ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.239.2004.1
sp. zn. 29 Odo 239/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně E. A. M. A., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 1,754.178,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 42/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2003, č.j. 26 Co 541/2002-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7. 575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem, poté, co usnesením ze dne 25. března 2003, č.j. 26 Co 541/2002-161, ve smyslu ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) připustil vstup nabyvatele práva – E. A. M. A. do řízení na místo dosavadní žalobkyně I. G. H., a. s. v likvidaci, potvrdil rozsudek ze dne 24. května 2002, č.j. 9 C 42/2002-89, jímž Okresní soud v Trutnově uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,686.706,11 Kč s 33 % úrokem z prodlení od 16. července 1994 do zaplacení, dále částku 67.472,- Kč a na nákladech řízení 67.470,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, s tím, že povinnost žalovaného zanikne v rozsahu plnění poskytnutého R. S. K., v. o. s., se sídlem ve V., H. 439 (dále jen „společnost“).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a na jeho základě učinil „zcela správné právní závěry“. Akcentoval, že v „souzené věci“ není spor o povinnosti společnosti zaplatit věřitelce (její právní nástupkyni) 1,686.706,11 Kč s 33 % úrokem z prodlení od 16. července 1994 do zaplacení, neboť tato vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 1996, sp. zn. 28 Cm 39/95. Žalovaný jako společník veřejné obchodní společnosti ručí veškerým svým majetkem za závazky společnosti (§86 obchodního zákoníku).
Tvrzení žalovaného „o podivném jednání“ zástupce původní věřitelky, k němuž mělo dojít až po vzniku sporného smluvního vztahu při jednání o poskytnutí dalšího úvěru, nemůže správné rozhodnutí soudu prvního stupně „ovlivnit“, přičemž skutečnost, že poskytnutá částka na základě smlouvy o úvěru nestačila k pokrytí podnikatelského záměru a „banka odmítla úvěr navýšit“, není zákonným ani smluvním důvodem zániku povinnosti dluh zaplatit.
Jelikož ze smlouvy o úvěru nevyplývá, že by dluh nemusel být při nedokončení podnikatelského záměru vrácen, a na úhradu dluhu nebylo společností ani žalovaným nic zaplaceno, shledal odvolací soud právní závěr soudu prvního stupně správným. Naznačoval-li žalovaný, že mu postupem původního věřitele byla způsobena škoda, „musí se svého nároku na její náhradu domáhat samostatně“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí „v situaci“, že žalobkyně (její právní předchůdci) odsouhlasila podnikatelský záměr, nabídla též první úvěrové krytí, ale následně tento podnikatelský záměr odmítla dofinancovat a naopak prostředky, které byly poskytnuty za účelem zajištění dofinancování, použila pro úhradu svých úvěrových závazků a tak znemožnila další dokončení schváleného projektu.
Dovolatel zdůrazňuje, že „zaviněním banky“, která neposkytla další střednědobý úvěr, ani poskytnutý krátkodobý úvěr na střednědobý nezměnila, byl zmařen podnikatelský projekt a zapřičiněno nesplácení úvěru. Zároveň poukazuje na „rozpornost jednání banky“ s dobrými mravy a na to, že „banka sama zavinila vznik škody“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání neshledává rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným a navrhuje zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na právním závěru, že žalovaný jako společník veřejné obchodní společnosti ve smyslu ustanovení §86 obchodního zákoníku ručí za splnění závazků z úvěrové smlouvy společností, s tím, že nedostatečné krytí podnikatelského záměru a neposkytnutí dalšího úvěru není důvodem pro zánik povinnosti dluh zaplatit.
Otázka, zda přiznání uplatněného nároku je - z důvodu výše uvedených - v rozporu s dobrými mravy či nikoli, je otázkou konkrétního posouzení okolností jednotlivého případu, a již proto nemá potřebný judikatorní přesah, když její řešení je významné právě a jen pro projednávanou věc. Poukaz dovolatele na okolnosti, jež provázely uzavření smlouvy o úvěru, jakož i následné „odmítnutí dofinancování“ podnikatelského záměru, shora uvedený závěr zcela potvrzují, nehledě k tomu, že námitka „rozpornosti jednání banky s dobrými mravy“ byla nepřípustně uplatněna až v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto je jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 2. září 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu