ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.486.2004.1
sp. zn. 29 Odo 486/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovaným 1) J. P., 2) I. B., zastoupenému, advokátkou, a 3) R. P., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 228.140,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 372/99, o dovolání žalovaných J. P. a I. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 6 Cmo 178/2003-82, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 6 Cmo 178/2003-82, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. srpna 2000, č.j. 35 Cm 372/99-49 uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 228.140,- Kč s 18 % úrokem od 17. června 1999 do zaplacení a na nákladech řízení částku 9.260,- Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost k plnění ostatních žalovaných.
Proti tomuto rozsudku podali první a druhý žalovaní odvolání, přičemž Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. září 2002, č.j. 35 Cm 372/99-70, odvolací řízení, co se týče odvolání druhého žalovaného zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. I toto rozhodnutí soudu prvního stupně napadal druhý žalovaný odvoláním, domáhaje se jeho zrušení.
V průběhu odvolacího řízení podáním došlým soudu prvního stupně 21. října 2003 žalobkyně, dovolávajíc se smlouvy o postoupení pohledávky č. BBL03F00038, navrhla, aby na její místo do řízení vstoupila obchodní společnost L. L., se sídlem W. S. L., W. H., M. S., PO Box …, G. T., G. C., K. o., reg. č. …, zapsaná v Registry of C., C. I., B. W. I.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 6 Cmo 178/2003-82, vydaným podle ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl, že v řízení bude jako s žalobkyní pokračovat s výše označenou společností. Zdůraznil, že tato společnost se vstupem do řízení vyslovila souhlas, přičemž skutečnost, že došlo k postoupení pohledávky, měl za prokázanou smlouvou z 10. srpna 2003.
Proti usnesení odvolacího soudu podali první a druhý žalovaný dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatelé odvolacímu soudu zejména vytýkají, že se nesprávně vypořádal s procesním nástupnictvím, když neměl k dispozici „úplný výpis z obchodního rejstříku země původu procesního nástupce, pročež není zřejmé, kdo za tento subjekt jedná a jakým způsobem za tento subjekt podepisuje“, v důsledku čehož se nedostatečně zabýval rovněž otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Dovolatelé dále zpochybňují existenci tvrzeného procesního nástupce a vyslovují názor, že tuto otázku lze vyřešit pouze „dotazem u příslušného soudu v tvrzené zemi původu“, s tím, že by měl být rovněž přizván znalec z oboru „kajmanského práva“.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jelikož odvolací soud rozhodl o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, rovněž dovolací soud projednal dovolání žalovaných a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu v tomto znění.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový strav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci je z obsahu spisu nepochybné, že o žalobou uplatněném nároku soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 21. srpna 2000, č.j. 35 Cm 372/99-49, a odvolání prvního a druhého žalovaného měl proto odvolací soud - v souladu s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - projednat a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Skutečnost, že soud prvního stupně usnesením ze dne 12. září 2002, č.j. 35 Cm 372/99-70, rozhodl o zastavení odvolacího řízení o odvolání druhého žalovaného pro nezaplacení soudního poplatku, a že druhý žalovaný i toto rozhodnutí napadl odvoláním, na shora uvedeném závěru není způsobilá ničeho změnit.
Jestliže žalobkyně uplatnila procesní nástupnictví formou singulární sukcese v průběhu odvolacího řízení, jež se - jak je uvedeno výše - řídí občanským soudním řádem ve znění účinném do 31. prosince 2000, měl odvolací soud podle dosavadních předpisů posoudit rovněž podmínky procesního nástupnictví (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Došlo-li v průběhu občanského soudního řízení (podle právní úpravy účinné před 1. lednem 2001) k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatněním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se sukcese singulární lišila jen tím, že při ní na nabyvatele přecházela jen jednotlivá práva a povinnosti vymezená předmětem sukcese. Z hlediska práv a povinností tak universální sukcese vyjadřovala (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah přechodu, nikoli jeho kvalitu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise č. 10, ročník 1997, pod číslem 82, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171).
Oproti tomu právní úprava účinná od 1. ledna 2001 upravuje procesní nástupnictví při singulární sukcesi v ustanovení §107a o. s. ř., přičemž - jak Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé.
Jelikož odvolací soud zkoumal podmínky procesního nástupnictví na straně žalobkyně - nesprávně - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 a aplikoval tak nesprávný právní předpis, považuje Nejvyšší soud, vzhledem k rozdílům v právní úpravě procesního nástupnictví v době do 31. prosince 2000 a po tomto datu, pokud jde o právně významné skutečnosti, které musí být doloženy, aby soud mohl dospět k závěru o procesním nástupnictví formou singulární sukcese (viz argumentace shora), právní posouzení věci odvolacím soudem (založené na aplikaci ustanovení §107a o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001) za neúplné a tudíž i nesprávné.
Proto usnesení odvolacího soudu podle ustanovení podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení odvolací soud zejména posoudí, zda na straně žalobkyně skutečně došlo k procesnímu nástupnictví formou singulární sukcese, a pokud ano, bude s procesním nástupcem v odvolacím řízení pokračovat, aniž by o změně v osobě účastníka řízení rozhodoval (přitom není vyloučena ani možnost rozhodnout o procesním nástupnictví usnesením, jímž se upravuje vedení řízení). Neopomene rovněž zabývat se otázkou, zda tvrzený nabyvatel práva má způsobilost být účastníkem řízení (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 1050/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 24, jehož závěry, byť přijaté při posuzování podmínek procesního nástupnictví podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001, se uplatní i v této věci).
Právní názor dovolacího soud je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu