ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.460.2002.1
sp. zn. 29 Odo 460/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně V., a. s., zastoupené, advokátkou, proti žalované JUDr. E. K., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P. a. s., o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 440/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 13 Cmo 139/2001-39, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 13 Cmo 139/2001 39, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na základě žaloby podané 6. prosince 1999 Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2000, č. j. 27 Cmo 440/99-25, uložil žalované správkyni konkursní podstaty vyloučit ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně V. P. a. s. ve výroku označené nemovitosti, zapsané do tohoto soupisu u téhož soudu pod č. j. 94 K 79/98-184. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyně (jako kupující) uzavřela s pozdější úpadkyní (jako prodávající) dne 30. listopadu 1998 smlouvu o převodu nemovitostí (dále též jen „smlouva o převodu nemovitostí“), již za převodce podepsala osoba k tomu oprávněná. Rovněž uvedl, že zástavní smlouva k nemovitostem ze dne 23. března 1998 (dále též jen „zástavní smlouva“), uzavřená mezi žalobkyní jako zástavní věřitelkou a pozdější úpadkyní jako zástavní dlužnicí k zajištění budoucích pohledávek, platně vznikla, neboť obsahuje všechny náležitosti ve smyslu ustanovení §299 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák:“) a ustanovení §151b občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno jak zřízení zástavního práva, tak zápis změn v katastru nemovitostí v důsledku realizace zástavního práva dle smlouvy o převodu nemovitostí z 30. listopadu 1998, a tím i změna vlastnictví k nemovitostem dle §133 odst. 2 obč. zák. Na tomto základě dle ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), rozhodl o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadkyně. Námitku žalované, že smlouva je neúčinná dle §15 odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV, soud za prokázanou neměl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 13 Cmo 139/2001-39, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, uzavíraje, že soud prvního stupně sice zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro jeho právní posouzení, avšak nepřihlédl ke skutečnostem pro právní posouzení rozhodným. Odvolací soud dospěl - oproti soudu prvního stupně - k závěru, že smlouva o převodu nemovitostí je absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s účelem zákona. V tomto směru poukázal na zjištění, podle kterého smlouva o převodu nemovitostí byla uzavřena jako smluvními stranami dohodnutý způsob plnění závazků převodce ze zástavní smlouvy, tedy že jí bylo realizováno zástavní právo žalobkyně ze zástavní smlouvy. Kupní smlouva uzavřená za tím účelem, aby pohledávka kupujícího byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka (případně vlastníka zástavy) k zástavě, však byla (a podle platné úpravy je i nyní) v rozporu s účelem zástavního práva. Skutečnost, že se žalobkyně ve smlouvě zavázala i k započtení pohledávek vůči třetím osobám, nepokládal pro tento závěr za významnou. Nepřešlo-li smlouvou o převodu nemovitostí vlastnické právo k nemovitostem na žalobkyni, byly nemovitosti ke dni prohlášení konkursu ve vlastnictví úpadkyně, takže žalovaná je do konkursní podstaty zapsala právem a požadavek na jejich vyloučení důvodný není.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že smlouva o převodu nemovitostí je neplatná pro rozpor s účelem zástavního práva. Článek I. odst. 2 smlouvy, ze kterého odvolací soud dle dovolatelky vyvodil své závěry, vyjadřuje vůli vyřešit závazky plynoucí ze zástavní smlouvy (hovoří se v ní o dohodnutém způsobu plnění závazků převodce plynoucích ze zástavní smlouvy, nikoli o výkonu práva dovolatelky jako zástavní věřitelky nebo o dohodnutém způsobu uspokojení zajištěné pohledávky). Pokud smlouva obsahuje i způsob vypořádání vzájemných vztahů z jiné smlouvy, nemění to nic na tom, že strany projevily vůli koupit a prodat. Motivace stran nemůže být sama o sobě důvodem neplatnosti. Žádný právní předpis pak nezakazuje zástavnímu věřiteli koupit zástavu, kterou chce zástavní dlužník prodat, i když si ji nemůže ponechat na úhradu dluhu a dlužník mu ji takto nemůže ponechat. Koupila-li tedy zástavní věřitelka zástavu, a projev vůle stran nebyl soudem v tomto ohledu jakkoli zpochybněn, nemůže být soudem činěn závěr, že zástava je koupena za účelem obcházení zástavního práva. Majetek osob odlišných od úpadce může patřit do konkursní podstaty pouze za podmínek stanovených zákonem a žádná z těchto podmínek nebyla dána. I kdyby ujednání obsažené v článku I. odst. 2 smlouvy o převodu nemovitostí bylo neplatné, pak lze podle dovolatelky usuzovat, že šlo o ustanovení oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, vyjadřujíc nesouhlas s dovolacími důvody a pokládajíc smlouvu rovněž za neplatnou.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku) ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal a rozhodl o něm podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání je přípustné dle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají; dovolacím důvodem dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., je pak dovolací soud vázán včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné skutkové závěry, podle kterých:
1) Žalobkyně (zástavní věřitelka) uzavřela dne 23. března 1998 s obchodní společností V. P. a. s. (zástavce a současně i osobní a zástavní dlužník), smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, o něž se vede spor (vlastnicky připsaným zástavci), a to k zajištění všech budoucích pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli za zástavcem dle článku I. smlouvy, do výše pohledávek 19.500.000,-Kč, na dobu určitou (do 31. prosince 2001). Vklad zástavního práva k nemovitostem byl povolen 7. října 1998, s účinky vkladu od 25. března 1998.
2) Obchodní společnost V. P. a. s. (prodávající) uzavřela dne 30. listopadu 1998 se žalobkyní (kupující) smlouvu o převodu nemovitostí, o něž se vede spor, s tím, že předmětem smlouvy je převod vlastnictví k nemovitostem realizovaný jako smluvními stranami dohodnutý způsob plnění závazků převodce vyplývající ze zástavní smlouvy z 23. března 1998. Účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalobkyně do katastru nemovitostí nastaly 16. prosince 1998.
3) Návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti V. P. a. s. došel soudu 22. září 1998, konkurs byl prohlášen a správkyně konkursní podstaty sepsala zastavené nemovitosti do konkursní podstaty této úpadkyně;
4) Žaloba v této věci byla včas podána.
V době uzavření zástavní smlouvy platil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb. a č. 227/1997 Sb., a v době uzavření smlouvy o převodu nemovitostí dále ve znění zákonů č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., takže při dalších úvahách o platnosti smlouvy o převodu nemovitostí pokládá Nejvyšší soud za rozhodný výklad občanského zákoníku ve shora uvedených zněních.
Ke dni podání vylučovací žaloby pak ustanovení §19 ZKV určovalo, že jsou-li pochybnosti, zda věc náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu (odstavec 1) Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2)
V době do vydání napadeného rozsudku doznalo uvedené ustanovení v odstavcích 1 a 2 změny toliko potud, že vedle „věci“ jsou v něm výslovně (nově) zmíněny i „právo nebo jiná majetková hodnota“
K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty, ve shodě se standardním výkladem podávaným soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) patří, že:
1) majetek byl správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojat do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který prohlásil konkurs;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty;
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci, trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena správcem);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Problematikou tzv. „propadných zástav“, o nichž pojednává napadené rozhodnutí, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 131. V tomto rozhodnutí (na něž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (na němž nevidí důvodu cokoli měnit), podle kterého kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Skutkové závěry, na nichž založil právní posouzení věci odvolací soud, ovšem úsudek, podle kterého jde o sjednání tzv. propadné zástavy, nepodporují.
Podstatné je - a tímto směrem se úvahy odvolacího soudu neubíraly - zda záměr převést vlastnictví zástavy jako způsob uspokojení pohledávek ze zástavní smlouvy, projevily smluvní strany v době, kdy již vzniklo nejen samotné zástavní právo k nemovitostem, ale i nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy. Případy, kdy je smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele uzavřena ještě předtím, než nastane realizační fáze zástavní smlouvy (dříve, než vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy způsoby uvedenými v zákoně), lze kvalifikovat jako nepřípustné (a proto dle §39 obč. zák. neplatné) sjednání tzv. propadné zástavy. Oproti tomu tam, kde zástavní věřitel má za osobním dlužníkem neuhrazenou pohledávku po lhůtě splatnosti, vskutku není vyloučeno ani to, aby se zástavní dlužník povinný splnit svůj závazek ze zástavního práva dohodl se zástavním věřitelem, že na něj převede vlastnické právo k zástavě a že dohodnutá kupní cena nebo (podle výše pohledávky zajištěné zástavním právem) její část bude použita (započtena) jako plnění zástavního dlužníka z titulu jeho závazku uspokojit dluh osobního dlužníka z výtěžku zpeněžení zástavy. Takovému postupu úvahy, jež se pojí k institutu „propadné zástavy“ nebrání.
V této rovině se odvolací soud věcí nezabýval a jím provedené právní posouzení věci je proto neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek pro vadné právní posouzení věci zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že žalobní petit v podobě převzaté soudem prvního stupně neodpovídá povaze tzv. vylučovací žaloby; srov. k tomu v právní teorii např. Krčmář, Z. in: Justiční praxe č. 6/2002, Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy“ - 2. část, kde je žalobní petit podle kterého je žalovaný (správce konkursní podstaty) „povinen vyloučit“ ze soupisu majetku konkursní podstaty označeného úpadce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu (v petitu označenou), označen za nesprávný, jelikož vychází z představy, že jde – ve smyslu ustanovení §80 písm. b/ o. s. ř. - o žalobu o splnění povinnosti (o tzv. žalobu na plnění), ačkoli jde – v intencích §80 písm. c/ o. s. ř. - o žalobu určovací, kterou má být rozhodnuto o tom, že označená věc, právo nebo jiná majetková hodnota, „se vylučuje“ ze soupisu majetku konkursní podstaty označeného úpadce.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu