ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.377.2004.1
sp. zn. 29 Odo 377/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Ing. M. H., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně … banky, a. s. „v likvidaci“, zastoupené, proti žalované JUDr. J. Z., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně E. M. s. r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 1/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, č. j. 15 Cmo 182/2003-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. března 2003, č. j. 27 Cm 1/99 39, zamítl žalobu … banky, a. s. na určení, že „má pohledávku ve výši 1,345.000,- Kč přihlášenou v konkursním řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 27 K 1/98 na majetek úpadce E. M. s. r. o., IČ …, se sídlem M., K. 456, PSČ …, z titulu vrácení předem zaplaceného nájemného“. Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpis (dále jen „ZKV“) a na ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor (to jest k 30. listopadu 1994 - dále jen „zákon“) - zejména uvedl, že „účastníci“ uzavřeli, a to bez předchozího souhlasu „národního výboru“, smlouvu o nájmu nebytových prostor, které byly ve vlastnictví úpadkyně E. M., s. r. o. Žalobkyně (… banka, a. s.), která uhradila nájemné na patnáct let dopředu, při ukončení nájmu požadovala vrátit alikvotní část zaplaceného nájemného a „tuto částku“ přihlásila do konkursu, přičemž žalovaná (správkyně konkursní podstaty) uvedenou pohledávku popřela s odůvodněním, že neexistuje právní důvod jejího vzniku. Následně žalobkyně ve třicetidenní lhůtě podala „incidenční žalobu“.
Považuje smlouvu o nájmu nebytových prostor za neplatnou podle ustanovení §3 odst. 4 zákona a zdůrazňuje, že žalobkyně úpadkyni plnila „na základě bezesmluvního vztahu“, soud prvního stupně již „nevedl dokazování“, zda žalovaná měla povinnost alikvotní část nájemného vrátit či nikoli, když „skutková tvrzení“ o bezdůvodném obohacení „použita nebyla“ a správkyně konkursní podstaty po právu přihlášenou pohledávku co do důvodu popřela.
Vrchní soud v Praze k odvolání … banky, a. s. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „se určuje existence pohledávky žalobkyně za úpadkyní ve výši 1,345.000,- Kč co pohledávky druhé třídy“. Vzhledem k tomu, že na majetek odvolatelky byl v průběhu odvolacího řízení prohlášen konkurs a správkyně konkursní podstaty navrhla, aby v řízení bylo pokračováno, jednal v odvolacím řízení jako se žalobkyní dále se správkyní její konkursní podstaty.
Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování sdělením Městského úřadu v M. ze dne 1. října 1993 (dále též jen „sdělení“), z něhož zjistil, že „tento úřad“ dal souhlas k pronájmu nebytových prostor podle ustanovení §3 odst. 2 zákona, akcentoval, že jediným důvodem, pro který soud prvního stupně žalobu zamítl, byla absolutní neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor, spočívající v absenci souhlasu „příslušného orgánu“ k nájmu nebytových prostor. Po zhodnocení důkazu výše označeným sdělením odvolací soud dospěl k závěru, že „nájemní“ smlouva je platná.
Ani případná absolutní neplatnost „nájemní“ smlouvy - pokračoval odvolací soud – by však neznamenala, že není dán právní důvod plnění, má-li uplatněná pohledávka oporu v zákoně. Ustanovení §20 odst. 1 ZKV totiž vyžaduje, aby v přihlášce byl uveden důvod plnění, což znamená určité a úplné vylíčení skutečností, z nichž je pohledávka dovozována a nikoli podřazení uplatněného důvodu pod konkrétní zákonné ustanovení. Vzhledem k obsahu přihlášky pohledávky, podle níž byla do konkursu vedeného na majetek úpadkyně (E. M., s. r. o.) přihlášena pohledávka ve výši 1,345.000,- Kč jako alikvotní část nájemného zaplaceného předem za užívání nebytových prostor, odvolací soud shledal odvolání žalobkyně důvodným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že odvolací soud při „konstatování“ platnosti „nájemní“ smlouvy pominul její článek IV., který jednoznačně stanoví, že „nevzniká povinnost žalobkyně (pronajímatele) vrátit alikvotní část zaplaceného nájemného“. Rozhodnutí odvolacího soudu proto dle přesvědčení dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když žalovaná nepovažuje „alikvotní část zaplaceného nájemného ve výši 1,345.000,- Kč za oprávněnou dle §667 a násl. občanského zákoníku“. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně navrhuje dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout, jelikož článek IV. „nájemní“ smlouvy řeší otázku doby, na kterou se nájem uzavírá a je v něm obsaženo datum, kdy „pronajímatel předal nebytové prostory nájemci“. Vrácením alikvotní části předem zaplaceného nájemného se uvedený článek nezabývá a pouze z obsahu článku IX. smlouvy nepřímo vyplývá, že bude-li dána výpověď ze strany pronajímatele z důvodů uvedených v ustanovení §9 zákona, alikvotní část předem zaplaceného nájemného se nevrací.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Přestože dovolatelka výslovně zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, ve skutečnosti poukazem na znění článku IV. smlouvy o nájmu nebytových prostor zpochybňuje úplnost skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, tj. namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly ze přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 27/1999 a 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně ze smlouvy o nájmu nebytových prostor (jakož i z obsahu této smlouvy), tento právní úkon neobsahuje ujednání tvrzené dovolatelkou, podle něhož „žalobkyni“ (správně úpadkyni E. M., s. r. o.) nevzniká povinnost vrátit alikvotní část vyplaceného nájemného. Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tedy naplněn není.
Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné, zabýval se dovolací soud v intencích ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. rovněž tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu není postiženo zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i tím, zda řízení, které vydání rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo, netrpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dospěl však k závěru, že řízení žádnou z těchto vad postiženo není.
Existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přitom Nejvyšší soud nespatřuje ani v tom, že odvolací soud doplnění dokazování odůvodnil tím, že soud prvního stupně žalobkyni nepoučil ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. a nevyzval ji k předložení důkazu (souhlasu „příslušného orgánu“ k nájmu nebytových prostor), pročež výše označené sdělení pokládal - zjevně nesprávně - za důkaz, jímž má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§205a odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř. určuje, že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř.
Důkaz označeným sdělením podle přesvědčení Nejvyššího soudu nesloužil k prokázání vad, o nichž hovoří ustanovení §205a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jeho prostřednictvím totiž nemělo být prokázáno, že soud prvního stupně ve vztahu k žalobkyni nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., nýbrž to, že smlouva o nájmu nebytových prostor je platná ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona. Tím, že dokazování v odvolacím řízení na tomto základě doplnil, tedy odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou; šlo ovšem o vadu, jejíž existence - z důvodů níže uvedených - nemohla mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §23 ZKV v rozhodném znění (tj. ve znění účinném k datu popření pohledávky správkyní konkursní podstaty - 1. září 1998) pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam (odstavec 1). Konkursní věřitelé pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí prodat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené (odstavec 2 věta první).
Podle ustanovení §24 ZKV správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do třiceti dnů u soudu, který prohlásil konkurs, nebo u jiného příslušného orgánu, s tím, že jinak se na popřený nárok, jeho uplatněnou výši, nebo uplatněný právní důvod nevezme zřetel (odstavec 1). Popře-li správce nárok už vykonatelný, vyzve ho soud, aby své popření uplatnil do třiceti dnů u soudu, který prohlásil konkurs, popř. u jiného příslušného orgánu s tím, že jinak se nárok bude považovat za zjištěný.
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky je nutno rozumět skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky. K tomuto závěru se opětovně přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 31. ledna 2003, č. j. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35. V rozsudku publikovaném pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále Nejvyšší soud vyslovil názor, podle něhož je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Shora citované závěry, od kterých nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, v poměrech tohoto sporu znamenají, že pro přijetí závěru o důvodnosti žaloby nebylo podstatné, zda mezi … bankou, a. s. „v likvidaci“ (její právní předchůdkyní) a E. M., s. r. o. byla platně uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor či nikoli, když právní důvod pohledávky vymezený v žalobě odpovídá tomu, co obsahuje přihláška, nehledě k tomu, že v obou případech je nutno uplatněnou pohledávku právně kvalifikovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Skutková zjištění, která odvolací soud učinil v rozporu s ustanovením §213 odst. 3 o. s. ř. a na kterých založil právní posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor jako platné, tak neměly na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu vliv.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a nejsou zde ani vady, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §25a odst. 1 ZKV, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. září 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu