnesení ze dne 11. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 536/2001. Otázku, zda je možno se domáhat určovací žalobou vydání rozhodnutí o určení neplatnosti přeměny pak vyřešil v usnesení ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 450/2002. Od závěrů učiněných v těchto rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Pokud jde o výtku dovolatele, že odvolací soud svým postupem (nenařízením jednání k projednání odvolání) zkrátil žalobci jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, dovolací soud k ní uvádí, že tato výtka neodráží skutečnost, neboť jak je patrné z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. června 2003, soud v této věci jednání nařídil a dokonce se tohoto jednání účastnila i zástupkyně žalobce Mgr. Ing. J. S.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. května 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu