ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.414.2004.1
sp. zn. 29 Odo 414/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalované F., a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 3,688.712,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 289/99, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č.j. 5 Cmo 145/2003-76, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 8. ledna 2003, č.j. 11 Cm 289/99-66, jímž Městský soud v Praze vyhověl návrhu žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila E. G., a. s., IČ ...
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že dosavadní žalobkyně vstup „nové“ žalobkyně navrhla (srov. podání ze dne 5. listopadu 2002, došlé soudu prvního stupně 19. listopadu 2002 - č.l. 60-61), přičemž současně předložila smlouvu o postoupení vymáhané pohledávky č. … ze dne 5. listopadu 2002. Jelikož „Č. k. a.“ (správně „E. G., a. s.“) se vstupem do řízení vyslovila souhlas (viz č.l. 62), dospěl odvolací soud k závěru o splnění podmínek vyžadovaných ustanovením §107a o. s. ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně shledal věcně správným.
Současně odvolací soud zdůraznil, že usnesením podle ustanovení §107a o. s. ř. nejsou řešeny „meritorní otázky“ řízení, nýbrž jde o rozhodnutí o otázce, kdo „bude napříště účastníkem řízení“, tj. s kým bude v daném řízení jednáno. Z uvedeného proto nutně dle odvolacího soudu vyplývá, že v rámci rozhodování podle ustanovení §107a o. s. ř. není na místě zkoumat, zda ke změně v subjektech daného vztahu skutečně došlo, nýbrž pouze to, zda nastala skutečnost, se kterou právo přechod nebo převod práva či povinnosti spojuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že smlouva o postoupení pohledávky může zakládat právní nástupnictví pouze tehdy, je-li platná. V této souvislosti akcentuje, že podmínkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je jednoznačné určení převáděné pohledávky (musí jít o určitou a existující pohledávku), a to včetně právního důvodu jejího vzniku, jímž v daném případě nemůže být smlouva o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. lednem 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru režimu obchodního zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů, ve znění dodatku č. 1 ze dne 21. prosince 1995, nýbrž smlouva ze dne 20. prosince 1990, kterou žalovaná považuje za neplatnou.
Argumentujíc, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s ustanovením §525 občanského zákoníku je neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku a že o neurčitosti postoupené pohledávky svědčí i neuvedení její výše v oznámení o postoupení pohledávky, dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.); není však důvodné.
Jelikož vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka jejich existenci ani netvrdí, přezkoumal Nejvyšší soud správnost rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, tj. z pohledu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud v posuzovaném případě správně vycházel z ustanovení §107a o. s. ř., které upravuje procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva (povinnosti), která nastává po zahájení řízení, aniž by účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Toto ustanovení pak odvolací soud správně aplikoval na návrh žalobkyně na vstup nabyvatelky práva do řízení na místo dosavadního účastníka.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se již týká posouzení věci samé. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s tím, že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§107a o. s. ř.), je i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku.
Odvolacímu soudu tak nelze důvodně vytýkat, že se nevypořádal s tím, zda smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem, když touto otázkou - jak je uvedeno výše - se soud při zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. nezabývá.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. září 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu