ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1091.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1091/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce Ing. P. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému M. ú. B., d. u. v., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 148.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15/2/ Cm 102/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2002, č. j. 7 Cmo 885/99-158, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2002, č. j. 7 Cmo 885/99-158, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 19. března 1999, č. j. 15/2/ Cm 102/94-112, ve výrocích, jimiž Krajský obchodní soud v Brně zamítl žalobu na zaplacení částky 148.500,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak, že žalobě vyhověl. Dále odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl (shodně se soudem prvního stupně), že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva podle ustanovení §409 obchodního zákoníku, přičemž žalobce prokázal dodání smlouvou sjednaného zboží. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl za prokázáno, že žalobce dodal zboží s vadami a dodáním vadného zboží byla z jeho strany porušena kupní smlouva podstatným způsobem, v důsledku čehož žalovaný oprávněně v reklamaci z 14. června 1993 uplatnil slevu z kupní ceny a o tuto kupní cenu placenou žalobci snížil, dospěl odvolací soudu k závěrům odlišným.
Po zopakování dokazování listinami - dohodou z 17. prosince 1992, avízem reklamace z 10. června 1993 a doplnění dokazování zápisem z jednání z 15. července 1993 „konstatoval“, že žalovaný se své povinnosti zaplatit kupní cenu za dodané zboží neubránil, neboť žádný z předložených důkazů neprokazuje existenci v reklamaci vytýkaných vad zboží, případně jejich rozsah a závažnost. Naopak zdůraznil, že ze zápisu z jednání z 15. července 1993, tj. ze dne následujícího po reklamaci zboží žalovaným, nepochybně vyplývá, že „zahraniční zákazník“ žalovaného (konečný odběratel zboží), u něhož měly být vytýkané vady zjištěny a na něhož se žalovaný v reklamaci odvolával, k prokázání tvrzených vad zaslal nefunkční vzorek složený ze vzájemně nesouvisejících dílů a tudíž vytýkané vady neprokazující. Z důvodu nesplnění zákonných předpokladů pro přiznání nároku z vad zboží žalovanému, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě na zaplacení „zůstatku“ kupní ceny vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), a co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. b) až d) o. s. ř. Jejich prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písm. b)], že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [písm. c)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písm. d)].
Namítá, že odvolací soud doplnil důkazní řízení zápisem z 15. července 1993, čímž nepřípustným způsobem překročil meze doplnění dokazování, které mohl „podle tehdy platných ustanovení o. s. ř. provádět“. Odňal tak účastníkům možnost „dvojinstančního přezkumu“.
Dovolatel dále zdůrazňuje, že z obsahu listin založených ve spise, jakož i ze zápisu z 15. července 1993, vyplývá, že zástupce žalovaného jasně formuloval důvody, které jej vedly k reklamaci vad zboží uplatněných na něm konečným odběratelem. Na jednání 15. července 1993 pak žalobce pouze konstatoval, že předložené díly reklamovaného zboží (postýlek) jsou z různých jím dodaných typů a nelze z nich sestavit konečný výrobek, přičemž vhodnost dodaných dílů pro montáž pomocí dřevěných kolíků (což byl hlavní důvod reklamovaných vad konstrukčního řešení - vyštipování dílů v místech namáhaných kolíkovým spojem) nemohl posoudit ani zástupce dovolatele, ani výrobce (rozuměj žalobce).
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatel spatřoval v závěru odvolacího soudu podle kterého se mu nepodařilo prokázat včasnost a obsahovou „perfekci“ reklamace.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud žádosti dovolatele o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu usnesením ze dne 17. března 2004, č.j. 29 Odo 1091/2003-214, vyhověl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. O takový případ jde i v projednávané věci, když odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. odvolání projednal podle dosavadních právních předpisů, což výslovně zmínil i v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatel spojuje s jeho závěrem, podle kterého se mu nepodařilo prokázat „včasnost a obsahovou prefekci“ reklamace.
Takovou výhradou ovšem dovolatel nepolemizuje s právním posouzením věci (nevytýká odvolacímu soudu, že posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval), nýbrž zpochybňuje správnost hodnocení důkazů a na jeho základě učiněných skutkových zjištění.
Odvolací soud však (jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku) takový závěr neučinil, a naopak své rozhodnutí vybudoval na tom, že žalovaný neprokázal existenci v reklamaci vytýkaných vad zboží (případně jejich rozsah a závažnost).
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v doplnění dokazování zápisem z 15. července 1993 odvolacím soudem.
Jiná vada řízení [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.] je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení ve smyslu tohoto ustanovení je v prvé řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci, přičemž tato neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci není dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěje ke skutkovým závěrům, na nichž své rozhodnutí založil, nýbrž z hlediska postupu soudu při dokazování.
O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu se jedná zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jestliže nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. a nebyl proveden navržený důkaz, který procesní strana sporného řízení, zatížená povinností tvrzení a povinností důkazní, navrhla, přestože měl důkaz sloužit k ověření právně významné skutečnosti pro posouzení věci, za situace, kdy tato skutečnost nebyla prokázána jinak, popř. v rozporu s tímto ustanovením nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) přičemž ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. mu umožňuje doplnit dokazování, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
Doplnil-li odvolací soud dokazování jediným listinným důkazem - zápisem ze dne 15. července 1993, nelze jeho postupu, který je v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř., ničeho vytknout.
Přesto dovolací soud dospívá k závěru, že řízení před odvolacím soudem jinou vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. skutečně trpí.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237 a pokud je dovolání přípustné i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou řízení, je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudu ČSSR). Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si sjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazy (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11).
Jak je zřejmé z obsahu spisu soud prvního stupně vybudoval svůj závěr o vadách plnění poskytnutého žalobcem žalovanému na písemných reklamacích datovaných 7., 10. a 14. června 1993, jakož i na výpovědi J. M. (předsedkyně družstva žalovaného), která byla vyslechnuta jako účastník řízení.
Odvolací soud, aniž [jak se podává z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19. února 2002 (č. l. 154)] zopakoval dokazování výslechem předsedkyně družstva J. M., její výpověď hodnotil jinak, resp. tuto výpověď zcela pominul a nepostupoval tedy způsobem předjímaným ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. Zatížil tak odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem, odst. 2 věty první a odstavec 5 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu