ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.377.2002.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové, ve věci konkursu dlužnice M., a. s., zastoupené, advokátem, o návrhu věřitele M. L., Inc., zastoupeného, advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 K 12/2001, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2002, č. j. 1 Ko 6/2002 - 128, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. února 2002, č. j. 1 Ko 6/2002 – 128 (dříve šlo o č. l. 100), potvrdil jako věcně správné usnesení ze dne 31. října 2001, č. j. 96 K 12/2001 - 59, jímž Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek dlužnice Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužnice je – ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 a §12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZKV“) - v úpadku pro insolvenci, neboť bylo osvědčeno, že má více věřitelů se splatnými závazky jež není schopna dlouhodobě uhradit, protože mnohonásobně převyšují její finanční možnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolatelka přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, majíc za to, že řeší právní otázku uplatnění zásady oficiality v konkursním řízení jinak, než jak ji dříve vyřešil svým nálezem Ústavní soud České republiky. Dále se domnívá, že při interpretaci ustanovení §12a odst. 1 ZKV se rozhodnutí odchyluje od dosavadní rozhodovací praxe odvolacích soudů. Konkrétně dovolatelka uvádí, že již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně doložila, že její závazek vůči společnosti S., a. s. (jež měla být vedle navrhujícího věřitele její další věřitelkou) zanikl dříve, než byl na její majetek prohlášen konkurs. Soud prvního stupně též pochybil, jestliže v rámci ověřování podmínek pro prohlášení konkursu z vlastní iniciativy učinil opatření k osvědčení existence dlužníkova závazku, který nebyl navrhovatelem zmiňován v návrhu na prohlášení konkursu. Takový postup je podle dlužnice v rozporu s „nálezem“ Ústavního soudu ze dne 17. března 1997, sp. zn. III. ÚS 363/96, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 7, části II., pod číslem 7, str. 351-356. Z tohoto rozhodnutí dovolatelka cituje pasáž, podle které se na řízení o prohlášení konkursu vztahují základní zásady občanského soudního řízení, zejména zásada dispoziční, z níž pro účastníky soudního řízení vyplývá, že mají uvádět své návrhy a dokazovat svá tvrzení. Soud v tomto řízení není veden zásadou oficiality. Těmito námitkami, jež uplatnila již v odvolání, se odvolací soud nezabýval, konstatoval však, že „rozhodné skutečnosti vyplývající z důkazního materiálu soud prvního stupně zjistil přesně a úplně“. Odvolací soud podle dovolatelky nerespektoval skutečnost, že na řízení o prohlášení konkursu se vztahují základní zásady občanského soudního řízení, zejména zásada dispoziční. Odvolací soud – pokračuje dovolatelka – navíc opřel závěr o jejím úpadku toliko o skutkové zjištění, že před podáním návrhu na prohlášení konkursu v listině zaslané navrhujícímu věřiteli výslovně připustila, že má více věřitelů, a že by u ní v budoucnu mohla nastat úpadková situace. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené interpretace §12a odst. 1 ZKV, podle které v řízení o prohlášení konkursu, jež bylo zahájeno na návrh věřitele z důvodů uvedených v §1 odst. 2 ZKV, musí být osvědčena navrhovatelem tvrzená existence dalších konkrétních věřitelů, jakož i skutečnost, že tito věřitelé mají splatnou pohledávku za dlužníkem. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/, §238, §238a odst. 1 písm. b/ až g/ a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze v popsaném rozsahu podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Oproti očekávání dovolatelky nelze závěr o nepřípustnosti dovolání zvrátit ani poukazem na úpravu obsaženou v ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dovolatelka totiž přehlédla, že dle ustanovení §238a odst. 2 o. s. ř. platí v takovém případě obdobně ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.
S přihlédnutím k uvedenému platí, že podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání bude přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“ je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. pak určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
K argumentaci „nálezem“ (správně usnesením) Ústavního soudu Nejvyšší soud poznamenává, že uvedené usnesení se zabývalo tím, zda má konkursní soud povinnost zjišťovat skutkový stav věci z úřední povinnosti (bez odpovídajících tvrzení a případných důkazních návrhů účastníků řízení), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Nicméně, žádné ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání ani žádné z ustanovení občanského soudního řádu, jehož přiměřené užití přicházelo v úvahu, nevylučuje (a Ústavní soud se v tomto kontextu věcí rovněž nezabýval), právo konkursního soudu provést k tvrzení navrhujícího věřitele o dlužníkově úpadku i jiné než tímto navrhovatelem tvrzené důkazy a na základě poznatků z těchto důkazů nabytých se vyslovit k otázce, zda dlužník je v úpadku. To ostatně plyne přímo z dikce ustanovení §120 o. s. ř. v rozhodném znění. Podle tohoto ustanovení platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odstavec 1). Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3).
Ustanovení §12a odst. 2 ZKV v rozhodném znění (ke dni prohlášení konkursu) určovalo, že bude-li k návrhu věřitele osvědčeno, že je dlužník v úpadku (§1) a budou-li splněny ostatní zákonem stanovené podmínky (§1a, §12a odst. 3 a §67c odst. 1), soud konkurs prohlásí bez zbytečného odkladu; proti usnesení o prohlášení konkursu se může odvolat pouze dlužník, pokud sám nepřistoupil do řízení (§4 odst. 4).
Soud tedy může prohlásit konkurs na majetek dlužníka až poté, kdy je osvědčeno, že se dlužník nachází v úpadku (poté, co z předložených důkazů vyjde najevo úpadek dlužníka). Dovolatelka se však mýlí, domnívá-li se, že z dikce uvedeného ustanovení ve spojení s §1 odst. 2 ZKV vyplývá, že konkurs na majetek dlužníka lze prohlásit pouze v případě, že další věřitel dlužníka byl uveden konkrétně v návrhu na prohlášení konkursu. Nic nebrání tomu, aby soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka i za situace, kdy existence dalších věřitelů vyplynula např. z dalšího návrhu na prohlášení konkursu podaného jiným věřitelem dlužníka nebo z vyjádření dlužníka k návrhu na prohlášení konkursu (jak tomu bylo v této věci) teprve v průběhu řízení o návrhu na prohlášení konkursu.
I kdyby konkursní soud provedl v řízení jiné než účastníky navržené důkazy, je takový postup v souladu s ustanovením §120 odst. 3 o. s. ř. a rovněž i s dispoziční zásadou, kterou se konkursní řízení řídí. V právní teorii srov. k tomu např. též např.Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 452-453 (bod 2. poznámek k §120), kde se mimo jiné uvádí, že má-li rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit i ty skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, k jejichž prokázání účastníci nenavrhli všechny potřebné důkazy, které jsou pro soud snadno dosažitelné a vyplývají z obsahu spisu.
Dovoláním napadené závěry odvolacího soudu tudíž v intencích podaného výkladu nejsou (oproti mínění dovolatelky) v rozporu ani s citovanými úvahami Ústavního soudu, ani s ustálenou judikaturou soudů na dané téma. V řešení otázky, zda byla vskutku prokázána existence pohledávky společnosti S., a. s., pak dovolání postrádá potřebný judikatorní přesah.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu