ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1142.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1142/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovaným 1) Ing. Z. T., zastoupenému, advokátem, 2) L. K., a 3) M. K., o zaplacení částky 50,086.710,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 167/2002, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2003, č.j. 55 Co 16/2003-30, takto:
I. Dovolací řízení ohledně dovolání žalovaného 3) se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného 1) se zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 21. října 2002, č. j. 30 C 167/2002 – 14, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 vyhověl návrhu, aby Č. k. a., se sídlem P. 7, J. 438/2, vstoupila do řízení na místo žalobkyně Č. s., a.s.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že v projednávané věci žalobkyně dříve, než soud o věci rozhodl, navrhla, aby Č. k. a. vstoupila do řízení na její místo, když smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou 30. června 2002, Č. k. a. postoupila pohledávku za dlužníkem vyplývající ze smlouvy o úvěru na úvěrovém účtu č. … z 31. srpna 1993, ve znění dodatku č. 1/1993 z 14. prosince 1993, a to ve stavu, v němž se tato pohledávka nacházela k 30. červnu 2002, tj. dle specifikace v celkové výši 50,086.710,62 Kč. Postupovaná pohledávka pak je zajištěna prohlášeními o ručitelských závazcích žalovaných z 31. srpna 1993.
Jelikož uvedenou postupní smlouvou bylo prokázáno, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného a tato právní skutečnost se týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení, odvolací soud dospěl k závěru o splnění podmínek určených ustanovením §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že v této fázi řízení mu nepřísluší zkoumat, zda k tvrzenému přechodu práva nebo povinnosti skutečně došlo a zda tu tato práva a povinnosti skutečně byla.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 3) včasné dovolání.
Žalovaný 3), který při podání dovolání nebyl zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání, namítá existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, a nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a požaduje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.
Podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem; to neplatí, má-li dovolatel právnické vzdělání, popř. jedná-li za něj osoba uvedená v §21 nebo v §21a anebo v §21b, která má právnické vzdělání. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.
Podle ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem, notářem, nebo osobou uvedenou v §21 nebo v §21a anebo v §21b, která má právnické vzdělání.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. července 2003, č.j. 30 C 167/2002-46, vyzval žalovaného 3), aby předložil plnou moc zvoleného advokáta nebo notáře, popř. aby doložil, že má sám právnické vzdělání, přičemž dovolatel na tuto výzvu, která mu byla doručena 14. července 2003 nereagoval, přestože byl o procesních následcích nesplnění této výzvy poučen.
Protože povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, bez jejíhož splnění nelze vydat - s výjimkou usnesení, jímž se dovolací řízení pro tento nedostatek zastavuje - rozhodnutí, kterým se řízení končí, a protože ke zhojení tohoto nedostatku přes řádnou výzvu soudu prvního stupně nedošlo, Nejvyšší soud dovolací řízení ohledně dovolání žalovaného 3) podle ustanovení §104 odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Žalovaný 1) dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a důvodnost z ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem.
Namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda k přechodu práva skutečně došlo, když dle jeho názoru je smlouva o postoupení pohledávky absolutně neplatná pro rozpor se zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že není povinen zkoumat, zda k přechodu práva nebo povinnosti skutečně došlo, a nezabýval-li se otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Proto žalovaný 1) požaduje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného 1) je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.); není však důvodné.
Jelikož vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel jejich existenci ani netvrdí, přezkoumal Nejvyšší soud správnost rozhodnutí odvolacího soudu zejména z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud v posuzovaném případě správně vycházel z ustanovení §107a o. s. ř., který upravuje procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva (povinnosti), která nastává po zahájení řízení (aniž by účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení). Toto ustanovení pak odvolací soud správně aplikoval na návrh žalobkyně na vstup nabyvatele práva do řízení na místo dosavadního účastníka.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod číslem 136, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé. Podstatné tak je, aby bylo prokázáno, že nastala právní skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, přičemž takovou právní skutečností (v řízení řádně doloženou) je nepochybně i smlouva o postoupení pohledávky (§524 a násl. občanského zákoníku).
Odvolacímu soudu tak nelze důvodně vytýkat, že se nevypořádal s tím, zda smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem, když touto otázkou - jak je uvedeno výše - se soud při zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. nezabývá.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. února 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu