ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1146.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1146/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce F. Ř., zastoupeného, advokátem, proti žalované A. a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částek 676.142,- Kč a 159.829,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 723/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2003, č.j. 11 Cmo 284/2002, 11 Cmo 119/2003-204, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. května 2001, č.j. 22 Cm 723/96- -158 zamítl žalobu na zaplacení částky 835.971,90 Kč se 17 % úrokem z prodlení z částky 676.142,- Kč od 11. července 1995 do zaplacení a žalobci uložil zaplatit žalované na nákladech řízení 43.720,- Kč. Usnesením ze dne 12. září 2002, č.j. 22 Cm 723/96-184, dále uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení „dalších 5.000,- Kč“ a uhradit České republice - Krajskému soudu v Ústí nad Labem náklady řízení ve výši 16.869,- Kč.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla 20. dubna 1995 uzavřena platná kupní smlouva podle ustanovení §409 a násl. obchodního zákoníku, jejímž předmětem byl nákladní automobil AVIA …, přičemž kupní cena byla žalobcem zaplacena a vozidlo mu bylo žalovanou předáno. Žalobce s vozidlem v záruční době při druhé jízdě dne 27. dubna 1995 havaroval, když mu při jízdě odpadla levá zadní dvojmontáž kol, o této havárii žalovanou bez zbytečného odkladu informoval a „zákonným postupem“ u ní uplatnil nárok z vad. Jelikož žalovaná „reklamaci“ jako nedůvodnou neuznala, žalobce od uzavřené kupní smlouvy písemně odstoupil a uplatnil nárok na vrácení kupní ceny a na náhradu škody, která mu v důsledku havárie vznikla.
Odkazuje na hodnocení provedených důkazů, soud prvního stupně zdůraznil, že příčinou havárie nebyly vadné matice kol levé zadní dvoumontáže, ale jejich postupné uvolňování z důvodu namazání šroubového spoje konzervační látkou, k němuž došlo po dodání vozidla žalobci. V této souvislosti považoval za účelová a neprokázaná tvrzení žalobce, že „by spoje nikdy nepromazával“, a to i vzhledem ke skutečnosti, že žalobce sám vyloučil možnost nakládání s vozidlem třetí osobou, pročež nikdo jiný než samotný žalobce nemohl prokázané promazání šroubů provést.
V situaci, kdy v okamžiku přechodu nebezpečí škody na vozidle na žalobce, tj. v době převzetí vozidla žalobcem, na vozidle nevázla žádná vada materiálu, a kdy žalobce neunesl důkazní břemeno, že by „případná“ vada, vzniklá po tomto okamžiku, byla způsobena porušením povinnosti žalované, a naopak měl za prokázáno, že příčinou havárie bylo jednání samotného žalobce, soud prvního stupně uzavřel, že „odpovědnost žalované za vady nevznikla“ a žalobce nemá vůči žalované nárok z vad zboží, tudíž ani nárok na vrácení kupní ceny, ani nárok na náhradu vzniklé škody.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2003, č.j. 11 Cmo 284/2002, 11 Cmo 119/2003-204, rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení“ s doplňujícím usnesením ve věci samé změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 676.142,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 11. července 1995 do zaplacení, a co do částky 159.829,90 Kč a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal v systému tzv. neúplné apelace, a to i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny a přihlédl k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž poté, co částečně zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že žaloba je co do částky 676.142,- Kč představující „kupní cenu vozidla“ důvodná.
Odvolací soud, odkazuje na ustanovení §261 odst. 1, §344, §436 odst. 1 obchodního zákoníku, akcentoval, že kupní smlouva byla mezi účastníky uzavřena 20. dubna 1995, žalovaná provedla téhož dne předprodejní servis a žalobce s vozidlem při druhé jízdě dne 27. dubna 1995 havaroval. Příčinou havárie bylo odpadnutí levých zadních kol (dvojmontáže) v důsledku samovolného uvolnění matic, příčinou kterého „mělo být promazání spojů“. Podle smluvního ujednání účastníků - pokračoval odvolací soud - obsahem záruky za jakost zboží (§429 obchodního zákoníku) bylo, že výrobce ručil odběrateli po celou dobu záruky za konstrukci, funkci a provedení dodaného vozidla v mezích určených záručními podmínkami, přičemž nositelem odpovědnosti vůči žalobci je prodejní organizace, tj. žalovaný (skutečnost, že k odpadnutí levých zadních kol a havárii došlo v záruční době nebyla mezi účastníky sporná).
Argumentuje ustanovením §120 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud dále zdůraznil, že bylo na žalované, aby prokázala, že žalobce do bezvadného výrobku zasáhl tím, že v rozporu se smlouvou a pokyny pro obsluhu vozidla „spoje“ promazal; ta ale důkazní břemeno v tomto směru neunesla.
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud při hodnocení důkazů poukázal zejména na část výpovědi svědka J. S., podle níž „mu žalobce neřekl, že matice kol promazal“, jakož i na opětovnou svědeckou výpověď J. Č., který vozidlo prohlížel krátce po havárii a na šroubech stopy namazání nenalezl.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že vozidlo dodané žalovanou jako bezvadné nebylo po dohodnutou dobu způsobilé pro použití ke smluvenému účelu, když za sedm dní po koupi „s ním bylo havarováno z důvodu promazání spojů“ a v řízení nebylo prokázáno, že to byl žalobce jako kupující, který zasáhl do bezvadného výrobku tím, že spoje promazal. Proto žalobce po právu od uzavřené kupní smlouvy odstoupil a vznikl mu nárok na vrácení poskytnutého plnění podle ustanovení §351 obchodního zákoníku (pokud jde o vrácení vozidla, toto se od havárie nachází u žalované, kam bylo odtaženo).
Co do částky 159.829,90 Kč odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, když uvedená částka představuje náhradu škody, sestávající z řady dílčích položek, kterou se soud prvního stupně s ohledem na odlišný právní názor nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé podala žalovaná dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že nikdy netvrdila, že promazání kolových spojů provedl žalobce, a naopak poukazuje na svá tvrzení, podle nichž žalobce neprokázal, že příčinou havárie byla technická závada, ze kterou by odpovídal prodejce nebo výrobce automobilu. Odkazujíc na ustanovení §101 o. s. ř. dovolatelka akcentuje, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně existence vad vozidla, když v řízení nebyl prokázáno, zda vada existovala v době přechodu nebezpečí škody na zboží, popř. že vznikla v důsledku porušení povinnosti žalované, pročež žalobce „nebyl oprávněn uplatnit nároky z vad zboží“ podle ustanovení §436 obchodního zákoníku.
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou platnosti odstoupení od smlouvy učiněného dopisem ze dne 3. července 1995. Sama hodnotí tento právní úkon žalobce jako neplatný, když dodáním zboží nebyla porušena smlouva podstatným způsobem, odstoupení nebylo učiněno určitě a srozumitelně ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku a žalobce již předchozím dopisem z 25. května 1995 uplatnil požadavek na dodání náhradního zboží, pročež nemohl bez souhlasu žalované uplatněný nárok změnit.
Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „neodpověděl na zásadní problém celé věci“, a to kdo promazal „spoje“, což bylo dle znaleckého posudku důvodem havárie a v této souvislosti rovněž poukazuje na „neúplné“ hodnocení výpovědi svědka S.
Podáním datovaným 23. února 2004 dovolatelka „dále specifikuje“ již uplatněné dovolací důvody, přičemž s odkazem na ustanovení §431 obchodního zákoníku zdůrazňuje, že ani ona, ani jí pověřené osoby promazání matic nezpůsobily, v důsledku čehož, pokud tak neučinil žalobce, musela toto provést třetí osoba, za jejíž úkony žalovaná ani v rámci záruční odpovědnosti neodpovídá. Navíc - pokračuje dovolatelka - nelze v daném případě vůbec hovořit o vadě, nýbrž pouze o škodě v důsledku nahodilého poškození věci.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhuje, aby dovolání žalované bylo „odmítnuto“, když závěry odvolacího soudu považuje za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal především z pohledu správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §425 odst. 1 obchodního zákoníku (ve znění účinném k datu uzavření kupní smlouvy a k datu odstoupení od smlouvy) prodávající odpovídá za vadu, kterou má zboží v okamžiku, kdy přechází nebezpečí škody na zboží na kupujícího, i když se vada stane zjevnou až po této době. Povinnosti prodávajícího vyplývající ze záruky za jakost zboží tím nejsou dotčeny.
Zárukou za jakost zboží přijímá prodávající písemně závazek, že dané zboží bude po určitou dobu způsobilé pro použití ke smluvenému, jinak k obvyklému účelu, nebo že si zachová smluvené, jinak obvyklé vlastnosti (§429 odst. 1 obchodního zákoníku).
Ustanovení §436 odst. 1 obchodního zákoníku dále určuje, že je-li dodáním zboží s vadami porušena smlouva podstatným způsobem (§345 odst. 2), může kupující:
a) požadovat odstranění vad dodáním náhradního zboží za zboží vadné, dodání chybějícího zboží a požadovat odstranění právních vad,
b) požadovat odstranění vad opravou zboží, jestliže vady jsou opravitelné,
c) požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo
d) odstoupit od smlouvy.
Volba mezi nároky uvedenými v odstavci 1 kupujícímu náleží, jen jestliže ji oznámí prodávajícímu ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Uplatněný nárok nemůže kupující měnit bez souhlasu prodávajícího. Jestliže se však ukáže, že vady zboží jsou neopravitelné nebo že s jejich opravou by byly spojené nepřiměřené náklady, může kupující požadovat dodání náhradního zboží, požádá-li o to prodávajícího bez zbytečného odkladu poté, kdy mu prodávající oznámil tuto skutečnost. Neodstraní-li prodávající vady zboží v přiměřené dodatečné lhůtě nebo oznámil-li před jejím uplynutím, že vady neodstraní, může kupující odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny.
Záruční odpovědnost prodávajícího za vady je (stejně jako zákonná odpovědnost za vady - viz ustanovení §425 obchodního zákoníku) odpovědností objektivní a její vznik není podmíněn existencí zavinění prodávajícího. Přesto ale nejde o odpovědnost absolutní, když ustanovení §431 obchodního zákoníku upravuje liberační důvody, při jejichž splnění odpovědnost prodávajícího za vady, na něž se vztahuje záruka za jakost, nevzniká.
V daném případě je z obsahu spisu nepochybné (a ostatně mezi účastníky nesporné), že 27. dubna 1995 došlo u automobilu (tj. na zboží, které bylo předmětem kupní smlouvy účastníků z 20. dubna 1995) k odpadnutí levých zadních kol (dvojmontáže), které byl příčinou následné havárie.
Výše popsaná vada (odpadnutí kol) je z pohledu ustanovení §429 odst. 1 obchodního zákoníku (vzhledem k obvyklému účelu použití automobilu) bez jakýchkoli pochybností vadou podstatnou, zakládající, při splnění dalších zákonem stanovených podmínek, nároky z vad zboží ve smyslu ustanovení §436 obchodního zákoníku, tj. mimo jiné i právo kupujícího odstoupit od smlouvy.
Dovolací argumentace žalované, podle které žalobce neprokázal, že by příčinou havárie byla technická závada, za kterou by odpovídal prodejce nebo výrobce automobilu, a že by vozidlo mělo vady, proto opodstatněná není. Právně nevýznamné jsou rovněž dovolací výhrady, podle nichž mělo být v soudním řízení prokázáno, že vada existovala v době přechodu nebezpečí škody na zboží nebo že vznikla v důsledku porušení povinnosti žalované, když okamžik přechodu nebezpečí škody na zboží na kupujícího je významný pouze z hlediska zákonné odpovědnosti za vady ve smyslu ustanovení §425 odst. 1 obchodního zákoníku, a nikoli pro záruku za jakost podle ustanovení §429 obchodního zákoníku. Pokud jde o „porušení povinností žalované“, tímto bylo nepochybně dodání zboží, jež nebylo způsobilé po dobu záruky pro použití ke smluvenému, jinak k obvyklému účelu.
Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná, jak je ostatně patrno i z podaného dovolání, netvrdila (ani neprokazovala), že by příčinou vady bylo chování žalobce (v poměrech projednávané věci, že by žalobce promazal spoje matic), mohla být odpovědnost žalované za vady vyloučena pouze při splnění podmínek určených ustanovením §431 obchodního zákoníku, tj., jestliže vady byly způsobeny po přechodu nebezpečí škody na zboží vnějšími událostmi a nezpůsobil je prodávající nebo osoby, s jejichž pomocí prodávající plnil svůj závazek.
Protože žalovaná v průběhu řízení před soudy obou stupňů svou procesní obranu vůči žalobou uplatněnému nároku založila na jiných argumentech, než je naplnění liberačního důvodu podle ustanovení §431 obchodního zákoníku, a odvolací soud se proto správně důvodností žaloby z pohledu tohoto ustanovení nezabýval (jeho rozhodnutí na aplikaci a výkladu ustanovení §431 obchodního zákoníku nespočívá), nemohl ani dovolací soud k uvedené námitce při přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem přihlédnout. Navíc stav, kdy v řízení nebylo zjištěno, kdy a kdo spoje matic promazal (tento závěr odpovídá - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - provedenému dokazování a výsledku hodnocení důkazů), by, a to i vzhledem k nepatrnému časovému odstupu mezi předáním automobilu a vznikem vady, jakož i k době a intenzitě užívání automobilu žalobcem, ani v případě posuzování vzniku odpovědnost za vady podle ustanovení §431 obchodního zákoníku nemohl vést k jinému závěru, než že žalovaná důkazní břemeno v tomto směru neunesla.
Za opodstatněné Nejvyšší soud nepovažuje ani výhrady dovolatelky k platnosti odstoupení od kupní smlouvy. Byť dovolatelka správnost závěrů odvolacího soudu napadá s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., i v tomto směru ve skutečnosti napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Pokud jde o námitku žalované, že žalobce nemohl bez jejího souhlasu od smlouvy odstoupit, když uplatnil nárok na dodání náhradního zboží (§436 odst. 2 obchodního zákoníku), tuto nelze považovat za důvodnou již proto, že k odstoupení od smlouvy žalobce přikročil až poté, kdy žalovaná vadu odstranit odmítla.
Zbývá se vypořádat s otázkou, zda nastaly účinky odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení §351 odst. 1 obchodního zákoníku a zda žalované vznikla povinnost vrátit žalobci poskytnuté plnění podle ustanovení §351 odst. 2 obchodního zákoníku, a to z pohledu dovolatelkou vytýkané neurčitosti a nesrozumitelnosti odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku. Soudy obou stupňů při zjišťování obsahu tohoto právního úkonu co do jeho určitosti a srozumitelnosti neměly pochybnosti o tom, že jde o odstoupení od kupní smlouvy z 20. dubna 1995, přičemž pochybnosti dovolatelky v tomto směru nesdílí ani Nejvyšší soud.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž dovolací soud neshledal ani existenci vad, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (a řízení nebylo již dříve skončeno) - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu