ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1179.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1179/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce K. A., zastoupeného, advokátem, proti žalované F. a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 1,182.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 183/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2003, č. j. 3 Cmo 102/2002-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 4. března 2002, č. j. 33 Cm 183/2001-100, kterým Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu na zaplacení částky 1,182.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. dubna 2001 do zaplacení a žalobci uložil „nahradit“ žalované na nákladech řízení 49.230,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, přičemž se ztotožnil i s jeho právními závěry ohledně „nároku“ žalobce na zaplacení doplatku ceny díla.
Odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že 4. července 1996 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o vypracování inovačního řešení způsobu a zařízení k provádění výroby ocelových pružinových lan k zámkům jízdních kol (dále jen „smlouva“). Žalobce (zhotovitel) se zavázal vyřešit na základě technického zadání a požadavků žalované (objednatelky) všestranně vhodný materiál na krycí povrch ocelových lan (včetně zajištění dodavatele, nákupu a dovozu), nanesení daného materiálu na lano (včetně zajištění subdodavatele nástřiku a stáčení lan), způsob tvarování ocelových lan do šroubovice, zařízení k provádění způsobu (včetně zajištění zhotovení prototypu zařízení, jeho zkoušek a následné výroby funkčních vzorků ověřovací série stáčených lan - v počtu nejméně 2000 kusů), způsob i zařízení tak, že dané nebude v kolizi s právně chráněnými vynálezy a průmyslovými vzory (srov. čl. 2.1 smlouvy). Žalovaná se oproti tomu zavázala předat žalobci veškeré jí známé technické informace potřebné k zajištění činnosti dle čl. 2.1 smlouvy, přičemž za plnění „podle smlouvy“ si účastníci sjednali v čl. 3 cenu 200.000,- Kč bez DPH, s tím, že tato cena zahrnuje náhradu skutečných nákladů spojených s výkonem prací dle smlouvy a nezahrnuje odměnu za potenciální vynálezy nebo průmyslové vzory. Dále se účastníci dohodli, že žalobce je povinen žalovanou upozornit na potencionální vynálezy nebo průmyslové vzory vzniklé v souvislosti s plněním smlouvy, a že žalovaná jako výhradní majitelka takto vzniklých vynálezů nebo průmyslových vzorů zajistí jejich patentově právní ochranu (čl. 4.6 a 4.7).
Dále - pokračoval odvolací soud - z provedených důkazů a nesporného tvrzení účastníků „vyplynulo“, že k přihlášce žalované ze 7. června 1996 byl udělen 23. dubna 1998 patent č. 283824 s názvem „Způsob a zařízení k tvarování ocelových hlav do šroubovice“, že majitelem patentu je žalovaná a původcem patentu žalobce. Žalovaná dohodnutou cenu díla, tj. 200.000,- Kč (bez DPH) žalobci zaplatila.
S odkazem na výše uvedená skutková zjištění se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, podle kterých byla 4. července 1996 mezi účastníky uzavřena smlouva „o provedení díla“ ve smyslu ustanovení §536 obchodního zákoníku, přičemž žalovaná závazek pro ni z této smlouvy vyplývající, tj. závazek k úhradě ceny díla, splnila.
Jelikož dohodnutá cena díla, dle výslovného ujednání smluvních stran, nezahrnovala odměnu za potencionální vynálezy nebo průmyslové vzory a jelikož žalobce se v řízení domáhá doplatku ceny díla a nikoli nároku jiného (rozuměj nároku na zaplacení odměny za vynález), odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, a to včetně závěru o nadbytečnosti žalobcem požadovaného doplnění dokazování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a spatřuje zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení situace, kdy „smlouva o dílo zahrnuje ve svém předmětu vyhotovení patentovatelného inovačního řešení, tedy i dodání podkladů pro podání přihlášky patentu u Ú. p. v., s tím, že bylo zároveň dohodnuto, že majitelem patentu bude objednatel, ovšem byla dohodnuta pouze část ceny díla za dodání funkčních vzorků /prototypu výrobku, s tím, že cena plnění v rozsahu odměny za potencionální vynálezy nebo průmyslové vzory v tom není zahrnuta, s předpokladem dohody podle výsledku patentového řízení“.
Dovolatel tvrdí existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dle dovolatele odvolací soud (i soud prvního stupně) provedl nesprávný výklad smlouvy z 4. července 1996, když z jejího znění nevyvodil předpoklad, že technické řešení vytvořené dle smlouvy je patentovatelné. Rovněž ze smlouvy „chybně dovodil existenci vůle smluvních stran k samostatné dohodě podle zákona č. 527/1990 Sb.“ a neposkytl žalobci možnost vysvětlit „uzavření předmětné smlouvy bez určení odměny za vynálezy a průmyslové vzory“, když tato „část ceny“ měla být určena až po uznání patentu.
Dovolatel akcentuje, že část ceny díla „za vyvinutí vynálezu či průmyslového vzoru“ nebyla v souladu s ustanovením §536 odst. 3 obchodního zákoníku dohodnuta, ani nebyl stanoven způsob jejího určení, v důsledku čehož žalované ve smyslu ustanovení §546 odst. 1 obchodního zákoníku vznikla povinnost zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad smlouvy, resp. její části upravující cenu díla, pak postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Výhrady dovolatele zpochybňující správnost soudy obou stupňů učiněných skutkových zjištění ze smlouvy o dílo ve vztahu k dohodnuté ceně a námitky vytýkající odvolacímu soudu neúplnost skutkových zjištění, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený dovolací důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný není.
Nepřípadná je rovněž argumentace dovolatele, podle které žalované vznikla povinnost zaplatit „část ceny díla za vyvinutí vynálezu či průmyslového vzoru“ ve smyslu ustanovení §546 odst. 1 obchodního zákoníku, tj. ve výši, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek. Odvolací soud totiž vybudoval svůj závěr o nedůvodnosti požadavku na doplacení ceny díla na tom, že předmětem řízení nebyl požadavek na zaplacení odměny „za předmětný vynález“ (která byla z dohodnuté ceny díla vyloučena), nýbrž úhrada „doplatku dohodnuté ceny“, která však byla žalovanou již zaplacena.
Dovolání tak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.
Jelikož dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a žalobce ostatně ani žádný z nich netvrdil, dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. května 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu