ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.395.2004.1
sp. zn. 29 Odo 395/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně C. (L.) N., zastoupené, advokátem, proti žalované P. Š., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 687.443,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 403/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 4 Cmo 140/2002-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě svým v pořadí druhým rozsudkem (jeho předchozí rozsudek ze dne 28. května 1998, č.j. 26 Cm 403/96-34, jímž byla žalované a R. H. uložena povinnost zaplatit původní žalobkyni Č. s., a. s. společně a nerozdílně částku 472.128,06 Kč se 17 % úrokem od 25. května 1995 do zaplacení a 215.315,10 Kč, byl ve vztahu k žalované P. Š. usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2000, č.j. 4 Cmo 1081/98-69, zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení) ze dne 23. ledna 2002, č.j. 26 Cm 403/96-95, uložil žalované zaplatit původní žalobkyni 472.128,06 Kč s 11 % úrokem od 25. května 1995 do zaplacení, částku 215.315,10 Kč a na nákladech řízení 27.540,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci, poté, co rozhodl ve smyslu ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o vstupu C. (L.) N., se sídlem 2 B. K. A., L - 1115 L., na místo dosavadní žalobkyně, rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 4 Cmo 140/2002-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v tomto správném znění“, přičemž žalované uložil povinnost společně a nerozdílně s R. H. zaplatit žalobkyni 472.128,06 Kč s 11 % úrokem od 25. května 1995 do zaplacení a částku 215.315,10 Kč a na nákladech řízení před soudem prvního stupně 27.540,- Kč, s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přejímá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně uzavření úvěrové smlouvy 2. prosince 1991 mezi Č. s., a. s. a žalovanou (dále jen „úvěrová smlouva“), čerpání úvěrových prostředků a výše dlužné částky. Správným odvolací soud shledal rovněž závěr soudu prvního stupně o platnosti úvěrové smlouvy, když dovodil, že z hlediska podstatných náležitostí (§382 hospodářského zákoníku), tj. i co do výše sjednaného úvěru, smlouva není neurčitá.
Námitkou promlčení, kterou soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou, se odvolací soud blíže nezabýval, když tato „se vázala“ k případnému posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž nárok byl kvalifikován jako nárok na vrácení „poskytnutých peněžních prostředků a zaplacení úroků dle smlouvy o úvěru“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítajíc nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], s tím, že co do obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu pouze odkázala na právní názor obsažený v písemném odůvodnění jejího odvolání ze dne 20. února 2002.
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje zamítnutí dovolání, popřípadě jeho odmítnutí jako podaného neoprávněnou osobou.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Protože se žalovaná co do konkretizace dovolacích důvodů omezila pouze na odkaz na obsah odvolání z 20. února 2002, posuzoval dovolací soud rovněž otázku zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu (a tedy přípustnosti dovolání), jsa vázán dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z pohledu tam uvedených důvodů.
V odvolání (srov. č.l. 99-100) žalovaná zpochybnila závěr o platnosti úvěrové smlouvy, poukazujíc na rozporně uvedenou výši úvěru (číselně je uvedena částka 607.000,- Kč a slovy částka „jednostodvacettisíckorunčsl“) a zdůrazňujíc, že jde o vadu projevu vůle, kterou nelze odstranit výkladem, neboť vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s písemným projevem. V této souvislosti rovněž namítla, že právní závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu se závazným právním názorem vysloveným odvolacím soudem v jeho kasačním usnesení z 20. října 2000, č.j. 4 Cmo 1081/98-69, v němž „se výslovně uvádí, že předmětná úvěrová smlouva je v této části neurčitá“. V této souvislosti rovněž žalovaná konstatovala, že posouzení dané otázky pro rozhodnutí je zásadní, protože je na ní závislé i posouzení případného promlčení nároku žalobkyně.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu co do platnosti smlouvy o úvěru především postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc (jde o výklad a posouzení platnosti konkrétního právního úkonu).
Právní posouzení věci odvolacím soudem v této části není ani v rozporu s hmotným právem, když soudy obou stupňů učinily závěr o platnosti právního úkonu (jeho určitosti a srozumitelnosti) ve smyslu ustanovení §22 hospodářského zákoníku poté, co uvedený právní úkon ve shodě s ustanovením §20 odst. 2 hospodářského zákoníku vyložily.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož nebylo zapotřebí se zabývat námitkou promlčení, když tato se vázala k případnému posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení a nikoli z titulu smlouvy o úvěru, dovoláním zpochybněn nebyl (dovolatelka uplatnila odkazem na odvolání výhrady k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud ve vztahu k promlčení jeho závěry nepřevzal a jejich správností se nezabýval), v důsledku čehož k němu nemohl přihlédnout ani dovolací soud při posuzování otázky přípustnosti dovolání.
Dovolání tak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání (dovolatelka jej ostatně ani netvrdila), dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalované vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 8. září 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu