ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1147.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1147/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela, v právní věci žalobkyně J. B. spol. s r. o. v likvidaci, proti žalovanému O. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 707.584,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 122/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. června 2003, č.j. 4 Cmo 381/2001-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9.5.2001, č.j. 3 Cm 122/2000-50, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. 9. 2000, č.j. 3 Sm 255/2000-8.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný (který byl ručitelem ze směnky, ze které se žalobkyně domáhá plnění – dále jen „směnka“) v první námitce uváděl, že směnečník žalobkyni směnečnou pohledávku zaplatil. Toto tvrzení však neprokázal.
Druhou námitkou žalovaného bylo, že směnku podepsal jako ředitel společnosti J. U. a jeho podpis je tedy podpisem směnečníka. K tomu soud uvedl, že žalovaný skutečně směnku podepsal na líci za akceptanta, na rubu směnky se však podepsal sám jako rukojmí za akceptanta.
Ve třetí námitce žalovaný tvrdil, že směnka byla vystavena „jako záruka“ proti případné ztrátě zboží na území Ukrajiny. Protože se žádné zboží neztratilo, není podle žalovaného vymáhání plnění ze směnky důvodné.
Soud prvního stupně zjistil, že důvodem směnky bylo zajištění zaplacení zboží vyváženého na Ukrajinu, nikoli možná ztráta tohoto zboží. Soud konstatoval, že žalovaný neprokázal tvrzenou kauzu směnky, proto nelze jeho námitku považovat za důvodnou.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z bezprostřední vazby směnečného rukojemství na směnečný závazek vyplývá, že je-li směnka při splatnosti zaplacena osobami, které k tomu jsou obsahem listiny určeny, zanikají všechna práva a povinnosti ze směnky, a zanikne tedy i závazek směnečného rukojmího. Musí však jít o placení na směnku, což je významné především u směnek zajišťovacích. K zániku závazku směnečného rukojmího však nedojde, bylo-li placeno přímo na zjištěnou pohledávku, neboť tato skutečnost se směnečného závazku nedotkla. Zajišťovací směnka není k závazku, který zajišťuje, v žádném akcesorickém poměru. Směnečný rukojmí je samostatným dlužníkem, při postihu solidárním se všemi ostatními dlužníky. Z jeho postavení vyplývá, že nemůže důvodně uplatnit námitky, které příslušejí směnečnému dlužníku, za kterého převzal rukojemství.
Odvolací soud uzavřel, že jedinou možnou obranou avalisty je tvrzení, že bylo zaplaceno na směnku. Takovou námitku žalovaný nevznesl. Pokud jde o námitky, jimiž se bránil proti směnečnému platebnímu rozkazu, odvolací vyslovil závěr, že námitky, týkající se kauzy, k níž byla směnka vystavena, případně tvrzení, že na kauzální vztah bylo plněno, žalovanému nepřísluší a povinnosti zaplatit směnečnou pohledávku se těmito námitkami ubránit nemůže. K námitce žalovaného, že směnku podepsal z donucení, odvolací soud konstatoval, že byla vznesena až v odvolacím řízení, a proto k ní nemohl – vzhledem ke koncentraci směnečného řízení - přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu, že směnka sloužila jako „zajišťovací element“ při dodávce zboží na Ukrajinu. Žalobkyni však žádná škoda při dodávce nevznikla, neboť zboží částečně prodala a částečně dovezla zpět do České republiky. Dále dovolatel tvrdí, že soudu předložil „bankovní výpisy firmy z Ukrajiny, kde bylo dokumentováno, že za zboží, které bylo zajištěno spornou směnkou, byly po prodeji prováděny platby na účet žalobkyně, tedy i zde z toho je patrno, že žalobkyně nemůže uplatňovat plnění směnky, když se jednalo pouze o zajišťovací element.“ Tvrdí rovněž, že svědci u soudu prvního stupně nevypovídali po pravdě, neboť jsou všichni závislí na žalobkyni.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání a uzavřel, že dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí zásadního právního významu, když v projednávané věci není naplněn žádný jiný ze zákonem stanovených důvodů přípustnosti dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatel sice deklaruje, že napadá nesprávné právní posouzení, ve skutečnosti však napadá především správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, že směnka byla vystavena k zajištění zaplacení zboží vyváženého na Ukrajinu, nikoli k zajištění proti možné ztrátě tohoto zboží. Dále pak napadá závěr tohoto soudu, že neprokázal, že zboží, jehož zaplacení bylo zajištěno směnkou, bylo zaplaceno a odpadla tak kauza směnky. Skutková zjištění soudu však, za situace, kdy se dovolatel domáhá připuštění dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak shora uvedeno, napadat nelze. Z uvedeného vyplývá, že podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdil, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. srpna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu