ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.356.2003.1
sp. zn. 29 Odo 356/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) J. P., zastoupenému, advokátem, a 2) P. f. České republiky, o zaplacení 6,249.391,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 37 Cm 15/2000, o dovolání J. Š., zastoupeného, advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 5 Cmo 278/2002-94, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze k odvolání J. Š., že se potvrzuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2002, č.j. 37 Cm 15/2000-87, jímž soud prvního stupně vyslovil, že „souhlasí s tím, aby v řízení nadále vystupoval v pozici druhého žalovaného místo P. f. ČR J. Š., podnikatel, bytem O. V. 36, …, K., IČ …“ (výrok I.). Dále odvolací soud ve výroku II. rozhodl, že J. Š. a žalobkyně nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 2. 2001 připustil přistoupení P. f. České republiky (dále jen „P. f.“) do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované. Pokud poté učinila žalobkyně návrh podle §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby na místo P. f. vstoupil do řízení J. Š. jako jeho právní nástupce, bylo povinností soudu prvního stupně zkoumat, zda nastala právní skutečnost, s níž zákon spojuje převod nebo přechod práva, o něž v řízení jde, na tento subjekt. Soud prvního stupně správně dovodil, že smlouva o prodeji části podniku – s. s. B., f. Ž., uzavřená mezi P. f. a J. Š. dne 13. 2. 2001, je právní skutečnost, mající za následek právní nástupnictví na straně žalované. Konkrétní posuzování rozsahu a obsahu převáděných závazků a „dokladů“, jimiž má být tato skutečnost prokázána, stejně jako námitku promlčení, nelze činit v rámci rozhodování o návrhu podle §107a o. s. ř., neboť jde již o posouzení věci samé. Žalobkyně nese riziko případného prokázání nedostatku pasivní legitimace a tím i neúspěchu ve věci samé.
Proti tomuto usnesení podal J. Š. dovolání s odkazem na ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolatel napadá závěr obou soudů, že je právním nástupcem P. f. České republiky.
Skutečnost, že P. f. dne 11. 7. 2000 odstoupil od smlouvy o prodeji části podniku, uzavřené dne 1. 3. 1996 s žalovaným 1) J. P., nemůže mít podle názoru dovolatele za následek jeho právní nástupnictví po jmenovaném, neboť v době, kdy bylo rozhodováno o vstupu P. f. do řízení, byla již předmětná část podniku včetně sporné pohledávky na dovolatele převedena. P. f. se tak nemohl stát ke dni 21. 2. 2002 účastníkem řízení, když dovolatel byl ode dne 13. 1. 2001 nabyvatelem části podniku včetně „údajného závazku“.
Dovolatel má za to, že žaloba vychází ze smlouvy o prodeji části podniku mezi P. f. a J. P. ze dne 1. 3. 1996, avšak právní vztah mezi J. Š. a P. f. je založen na zcela jiné smlouvě o prodeji části podniku ze dne 13. 2. 2001.
Dovolatel namítá, že existence pohledávek z úvěrové smlouvy je pochybná, není k dispozici ani úvěrová smlouva, ani doklady o tom, kolik bylo na závazky z ní zaplaceno a především není objasněno, zda úvěr, jehož zaplacení se žalobkyně domáhá, souvisí s privatizovanou částí podniku.
Pokud žalobkyně argumentuje úvěrovou smlouvou ze dne 30. 11. 1990 uzavřenou se státním podnikem S. B., tento podnik byl zapsán do obchodního rejstříku až dne 28. 12. 1990, takže měsíc před svým vznikem „asi těžko uzavíral úvěrovou smlouvu“. Existence pohledávky z této úvěrové smlouvy není doložena relevantními důkazy a skutkové vymezení předmětu sporu nesouvisí s právním postavením dovolatela vůči P. f.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo mělo přejít, dosavadnímu účastníkovi svědčí či nikoliv, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se již týká věci samé.
Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat to, že se nezabýval existencí pohledávky z úvěrové smlouvy, pokud byla jen závazkem souvisejícím s majetkem, převáděným na základě smlouvy o prodeji (části) podniku. Tuto meritorní otázku soud při zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovená §107a o. s. ř. neposuzuje.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2004
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu