ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.275.2002.1
sp. zn. 29 Odo 275/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. s., a.s., o. p. v O., proti žalovaným 1) R. M., 2) Z. M., 3) J. H., zastoupenému, advokátem, 4) úpadci D. O. spol. s r.o. „v likvidaci“, o 1,283.490,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 1143/95, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2001, č.j. 4 Cmo 133/99-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a třetí žalovaný nemají proti sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozhodl v předmětné věci rozsudkem ze dne 18.5.1998, č.j. 18 Cm 1143/95-68, že žalovaní 1), 2), 3) a 4) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 1,283.490,- Kč s 16% úrokem od 21.12.1993 do zaplacení a náklady řízení částkou 51.340,- Kč, a to tak, že všichni jsou povinni zaplatit celou pohledávku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
K odvolání žalovaných 3) a 4) proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci výše označeným rozsudkem, že odvolání čtvrtého žalovaného se odmítá, ve vztahu k třetímu žalovanému se rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě potvrzuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 3) s tím, že jej napadá v plném rozsahu. Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“) podle dovolatele zjevně ve znění účinném od 1.1.2001, a domnívá se, že napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam, a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (opět zřejmě ve znění účinném od 1.1.2001), tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
V dalším pak dovolatel snáší právní argumenty, týkající se ručitelského závazku ve vztahu k úvěrové smlouvě a dodatku k úvěrové smlouvě s tím, že na straně žalovaného 3) v poměru k uvedeným právním úkonům „nastala speciální vada vůle“, spočívající na nesprávné, resp. nedostatečné představě o právních účincích dodatku ke smlouvě a ručitelského prohlášení.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). Odvolací soud podle odůvodnění svého rozhodnutí výslovně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k odvolateli, tj. žalovanému 3) „ve smyslu novely o. s. ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb., část dvanáctá, hlava I., článek 15., podle kterého odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů“.
Dovolací soud proto rovněž postupoval - v souladu s výše uvedeným - podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000.
Projednáním dovolání a rozhodnutím podle dosavadních právních předpisů ve smyslu výše cit. ustanovení se rozumí nejen např. posuzování podmínek řízení, jakož i vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí (včetně toho, že v záhlaví usnesení se neuvádí složení senátu), podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí o dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod č. 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usneseních ze dne 2. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 660/01, ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 560/01, jakož i ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. I. ÚS 88/02).
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze prominout, lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (ust. §240 odst. 2 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu ve vztahu žalobce vůči žalovanému 3) nabyl právní moci dne 30.11.2001 (ve spise č.l. 157).
Ve smyslu ust. §57 odst. 2 o. s. ř. byl posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání den 31.12.2001 (pondělí). Dovolání podané žalovaným 3) osobně u soudu dne 25.1.2002 (č.l. 164) je tedy opožděné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. opožděné dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2 věta první (per analogiam) v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný 3) procesně zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, žalobkyni však náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z těchto účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. února 2004
JUDr. František Faldyna, CSc.,v.r.
předseda senátu