ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.200.2003.1
sp. zn. 29 Odo 200/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci úpadce J. K., zastoupeného, advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o zrušení konkursu, o nařízení předběžného opatření a o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, o dovolání úpadce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2001, č. j. 52 K 92/97 1264, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č. j. 1 Ko 42/2001 – 1599, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2001, č. j. 52 K 92/97 - 1264, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č. j. 1 Ko 42/2001 – 1599, se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. května 2001, č. j. 52 K 92/97 – 1264, zamítl návrh úpadce na zrušení konkursu (bod I. výroku), dále zamítl návrh úpadce na nařízení předběžného opatření, kterým by byl správce konkursní podstaty uznán povinným zdržet se zpeněžování konkursní podstaty úpadce do pravomocného skončení řízení o návrhu úpadce na zrušení konkursu (bod II. výroku) a konečně prodloužil správci konkursní podstaty lhůtu k podání konečné zprávy do pravomocného skončení všech incidenčních sporů (bod III. výroku). K požadavku na zrušení konkursu (podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“) soud prvního stupně uvedl, že podle stavu řízení nejsou dány předpoklady pro vydání takového rozhodnutí.
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. října 2001, č. j. 1 Ko 42/2001 – 1599 (dříve šlo o č. l. 1396), usnesení soudu prvního stupně potvrdil v bodech I. a II. výroku (první výrok) a úpadcovo odvolání proti výroku o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy odmítl (druhý výrok). Co do požadavku na zrušení konkursu odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Za této situace pak podle odvolacího soudu není ani důvod omezovat předběžným opatřením činnost správce konkursní podstaty. Usnesení, jímž soud prvního stupně prodloužil správci konkursní podstaty lhůtu pro podání konečné zprávy, je pak podle odvolacího soudu rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení, a proti kterému se ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 písm. a/ a §218 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) nelze odvolat.
Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti všem výrokům usnesení soudu prvního stupně podal úpadce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 pod písmeny a/ a b/ o. s. ř., tedy, že řízení před oběma soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že návrh na prohlášení konkursu ani usnesení o prohlášení konkursu mu nebyly doručeny do vlastních rukou, což je v rozporu s ustanovením §13 odst. 4 ZKV, a že nebylo nařízeno jednání o návrhu na prohlášení konkursu, ač toho v daném případě bylo třeba. Podle jeho přesvědčení nebyly splněny podmínky pro prohlášení konkursu, neboť v den prohlášení konkursu nebylo osvědčeno, že není schopen plnit své splatné závazky ani osvědčeno, že navrhovatelé konkursu mají za dlužníkem pravou a splatnou pohledávku. Podmínkou pro zrušení konkursu podle jeho názoru není odpadnutí předpokladů pro prohlášení konkursu, a nelze ani přihlížet k tomu, zda a jaké pohledávky konkursních věřitelů byly zjištěny v průběhu konkursního řízení; při odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu je totiž pro odvolací soud rozhodný stav ke dni prohlášení konkursu. Nebyly-li splněny předpoklady pro prohlášení konkursu, pak je podle dovolatele dán i důvod k omezení dispozic správce konkursní podstaty s majetkem podstaty, tak, aby jeho činností nedocházelo k poškozování podstaty. Dále má dovolatel za to, že soud prvního stupně prodloužil správkyni konkursní podstaty lhůtu pro odevzdání konečné zprávy v rozporu s ustanovením §14a ZKV, neboť osmnáctiměsíční lhůta je lhůtou, kterou lze prodloužit, jejíž zmeškání však nelze prominout. Konečně zdůrazňuje, že rozhodnutí o prodloužení lhůty není rozhodnutím, jímž se upravuje řízení, když svou závažností má charakter rozhodnutí o prohlášení konkursu. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, není dovolání přípustné.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení uveřejněném pod číslem 62/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 62/2002“), v řízení o dovolání, které má projednat a rozhodnou podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (a o takový případ jde se zřetelem k datu vydání obou rozhodnutí soudů nižších stupňů i v této věci), není dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, přípustné. Žádné z ustanovení občanského soudního řádu, jež se zabývají přípustností dovolání (srov. §237, §238, §239 i §239 o. s. ř.), totiž takovou možnost pro uvedenou situaci nezakládá.
Jak se výslovně podává z již zmíněného R 62/2002, oporou pro závěr, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu týkajícímu se předběžného opatření je přípustné, nemůže dovolateli být ani ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť to vyžaduje, aby napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam „ve věci samé“. Podmínka, aby šlo o „věc samu“ je ostatně kladena i v případech popsaných v ustanoveních §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. Usnesení, jímž soud prvního stupně rozhoduje o tom, zda nařídí předběžné opatření, ani usnesení odvolacího soudu takové usnesení potvrzující nebo měnící, však rozhodnutím, „ve věci samé“ není.
Oproti očekávání dovolatele nelze závěr o nepřípustnosti dovolání zvrátit ani poukazem na úpravu obsaženou v ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dovolatel totiž přehlédl, že dle ustanovení §238a odst. 2 o. s. ř. platí v takovém případě obdobně ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. tedy dovolání ve věci konkursu a vyrovnání je (může být) přípustné, jen směřuje-li proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se mění nebo potvrzují konkursní či vyrovnací rozhodnutí soudu prvního stupně „ve věci samé“ (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu .uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takovou podmínku zkoumaný výrok usnesení odvolacího soudu – jak uvedeno výše – nesplňuje.
Přípustnost dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/, §238, §238a odst. 1 písm. b/ až g/ a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze v popsaném rozsahu podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. S přihlédnutím k výkladu podanému výše je rovněž zjevné, že podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. závěry o významu ustanovení §238a odst. 2 o. s. ř.). Jinak řečeno, dovolání proti označenému potvrzujícímu výroku napadeného usnesení může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“ je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí (srov. též §237 odst. 3 o. s. ř.), napadené rozhodnutí ve zkoumané části za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Proti výroku usnesení, jímž odvolací soud odmítl jako nepřípustné odvolání úpadce proti usnesení, kterým soud prvního stupně prodloužil správci konkursní podstaty úpadce lhůtu k podání konečné zprávy, pak není dovolání přípustné proto, že nejde o žádný z případů uvedených v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Pro úplnost lze dodat, že k tomu, aby tuto přípustnost bylo lze dovodit z ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 o. s. ř. není splněna podmínka, aby šlo o usnesení „ve věcí samé“, ani podmínka, aby šlo o měnící nebo potvrzující usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu