ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.201.2003.1
sp. zn. 29 Odo 201/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci úpadce J. K., zastoupeného, advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o nařízení předběžného opatření, o dovolání úpadce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2001, č. j. 52 K 92/97 - 1541, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2001, č. j. 1 Ko 505/2001 – 1649, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2001, č. j. 52 K 92/97 - 1541, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2001, č. j. 1 Ko 505/2001 – 1649, se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. září 2001, č. j. 52 K 92/97 – 1541, zamítl návrh úpadce na nařízení předběžného opatření, kterým by správci konkursní podstaty
- zakázal zpeněžovat majetek konkursní podstaty do doby než bude pravomocně rozhodnuto o zamítnutí návrhu úpadce na nucené vyrovnání,
- uložil podávat návrhy na zpeněžení majetku konkursní podstaty pouze po předchozím souhlasu úpadce a zástupce věřitelů,
- uložil neprodleně sdělit úpadci veškeré informace týkající se majetku zahrnutého do konkursní podstaty,
a jímž by dále úpadci samotnému uložil podat návrh na nucené vyrovnání nejpozději do šedesáti dnů ode dne, kdy bude pravomocně vypořádáno zaniklé společné jmění manželů úpadce a R. K., nebo do šedesáti dnů ode dne, kdy bude pravomocně zamítnut návrh úpadce na zrušení konkursu, s tím, že pokud nebude návrh na nucené vyrovnání v dané lhůtě podán, má se za to, že úpadce od podání návrhu na nucené vyrovnání upustil.
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. prosince 2001, č. j. 1 Ko 505/2001 – 1649 (dříve šlo o č. l. 1647), usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně podal úpadce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 pod písmeny a/ a b/ o. s. ř., tedy, že řízení před oběma soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). V dovolání snáší argumenty na podporu závěru o existenci uplatněných dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, není dovolání přípustné.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení uveřejněném pod číslem 62/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 62/2002“), v řízení o dovolání, které má projednat a rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (a o takový případ jde se zřetelem k datu vydání obou rozhodnutí soudů nižších stupňů i v této věci), není dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, přípustné. Žádné z ustanovení občanského soudního řádu, jež se zabývají přípustností dovolání (srov. §237, §238, §239 i §239 o. s. ř.), totiž takovou možnost nepřipouští.
Jak se výslovně podává z již zmíněného R 62/2002, oporou pro závěr, že dovolání je přípustné, nemůže dovolateli být ani ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť to vyžaduje, aby napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam „ve věci samé“. Podmínka, aby šlo o „věc samu“ je ostatně kladena i v případech popsaných v ustanoveních §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. Usnesení, jímž soud prvního stupně rozhoduje o tom, zda nařídí předběžné opatření, ani usnesení odvolacího soudu takové usnesení potvrzující nebo měnící, však rozhodnutím, „ve věci samé“ není.
Oproti očekávání dovolatele nelze závěr o nepřípustnosti dovolání zvrátit ani poukazem na úpravu obsaženou v ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dovolatel totiž přehlédl, že dle ustanovení §238a odst. 2 o. s. ř. platí v takovém případě obdobně ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. tedy dovolání ve věci konkursu a vyrovnání je (může být) přípustné, jen směřuje-li proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se mění nebo potvrzují konkursní či vyrovnací rozhodnutí soudu prvního stupně „ve věci samé“ (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takovou podmínku usnesení odvolacího soudu – jak uvedeno výše – nesplňuje.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 a podle §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu