ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.103.2003.1
sp. zn. 29 Odo 103/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně T. P., a.s., proti žalované T. E., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 18,408.800,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 6 Cm 182/90, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2002, č.j. 7 Cmo 596/99-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16.4.1999, č.j. 6 Cm 182/90-213, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 18,408.800,- Kč (výrok I.) a na nákladech řízení částku 100.000,- Kč (výrok II.), v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, ve kterém uvedla, že právní názor odvolacího soudu je v rozporu se skutkovými zjištěními, která mají oporu v listinných důkazech a je v rozporu se správnou aplikací soudem použité právní normy na daný případ. V řízení nebyl proveden žádný důkaz, kterým by bylo prokázáno, že žalobou uplatněný závazek souvisí s majetkem, který privatizací přešel na žalobkyni, a že byl přesně určen rozsah majetku privatizací převedeného na žalobkyni a proto nelze určit, na který subjekt byl závazek převeden. Nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu a namítá též, že odvolací soud se blíže nezabýval ani skutečností, že na žalovanou nepřešel veškerý majetek s.p. T. B. a žalovanou proto nelze považovat na základě rozhodnutí ministra průmyslu ČR č. 202/92 ze dne 25.4.1992 za jejího právního nástupce. Závěrem vyslovila názor, že rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť navozuje domněnku určení rozsahu privatizovaného majetku jiným způsobem než jeho přesným určením privatizačním projektem a navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000). Tak tomu bylo i v daném případě.
Dovolací soud se na prvním místě zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Pokud jde o rozsudek, je přípustnost dovolání zakotvena v ustanoveních §237, §238 a §239 o. s. ř.
V posuzovaném případě byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, takže v úvahu připadá přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) nebo podle §239 o. s. ř.
O případ podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, a to proto, že se sice jedná o druhý rozsudek ve věci, ale soud prvního stupně nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku.
Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř., poněvadž odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku nevyslovil.
Nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., jelikož dovolatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději do vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacím soudem nepodala.
Přípustnost dovolání není založena ani ustanovením §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., protože v tomto ustanovení uvedené vady se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdila. Jelikož dovolací soud neshledal žádný ze zákonem stanovených případů přípustnosti dovolání, odmítl je jako nepřípustné podle ustanovení §243 odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud rovněž poznamenává, že pokud byl na žalobkyni prohlášen konkurs (rozhodnutí Krajského soudu v Bratislavě ze dne 18.7.1996, sp. zn. 3 K 32/93), toto prohlášení konkursu na majetek žalobkyně (slovenské právnické osoby) slovenským soudem nemělo na předmětné řízení vliv a nedošlo ani k přerušení tohoto řízení. Účinky prohlášení konkursu slovenským soudem v žádném směru nezasahují (a při absenci jiné úpravy v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, ani nemohou zasahovat) do výkonu pravomoci českých soudů (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2003, sp. zn. 29 Odo 734/2002).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu první per analogiam o. s. ř., když žalovaná zavinila, že dovolání muselo být odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. května 2004
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu