ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.222.2004.1
sp. zn. 29 Odo 222/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Ing. J. S., zastoupené, advokátkou, proti žalované E., v. o. s., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně M., spol. s r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 9/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2003, č.j. 15 Cmo 93/2003-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 15. července 2002, č.j. 13 Cm 9/2002-21, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně dům čp. 80 ve L. - objekt bydlení, postavený na pozemku stav. parc. č. 144, zapsaný u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 1047, pro obec a katastrální území L., zamítl návrh, aby ze soupisu konkursní podstaty byly vyloučeny „stav. parcela č. 144 - zastavěná plocha a zahrada č. parc. 425/4 – zahrada“, zapsané u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 1047, pro obec a katastrální území L., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil a dovodil z nich správný právní závěr, že zástavní smlouva ze dne 16. července 1993 (dále jen „zástavní smlouva“) je neplatná v části týkající se rozestavěné stavby.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že „předmětem plnění“ (tj. zástavou) byla parcela č. 425/4, díl 1. - zahrada a parcela č. 425/4 díl 2. - ostatní plocha, staveniště s rozestavěnou stavbou se všemi součástmi a příslušenstvím, přičemž „jako zástavci vystupovali M. a J. S. Přitakal soudu prvního stupně i v závěru, že v části týkající se rozestavěné stavby je zástavní smlouva neplatná, nikoli však pro rozpor „s katastrálním zákonem“, jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž proto, že v uvedené části bylo předmětem plnění nemožné (§37 odst. 2 občanského zákoníku), když rozestavěná stavba nezapsaná v katastru nemovitostí nebyla způsobilou zástavou, a proto k ní na základě zástavní smlouvy zástavní právo nemohlo vzniknout.
Jako nedůvodnou odvolací soud posoudil rovněž námitku žalobkyně, že zástavní smlouva je neplatná jako celek. V této souvislosti akcentoval, že „oba pozemky, které podle zástavní smlouvy tvořily vedle rozestavěné stavby zástavu, jsou samostatné nemovité věci, a byly v době uzavření zástavní smlouvy způsobilými zástavami“. Platná právní úprava - pokračoval odvolací soud - nevychází ze zásady, že stavba je součástí pozemku, ale naopak z toho, že stavba i pozemek mohou mít různého vlastníka. Z obsahu zástavní smlouvy dovodil, že jejím smyslem a účelem bylo zajistit splacení poskytnutého úvěru, a „je proto nesmyslné dovozovat závěr, že vůle účastníků zástavní smlouvy byla jiná, když naopak ze samotné zástavní smlouvy vyplývá vůle zastavit jak pozemky, tak rozestavěnou stavbu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jeho výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně o vyloučení sporných pozemků ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud se zcela nevypořádal s jejími námitkami o neplatnosti zástavní smlouvy (a nikoli pouze její části), přičemž považuje za podstatné, zda smyslem a účelem zástavní smlouvy bylo zřízení zástavního práva ke stavbě bez zastavěné plochy a přístupového pozemku, či naopak k takovýmto pozemkům bez zastavení stavby.
Argumentujíc nepoměrem mezi „výší zajišťovaného úvěru 7,800.000,- Kč a cenou pozemků“ a zájmem zástavního a úvěrového věřitele zajistit svoji pohledávku co nejvíce, dovolatelka uzavírá, že zajištění úvěru „pouze zastavěnou plochou a přístupovou zahradou bez rodinného domu nemá pro věřitele význam“. V této souvislosti dovolatelka - citujíc ustanovení §41 občanského zákoníku - poukazuje rovněž na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 254/96 (jde o rozsudek ze dne 25. září 1997, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), sp. zn. 3 Cdon 1248/96 a sp. zn. 26 Cdo 379/2001, podle nichž pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od ostatního obsahu, nelze vystačit jen se závěrem, že předmětem posuzovaného právního úkonu jsou samostatné věci, nýbrž je nutno zkoumat i vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci právního úkonu sledovali.
Jelikož vůle účastníků - dle dovolatelky - nesměřovala ke zřízení zástavního práva k předmětným pozemkům bez zastavení stavby, a naopak stavba byla hlavní zástavou (bez jejího zastavení by strany, zejména pak zástavní věřitel, nedosáhly účelu, který sledovaly), nelze neplatnou část zástavní smlouvy oddělit od „zbytku smlouvy“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se ostatně dovolatelka výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku, na závěru, podle něhož je zástavní smlouva neplatná pouze v části týkající se rozestavěné stavby, když z vůle smluvních stran, účelu a smyslu zástavní smlouvy nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy.
Přezkum shora uvedeného závěru - dle názoru Nejvyššího soudu - především postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétního právního úkonu, a posouzení, zda neplatnost části právního úkonu způsobuje jeho neplatnost jako celku či nikoli, je významné právě a jen pro projednávanou věc.
Právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud neshledává ani v rozporu s hmotným právem - s ustanovením §41 občanského zákoníku, ani s dosavadní judikaturou, když odvolací soud v souladu se závěry formulovanými v rozsudcích uveřejněných pod čísly 44/1998 a 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek posuzoval otázku neplatnosti zástavní smlouvy z pohledu ustanovení §41 občanského zákoníku nejen z hlediska předmětu sporného právního úkonu, tj. zda jeho předmětem jsou samostatné věci či nikoli, nýbrž i za použití interpretačních zásad vyplývajících z ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku a s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci právního úkonu sledovali.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. srpna 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu