ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.298.2003.1
sp. zn. 29 Odo 298/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Ing. L. Š., zastoupené, advokátem, proti žalované I., s. r. o., zastoupené, advokátem, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 52/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2002, č.j. 3 Cmo 18/2001-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč k rukám, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2000, č.j. 33 Cm 52/2000-52, a žalované uložil povinnost změnit svou obchodní firmu tak, aby neobsahovala označení I., a podat ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku návrh na tuto změnu obchodní firmy příslušnému rejstříkovému soudu (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že předmětem řízení je ochrana proti nekalosoutěžnímu jednání žalované, které spočívá v nebezpečí záměny obchodního jména žalované s označením, které žalobkyně používá pro své služby a které se stalo pro ni typické. Pro provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně užívá dodatek k obchodnímu jménu „I.“. Tvrzení, že výše uvedené označení používá jako typické a pro ni specifické značky či označení činnosti nebo služeb bylo prokazováno pouze přípisem Obvodního úřadu Městské části P. 6, které si žalobkyně sama vyžádala, přičemž žádné jiné důkazy „vedeny nebyly“. Uvedené tvrzení žalované pak oslabuje i skutečnost, že označení „I.“, o němž žalobkyně tvrdí, že je spojováno na trhu s její osobou, užívá jiná právnická osoba, a to dokonce se sídlem na stejné adrese jako provozovna žalobkyně. Lze si tak „jen těžko představit, jak kolemjdoucí zákazníci mohou rozlišit podnikání žalobkyně podle označení pro ni typického od podnikání jiného podnikatele s výše uvedeným obchodním jménem“.
Soud prvního stupně proto „uvážil“ tvrzení o ohrožení označení „I.“ jako specifické značky, spojované na trhu s osobou žalobkyně, za neprokázané. Naopak uvěřil žalované, že před založením vyvinula veškerou snahu směřující k tomu, aby svou volbou obchodního jména neohrozila jiného podnikatele, přičemž na podporu toho vzal v úvahu i skutečnost, že žalobkyně nebyla nikdy zapsána v obchodním rejstříku. Současně neměl pochyb ani o tom, že žalovaná se na trhu s žalobkyní nesetkala a o její existenci až do doby, kdy obdržela výzvu z 8. července 1999 (rozuměj výzvu obsahující upozornění na porušení práv a označení I.), nevěděla, a to i vzhledem k lokálnímu omezení činnosti obou účastníků.
Dále soud prvního stupně poukázal na časovou shodu mezi výše uvedenou výzvou a vznikem obchodní společnosti I. P. a.s. a vzhledem ke skutečnosti, že zaměstnanci žalobkyně ke dni vyhlášení rozsudku „většinou odešli pracovat do zmíněné akciové společnosti“, dovodil, že žalobkyně omezuje a utlumuje své podnikatelské aktivity jako fyzická osoba a že se snaží ochraňovat zájmy akciové společnosti, v níž je majoritní akcionářkou a předsedkyní představenstva.
Posuzuje jednání žalované z hlediska naplnění znaků tzv. generální klauzule podle ustanovení §44 odst. 1 obchodního zákoníku a z hlediska naplnění tvrzených skutkových podstat, tj. vyvolání nebezpečí záměny (§47 obchodního zákoníku) a parazitování na pověsti (§48 obchodního zákoníku), soud prvního stupně uzavřel, že v rozsahu tzv. generální klauzule není naplněn znak rozporu s dobrými mravy, jelikož počínání žalované nelze posuzovat jako nepoctivé a nemravné, protiprávní a v rozporu s normami obchodního styku. Není naplněn ani „znak“ způsobilosti přivodit újmu žalobkyni, když nebyl prokázán její oprávněný zájem, kterému by mohla újma hrozit. Stran uváděných skutkových podstat, jejichž samotné naplnění by bylo jednáním nekalosoutěžním, činí „pro nebezpečí záměny“ soud stejný závěr jako u naplnění znaků tzv. generální klauzule, a u parazitování na pověsti doplňuje, že zmíněná skutková podstata předpokládá aktivní jednání rušitele ke škodě jiného soutěžitele, přičemž „o nic takového ve věci nešlo“.
Dospívaje k závěru, že žalobkyně se žalobou na ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání žalované ohrožujícímu její zájem na ochraně zvláštního označení „I.“, specifického pro její podnikání jako fyzické osoby, nemohla uspět, neboť neprokázala existenci takového oprávněného zájmu ani tvrzené nekalosoutěžní jednání žalované, žalobní požadavek zamítl.
Odvolací soud vycházeje z důkazů provedených již soudem prvního stupně, které zčásti opakoval (srov. dopis z 28. dubna 2000 – č.l. 49) a zčásti doplnil (srov. licenční smlouvy o využití ochranných známek č. 208602, č. 215734 a č. 228511 uzavřené mezi žalobkyní jako poskytovatelkou a I. Praha a.s. jako nabyvatelkou, a výpisy z databáze ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví ohledně zápisů ochranných známek I. č. 208602, č. 215734 a č. 228511), dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Vzhledem k předmětu sporu považoval za rozhodná zjištění, že žalobkyně v oboru, na němž se účastní i žalovaná, působí od roku 1991, přičemž od 8. října 1991 užívá oprávněně dodatek „I.“, jenž má chráněn i jako ochrannou známku v činnostech oboru svého podnikání. Z listinných důkazů (rozuměj z propagačního letáku žalobkyně a referenčního listu z 28. dubna 2000) měl za prokázáno, že žalobkyně se od počátku podnikání podílela na mnoha investičních akcích a její činnost byla hodnocena pozitivně, přičemž je nesporné, že podniká i „v současné době“, byť oproti předchozím letům v omezenějším rozsahu.
Samotnou skutečnost, že žalobkyně „zřejmě“ licenčními smlouvami povolila (umožnila) užívání označení „I.“ třetí osobě, na podnikání které se účastní, nepovažoval za rozhodnou ve smyslu „oslabení“ jejího práva ve vztahu k žalované.
V situaci, kdy ve vztahu účastníků řízení to byla žalobkyně, kdo jako první ve svém označení, pod nímž podniká, použil označení „I.“ (žalovaná vznikla zápisem do obchodního rejstříku až ke dni 21. prosince 1995), a kdy měl za prokázáno, že zmíněné označení se pro podnik žalobkyně stalo příznačným, a kdy byla splněna i podmínka existence soutěžního vztahu mezi účastníky, dospěl odvolací soud k závěru, že pokud žalovaná zvolila pro své podnikání (byť i nevědomě) obchodní firmu, jež se ve svém kmeni zcela shoduje s dodatkem užívaným pro podnikání žalobkyní a pro ni příznačným, pak již touto volbou znění obchodní firmy a jejím užíváním naplnila skutkovou podstatu nekalé soutěže podle ustanovení §47 obchodního zákoníku – vyvolání nebezpečí záměny.
Odvolací soud sice připustil, že plné znění označení žalobkyně pro podnikání Ing. L. Š. – I.) a obchodní firmy žalované (I., s.r.o.) se liší, zdůraznil však, že z pohledu třetích osob - potencionálních zákazníků a obchodních partnerů - je pro „svou určitou neobvyklost a originalitu“ shodná část názvů účastníků natolik dominantním a upoutávajícím prvkem, že potlačuje význam prvků ostatních. Je tak dáno nejen nebezpečí záměny obou účastníků, ale i to, že by mohl být vyvolán dojem - zde neodpovídající skutečnosti, že je mezi účastníky dán vztah personálního či jiného propojení.
Jednání žalované podřadil pod skutkovou podstatu nekalé soutěže podle ustanovení §47 písm. a) obchodního zákoníku a uzavřel, že žalobkyně právem uplatnila nárok podle ustanovení §53 obchodního zákoníku k odstranění vzniklého závadného vztahu.
Za tohoto stavu se odvolací soud již nezabýval zkoumáním podmínek generální klauzule podle ustanovení §44 odst. 1 obchodního zákoníku, a to s odkazem na zásadu vyjádřenou v ustanovení §44 odst. 2 obchodního zákoníku, podle níž je-li jednání naplněna určitá v zákoně demonstrativně uvedená skutková podstata nekalé soutěže podle ustanovení §45 až §52 obchodního zákoníku, pak - již bez dalšího - jde o jednání nekalé soutěže.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), a co do jeho důvodnosti na ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d).
Dovolatelka zejména zdůrazňuje, že jako právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku užívá obchodní firmu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 obchodního zákoníku a svědčí jí výlučné právo užívání a nakládání s touto firmou. Naproti tomu žalobkyně (jako podnikatelka nezapsaná v obchodním rejstříku) je u svého jména a příjmení oprávněna užívat při podnikání odlišující dodatek pouze za předpokladu, že nepůsobí klamavě a jeho užívání je v souladu s právními předpisy a dobrými mravy soutěže. Právě tato podmínka v daném případě splněna není, když užíváním dodatku zasahuje do práv k obchodní firmě dovolatelky.
Odkazujíc na ustanovení §47 písm. a) obchodního zákoníku upozorňuje, že dodatek používaný u jména a příjmení podnikatele není v tomto ani v dalších odstavcích „citovaného paragrafu“ zmiňován, a pokud odvolací soud uložil napadeným rozsudkem žalované povinnost právě s odkazem na ustanovení §47 obchodního zákoníku, aplikoval ustanovení, které danou problematiku neupravuje.
Dovolatelka dále zpochybňuje splnění podmínky pro naplnění skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny, konkrétně způsobilosti vyvolání takového následku, popř. klamavé představy o spojení s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo výrobky či výkony jiného soutěžitele, když označení žalobkyně (rozuměj Ing. L. Š. – I.) a žalované (I., s.r.o.) se natolik liší, že, a to i vzhledem k předmětu podnikání obou účastníků a schopnostem potencionálních zákazníků a obchodních partnerů, nelze hovořit o byť potencionálním vyvolání nebezpečí záměny. Dále dovolatelka poukazuje na odlišnost míst podnikání obou účastníků a neodůvodněný závěr odvolacího soudu, podle něhož tato odlišnost není „nijak významná“.
S odkazem na ustanovení §10 odst. 1 věty druhé obchodního zákoníku zdůrazňuje, že odvolací soud poskytl dodatku za jménem a příjmením v obchodním rejstříku nezapsané fyzické osoby více ochrany, než by měla „firma fyzické osoby, v obchodním rejstříku zapsané a tento dodatek obsahující, s odlišným sídlem“.
V neposlední řadě dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně skutečného zahájení podnikání, které nelze ztotožňovat s okamžikem vydání živnostenského listu, a dále ohledně pokračování v podnikání v období rozhodování soudů obou stupňů, když podnikání v tomto období je zpochybněno samotným tvrzením žalobkyně o útlumu její podnikatelské činnosti.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku do doby rozhodnutí o dovolání, a následně aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Z odůvodnění dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelka nadále zaměňuje předmět žaloby, jímž není ochrana obchodní firmy žalobkyně, ale ochrana označení „I.“ před nekalou soutěží, v důsledku čehož procesní obrana založená na právním názoru, že obchodní firma I. s.r.o. je chráněna ustanoveními §8 až §12 obchodního zákoníku, je nepřípadná. Označení „I.“ žalobkyně užívá od října 1991, tj. více než čtyři roky před vznikem dovolatelky, přičemž ve stavebnictví s tímto označením služeb spojují soutěžitelé a objednatelé určitou kvalitu výstavby, projektování, činnosti realitní kanceláře, inženýrské činnosti ve stavebnictví, což bylo ostatně završeno i jeho registrací jako ochranné známky. Zvolená obchodní firma dovolatelky tak je způsobilá vyvolat nebezpečí záměny se žalobkyní.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, jak výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Usnesením ze dne 9. července 2003, č.j. 32 Odo 298/2003 -116, dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu do právní rozhodnutí o dovolání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Zmatečnostní vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., ani jiné vady řízení (dovolatelkou neuplatněné), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají; Nejvyšší soud proto správnost rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů.
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.] dovolatelka spatřuje v neúplně zjištěném skutkovém stavu a v neunesení důkazního břemene žalobkyní ohledně skutečností, jež měla prokazovat.
O vady řízení při zjišťování skutkového stavu se jedná zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. (např. nebyl proveden navržený důkaz, soud považoval tvrzení účastníků za shodná, ačkoli tomu tak nebylo nebo nešlo o skutková tvrzení apod.), v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno, a to ve všech případech za předpokladu, že mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka žádné pochybení v tomto směru odvolacímu soudu nevytýká a jí namítané „neunesení důkazního břemene“ žalobkyní je ve skutečnosti zpochybněním hodnocení důkazů a na tomto hodnocení vybudovaných právních závěrů odvolacího soudu.
Naplněn není ani další dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], když odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. nelze úspěšně napadat jakékoli skutkové zjištění odvolacího soudu nýbrž jen takové, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran nevyplynuly nebo nevyšly ani jinak v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. (shodně srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku jasně a zřetelně uvedl, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. To platí i o skutkových zjištěních vztahujících se k obchodní firmě a sídlu žalované a k zvláštnímu označení podniku a místu podnikání žalobkyně.
Zbývá se vypořádat - v mezích dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a v hranicích právních otázek formulovaných v dovolání - s otázkou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Argumentace dovolatelky vycházející z ustanovení §8 až 12 obchodního zákoníku upravujících obchodní firmu není z hlediska správnosti závěru o nekalosoutěžním jednání žalované ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 písm. c) ve spojení s ustanovením §47 obchodního zákoníku relevantní, když předmětem řízení není, jak správně uvedly soudy obou stupňů, ochrana „obchodního jména (obchodní firmy)“ žalobkyně, nýbrž ochrana před nekalou soutěží, které se žalovaná - dle právního názoru odvolacího soudu - dopustila tím, že si pro podnikání zvolila obchodní firmu, jež se ve svém kmeni shoduje se zvláštním označením (dodatkem), které se stalo příznačným pro podnikání žalobkyně.
Výše uvedený závěr se uplatní i ve vztahu ke zpochybnění závěrů o způsobilosti vyvolání nebezpečí záměny účastníků, když rozhodující v tomto směru je srovnání obchodní firmy žalované se zvláštním označením (dodatkem) příznačným pro podnik (a podnikání) žalobkyně a nikoli s jejím jménem a příjmením, pod kterým činí (je povinna činit) právní úkony. V důsledku toho pak ztrácí na významu nejen dovolatelkou akcentované rozdíly v obchodní firmě právnické osoby a jménu a příjmení fyzické osoby (nezapsané v obchodním rejstříku), nýbrž i výhrady o užívání „dodatku“ žalobkyní nikoli po právu a o poskytnutí takovému „dodatku“ více ochrany než obchodní firmě právnické osoby.
Důvodnou dovolací soud neshledává ani námitku dovolatelky, jejímž prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o užití a výklad ustanovení §47 písm. a) obchodního zákoníku, poukazujíc, že toto ustanovení se o „dodatku používaném u jména a příjmení podnikatele“ nezmiňuje.
Podle ustanovení §47 obchodního zákoníku vyvolání nebezpečí záměny je:
a) užití firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku užívaného již po právu jiným soutěžitelem,
b) užití zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku, které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné (např. i označení obalu, tiskopisu, katalogu, reklamních prostředků),
c) napodobení cizích výrobků, jejich obalů, nebo výkonů, ledaže by šlo o napodobení v prvcích, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny, a napodobitel učinil veškerá opatření, která od něho lze požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil, pokud jsou tato jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamavou představu o spojení s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo výrobky anebo výkony jiného soutěžitele.
Ustanovení §47 obchodního zákoníku před nekalou soutěží chrání nejen obchodní firmu nebo název osoby, ale také zvláštní označení podniku užívané po právu soutěžitelem [písmeno a)] a zvláštní označení podniku, které se stalo pro určitý podnik příznačným [písmeno b)]. Přitom zvláštní označení podniku v obou shora uvedených případech nemusí být - zejména u fyzických osob - shodné s označením, pod kterým podnikatel činí (je povinen činit) právní úkony.
Užila-li (a nadále užívá) žalovaná jako svoji obchodní firmu slovní označení, které již po právu užívá jiný soutěžitel (v daném případě žalobkyně, pro jejíž podnik se toto označení navíc stalo příznačným), nelze právnímu posouzení věci odvolacím soudem [rozuměj aplikaci ustanovení §47 písm. a) obchodního zákoníku] ničeho vytknout. Možnost právně kvalifikovat jednání žalované i ve smyslu ustanovení §47 písm. b) obchodního zákoníku (vzhledem k závěru odvolacího soudu o příznačnosti předmětného označení pro podnik žalobkyně) není způsobilá na tomto závěru ničeho změnit.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů [§241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.] správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalované vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.100,- Kč podle §8 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. května 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu