ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.401.2002.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně E. Ž., zastoupené, advokátem, proti žalované K., p., a.s., o 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 352/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2002, č.j. 9 Cmo 554/2001-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám advokáta žalobkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 7. 2001 č.j. 13 Cm 352/97-209 rozhodl v předmětné věci, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 924.800,- Kč s 21 % úroky z prodlení od 11.7.1996 do zaplacení a na nákladech řízení 135.410,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a že ve zbytku, to je co do částky 25.200,- Kč, se návrh zamítá (výrok II.).
Rozsudkem, v záhlaví označeným, rozhodl Vrchní soud v Praze k odvolání žalované, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a že žalovaná je povinna nahradit náklady odvolacího řízení 17.417,- Kč. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčené části, tj. co do výroku, jímž bylo žalobě vyhověno a neshledal odvolání důvodným.
Při hodnocení věcné správnosti napadeného výroku vycházel odvolací soud ze skutečnosti, že byl vydán poté, kdy nabyl právní moci mezitímní rozsudek o základu projednávané věci. Tím byl najisto postaven nárok žalobkyně na pojistné plnění k reparaci škody na pojištěných věcech. Při vydání mezitímního rozsudku se soud prvního stupně zabýval existencí nároku na pojistné plnění a za tohoto stavu se proto soud prvního stupně v dalším řízení správně zabýval pouze výší nároku a nelze mu vytknout, že již nehodnotil otázku vzniku samotné škody, tj. zda zničením pojištěných výrobků ve vlastnictví žalobkyně v důsledku pojistné události vznikla žalobkyni majetková újma.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně zajistil dostatek důkazů pro závěr o výši uplatněného nároku. Jestliže za základ svého rozhodnutí vzal závěry znaleckého posudku a zohlednil nejen jím stanovenou výši škody v nákladech na nové pořízení věcí zničených pojistnou událostí, ale při určení výše pojistného plnění přihlédl i k částce dle znaleckého posudku nezbytné k zamýšlené realizaci zásob žalobkyní, nelze této úvaze vytknout pochybení. Úvaha soudu prvního stupně podle názoru odvolacího soudu je opřena o ustanovení §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a rovněž akceptuje ujednání účastníků v pojistné smlouvě ve znění pojistných podmínek.
Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná, ač soudem prvního stupně náležitě poučena, nenavrhla žádné důkazy, vztahující se k namítané výši škody. K jejímu návrhu na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení proto odvolací soud nepřihlédl. Rovněž nepřihlédl k námitce žalované, že žalobkyně svou nečinností způsobila škodu. Pro závěr o povinnosti žalované poskytnout žalobkyni pojistné plnění není podle názoru odvolacího soudu rozhodné, zda případní zájemci o koupi pojistnou událostí zničených výrobků byli v postavení oprávněných kupujících, resp. zda by mohli svým závazkům z kupních smluv dostát.
Odvolací soud tudíž neshledal věcnou nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně v části, kterou byla žalované uložena povinnost poskytnout žalobkyni pojistné plnění 924.800,- Kč (ustanovení §219 o. s. ř.).
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o počátku prodlení žalované s placením pojistného plnění. Za okamžik ukončení šetření pojistné události, které má být provedeno bez zbytečného odkladu (§797 odst. 3 obč. zák.) lze v daném případě považovat oznámení žalované z 10.7.1996. Je však třeba uvést, že vztah účastnic podléhá režimu občanského zákoníku, odkaz na ustanovení §369 obch. zák., v odůvodnění k přiznanému příslušenství neobstojí. Přesto požadavek žalobkyně co do příslušenství pohledávky odpovídá ustanovení §517 obč. zák. „ve znění nař. vlády č. 142/1994 Sb.“ Odvolací soud proto i v této části rozsudek soudu prvního stupně, byť se změnou právní kvalifikace, podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Žalovaná napadla tento rozsudek v plném rozsahu dovoláním ze dne 26.3.2002 s tím, že stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, vychází z nesprávného právního posouzení věci [ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Předchozím mezitímním rozsudkem bylo rozhodnuto o právu žalobkyně na pojistné plnění, napadenými rozsudky bylo rozhodováno již pouze o výši nároku a oba soudy podle názoru žalované pochybily, když při zjišťování způsobené škody nevycházely z příslušných ustanovení §442, 433 a 589 an. obč. zák. Zejména pak při svém rozhodování nepřihlížely k příslušným ustanovením zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích (zvláště §10 citovaného zákona) a rovněž soudy nevzaly v úvahu ani další relevantní zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolatelka namítá, že předmětné zboží (žvýkačky) byly v době pojistné události prošlé, jak bylo provedenými důkazy prokázáno a tudíž neodpovídaly příslušným předpisům. Jako potravina mohly být uváděny do oběhu jen ve smyslu §10 zák. č. 110/1997 Sb. a tudíž neměly žádnou hodnotu (cenu), jak uvedl i znalec ve svém posudku. Podle citovaného ustanovení lze potraviny s prošlou minimální trvanlivostí uvést do oběhu a používat jinak (jako reklamní výrobky) pouze jsou-li zdravotně nezávadné a jsou-li řádně označeny způsobem použití. Soudy se touto okolností při svém rozhodování nezabývaly. Přitom bylo prokázáno, že žalobkyně nepožádala o příslušné ověření zdravotní nezávadnosti předmětných žvýkaček a ani neobjednala příslušné označení žvýkaček jako reklamních výrobků.
V uvedeném směru tedy oba soudy podle názoru dovolatelky věc nesprávně právně posoudily.
Dovolatelka má za to, že cena uváděná v rozhodnutích soudů jako způsobená škoda není odpovídající, protože žvýkačky jako reklamní zboží, uskladněné v pojištěném objektu, neměly hodnotu žádnou, když nesměly být dány do oběhu ani jako reklama, pokud to nebylo povoleno příslušným orgánem s tím, že se jedná o zdravotně nezávadné výrobky a pokud by byly řádně označeny (jako reklamní výrobky). Žádná z těchto podmínek splněna nebyla, cena nebyla sjednána v souladu s obecně závaznými předpisy a smlouva je proto neplatná podle ustanovení §40a ve vazbě na §548 obč. zák.
Ani tímto aspektem se žádný ze soudů nezabýval a proto podle názoru dovolatelky jsou rozhodnutí nesprávná.
Dovolatelka rezultuje, že nevznikla-li pojištěné žalobkyni žádná škoda, nebyla žalovaná povinna vyplatit pojistné plnění.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání z 15.4.2000 pak dovolatelka požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §243 o. s. ř.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ze dne 14.6.2002 ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, který již rozhodoval jen o výši škody (po mezitímním rozsudku o základu nároku), a to v souladu se znaleckým posudkem.
Podle mínění žalobkyně je názor žalované, že soudy nevycházely ze shora uvedených ustanovení občanského zákoníku a zákonů o ochraně spotřebitele a zákona o potravinových a tabákových výrobcích, mylný, neboť tyto předpisy nelze v tomto případě aplikovat. Pro určení výše pojistného plnění jsou rozhodnutí ustanovení §797 odst. 2 a násl. obč. zák. a dále článek XII. odst. 5 všeobecných pojistných podmínek pojistitele, podle nějž došlo-li ke zničení, odcizení nebo ztrátě pojištěných zásob, vyplatí pojišťovna částku odpovídající nákladům na jejich nové vyrobení nebo pořízení, kterou by pojištěný vynaložil v době bezprostředně před pojistnou událostí a tuto část sníží o cenu případných zbytků. Plnění pojišťovny nesmí přesáhnout částku, kterou by pojištěný obdržel při prodeji zásob.
Žalobkyně má v daném případě za jisté, že náklady, které by byla nucena vynaložit na nové pořízení zboží, by převyšovaly částku, za kterou bylo možné konkrétní zboží prodat, jak vyplynulo z dopisů (objednávek) obchodních společností, jež projevily zájem o odkoupení zboží. Z provedených důkazů je zřejmé, že minimální prodejní cena žvýkaček činila v době před vznikem škody částku 2,- Kč za kus, celková prodejní cena zásob pak musela činit minimálně 1,024.800,- Kč. Pod odečtení nákladů na dotisk upozornění, které vzal v úvahu znalecký posudek, v částce 100.000,- Kč, činí výsledná částka pojistného plnění minimálně 924.800,- Kč. Proto se žalobkyně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně i soudu o odvolacího.
Žalobkyně neshledává důvodnou ani námitku dovolatelky ohledně ustanovení §589 obč. zák., které představuje v podstatě regulaci cen. V daném případě však žádný obecně závazný právní předpis cenu nereguluje a její určení tudíž závisí jen na dohodě účastníků. Ale i v opačném případě by byla důsledkem stanovení ceny v rozporu s ustanovením §589 obč. zák. pouze relativní neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení §40a obč. zák., přičemž lze předpokládat, že by žádný z účastníků závazkového vztahu z přepokládané kupní smlouvy sjednanou cenu nezpochybňoval a smlouva by tudíž nepozbyla platnosti.
Žalobkyně shledává dovolání nedůvodným a navrhuje, aby bylo zamítnuto a jí přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že v posuzovaném případě se dovolatelka dovolává přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána tehdy, jestliže rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně [pokud dovolání není přípustné podle písm. b) citovaného ustanovení a tak tomu v tomto případě není]a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být splněn předpoklad, že taková právní otázka má judikatorní přesah, tzn. že její řešení je významné nejen pro jednotlivou věc, nýbrž je právně významné pro všechny totožné či obdobné případy (pro celou třídu případů téhož druhu).
Žádnou takovou právní otázku však dovolatelka nespecifikuje, přičemž dovolací soud je vázán důvody uplatněnými v dovolání a rozsahem, ve kterém byl výrok odvolacího soudu napaden (§242 odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř. v rozhodném znění).
Je dále třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí řeší otázku výše nároku, a to ve vztahu ke konkrétní pojistné události ve vazbě na pojistnou smlouvu účastníků, v důsledku čehož má právní význam právě jen pro předmětnou věc; chybí mu tudíž potřebný judikatorní přesah.
Z obsahu (znění) dovolání lze nejvýše dovodit, že dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řeší právní otázku (právní otázky) v rozporu s hmotným právem.
V tomto směru musí dovolací soud nejprve konstatovat, že bylo-li již mezitímním rozsudkem pravomocně rozhodnuto o základu nároku, nelze již namítat, že nevznikl žádný nárok na plnění.
Spornou je tedy jen právní otázka, zda odvolací soud nepochybil při aplikaci hmotného práva při posouzení výše pojistného plnění.
Dovolací soud má za to, že při právním posouzení výše škody, vzniklé znehodnocením uskladněných žvýkaček, nejsou ustanovení zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, jakož i ustanovení zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších přepisů, pro daný případ relevantní. Tyto předpisy by byly rozhodné, kdyby zboží bylo za stanovených podmínek prodáváno na trhu, ale k tomu v tomto případě nedošlo.
Rozhodná pro posouzení výše pojistného plnění byla hodnota zboží, které po jeho znehodnocení zůstalo žalobkyni k dispozici pro realizaci náhradním, tj. reklamně propagačním způsobem, a to bylo záležitostí posouzení soudu ve vazbě na pojistné podmínky, za použití znaleckého posudku. O stanovení výše pojistného plnění v rozporu s hmotným právem tedy nejde.
Okolnost, že zboží (žvýkačky) nemohlo být v tomto případě použito k běžné spotřebě, nýbrž jen náhradním způsobem k reklamně - propagačním účelům a že v příčinné souvislosti s tím se jejich cena (hodnota) snížila, soud zohlednil ve výši přiznané náhrady s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku a k ustanovením pojistných podmínek v návaznosti na ustanovení §788an. obč. zák. o pojistné smlouvě. Jeho právnímu posouzení nelze vytknout pochybení.
Jelikož teprve kladným rozhodnutím dovolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, se stává dovolání přípustným a Nejvyšší soud k takovému závěru nedospěl, musel Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítnout (§218 písm. c) ve vazbě na §243b odst. 5 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §146 odst. 3 v návaznosti na §243b odst. 5 věta první o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta za jeden úkon, a to 7.500,- Kč (podle §3 odst. 1 bod 6., §14 odst. 1, §16 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. – advokátní tarif) a jeden paušál náhrady výdajů 75,- Kč (podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem tudíž 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. dubna 2004
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu