ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1099.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1099/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně P., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované M. P. S., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 58.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 349/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2003, č. j. 3 Cmo 143/2001-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 28 Cm 349/99-28, kterým Krajský obchodní soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni 58.800,- Kč s 16% úrokem z prodlení p. a. od 11. května 1999 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že jednotlivá zjištění soudu prvního stupně, která učinil z jednotlivých důkazů, jsou zcela správná, avšak jim neodpovídá základní závěr týkající se plnění žalobkyně dle uzavřené smlouvy o zajištění hlavního kameramana z 1. října 1998 (dále jen „smlouva“). Smlouva totiž obsahovala jednak ujednání, že jejím předmětem je zajištění a angažování kameramana pana E. S. pro projekt „Nebát se a nakrást“, s tím, že žalobkyně měla zajistit - svým jménem a na svůj účet - kameramana a zároveň získat „postup“ autorských práv kameramana nutných k dispozici s výsledným audiovizuálním dílem, a dále závazek žalobkyně veškerá práva získaná od kameramana postoupit na žalovanou. Právě tuto povinnost žalobkyně nesplnila, neboť na žalovanou tato práva nepřevedla (převod autorských práv na žalovanou ostatně ani netvrdila a neprokazovala) a naopak z důkazního řízení jednoznačně vyplynulo, že je smlouvou z 11. října 1999 převedla na třetí osobu - společnost N., s. r. o.
Proto - dle odvolacího soudu - nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyně splnila povinnosti, k nimž se zavázala smlouvou. Jelikož žalobkyně neprokázala, že povinnosti pro ni ze smlouvy plynoucí splnila, shledal žalobu nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - dovolatelka cituje tento předpis ve znění účinném od 1. ledna 2001, a namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze pro „údajné“ nesplnění povinnosti žalobkyně převést na žalovanou autorská práva hlavního kameramana, přičemž tento právní závěr shledává nesprávným..
S odkazem na ustanovení §14, §19 a §22 odst. 3 a 4 zákona č. 35/1965 Sb., o literárních, vědeckých a uměleckých dílech (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dovozuje, že převod autorských práv hlavního kameramana užít dílo byl realizován smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a E. S. (hlavním kameramanem) 1. listopadu 1998, přičemž dle této smlouvy měla žalobkyně právo nabytá práva převést na jakýkoli další subjekt (při uzavírání smlouvy jím byla míněna právě žalovaná). Výše zmíněný „převod“ tak bylo možno realizovat pouze formou písemné smlouvy, přičemž žalovaná takovou smlouvu přes opakované výzvy uzavřít odmítla, čímž sama splnění této povinnosti zmařila.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu; Nejvyšší soud se tudíž zabýval existencí dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nesplnila závazek dle smlouvy (rozuměj závazek převést na žalovanou autorská práva kameramana), nýbrž namítá, že splnění této povinnosti žalovaná zmařila.
Dovolací námitka akcentující zmaření možnosti žalobkyně splnit závazek ze smlouvy (založená na skutkových tvrzeních, podle kterých žalobkyně uzavřít smlouvu odmítla), ovšem nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím, a žalobkyně tak správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje, vycházejíc z jiných (nových) skutkových okolností, když žaloba byla založena na tvrzení, že žalobkyně závazek ze smlouvy splnila, a proto jí vznikl nárok na zaplacení žalované částky.
V řízení před soudy obou stupňů pak žalobkyně nejen že existenci svého závazku ve výše uvedeném směru nepopírala, jeho splnění netvrdila a ani neprokazovala (a naopak sama doložila smlouvu z 11. října 1999, podle které převedla autorská práva na společnost N., s. r. o.), nýbrž svůj žalobní požadavek ani na tvrzení, že žalovaná zmařila splnění této povinnosti, nezaložila.
Jelikož dovolatelka neuplatňuje výhrady vůči právnímu závěru, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (tj. vůči závěru o nesplnění její smluvní povinnosti), nýbrž se - nepřípustně - dovolává skutečností nových, Nejvyšší soud dospívá k závěru, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod dán není.
Proto dovolání žalobkyně, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. dubna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r .
předsedkyně senátu