ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1032.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1032/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A. S., proti žalovaným 1. E. D., a 2. P. N., o zaplacení 75.001,- Kč s příslušenstvím ze směnek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 48/2000, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2003, čj. 7 Cmo 260/2001-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22.11.2000, čj. 3 Cm 48/2000-46, kterým tento soud zrušil vůči první žalované jím vydané směnečné platební rozkazy ze dne 20.3.2000, čj. 3 Sm 113/2000-4, 3 Sm 114/2000-4, 3 Sm 115/2000-4, 3 Sm 116/2000-4, 3 Sm 117/2000-4, 3 Sm 118/2000-4, 3 Sm 119/2000-4, 3 Sm 120/2000-4, 3 Sm 121/2000-4, 3 Sm 122/2000, 3 Sm 124/2000-4, 3 Sm 125/2000-4, 3 Sm 126/2000 tak, že tyto platební rozkazy vůči ní ponechal v platnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání. Jako dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci, z odůvodnění dovolání však vyplývá, že jím napadá správnost skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že neunesla důkazní břemeno.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. i v tomto řízení) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není v této věci přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 a §238 o. s. ř. Zmatečnostní vady ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Neplatí to však ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč (srov. §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
V dané věci první žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně shora uvedených směnečných platebních rozkazů, které ukládají žalovaným zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 75.001,- Kč s příslušenstvím, změněn. Ačkoliv odvolací soud ve věci rozhodl jedním výrokem, jsou předmětem řízení směnečné pohledávky žalobkyně vůči první žalované jako výstavkyni třinácti směnek vlastních (a vůči druhé žalované z titulu ručení za výstavkyni) ve výši 5.589,- Kč, 5.505,- Kč, 5.422,- Kč, 5.341,- Kč, 5.260,- Kč, 6.307,- Kč, 5.760,- Kč, 5.937,- Kč, 5.848,- Kč, 5.674,- Kč, 6.027,- Kč, 6.119,- Kč a 6.212,- Kč tedy v celkové výši 75.501,- Kč s postižními právy. Protože jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem (třináct různých směnek), má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (stejný závěr formuloval Nejvyšší soud již několikrát, například také v usnesení ze dne 15.12.1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 9/2000). Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Poučení odvolacího soudu o tom, že odvolání je bez dalšího přípustné, samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první o. s. ř. (per analogiam), neboť první žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu