ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.22.2004.1
sp. zn. 29 Odo 22/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A. P. s.r.o., proti žalovanému Ing. T. K., o zaplacení 3,500.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 106/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2002, čj. 7 Cmo 464/2000-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně, advokátky.
Odůvodnění:
Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 2.2.2000, čj. 15 Cm 106/99-15, kterým soud prvního stupně ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 1.12.1999, čj. 1 Sm 351/99-6.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Co do jeho důvodnosti odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 - dále též jen „o.s.ř.“, co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Konkrétně namítá, že pohledávka, zajištěná směnkou, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá zanikla proto, že záloha ve výši 3,500.000,- Kč poskytnutá žalovanému žalobkyní na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 1.7.1999, která byla zajištěna směnkou, se stala z důvodu neuzavření smlouvy o postoupení pohledávky do 16.7.1999 nevratnou. Právo na vrácení zálohy tak zaniklo – jednalo se dle žalovaného o sankci za nedodržení smluvních závazků ze strany žalobkyně. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho námitku, že směnkou zajišťovaná pohledávka zanikla také z titulu započtení. Odvolací soud dovodil, že i tato námitka je podřízena zásadě koncentrace, a je ji proto nutno vznést do 3 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu. Dle dovolatele však nejde o námitku ve smyslu směnečného zákona, ale jde o stejný případ, jako kdyby žalovaný svůj dluh uhradil. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve své vyjádření k dovolání uvádí, že považuje námitky dovolatele za účelové a směřující k tomu, aby se žalovaný vyhnul zaplacení směnky. O tom svědčí i to, že ve třech rozhodnutích daly soudy shodně za pravdu žalobkyni a že žalovaný opakuje stále stejné argumenty, které byly v průběhu řízení spolehlivě vyvráceny. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozhodnutí) rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo o ustanovení §239 o.s.ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podmínky stanovené v §239 o.s.ř. daná věc nesplňuje proto, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí dovolání nepřipustil (odstavec 1) a žalovaný návrh na připuštění dovolání nepodal (odstavec 2).
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o.s.ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. Žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), ve výši 7.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 1. září 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu