ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.487.2001.1
sp. zn. 29 Odo 487/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně P. – P., s. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. arch. V. Š., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 218.885,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 265/96, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2001, č. j. 22 Co 463/2001-172, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2001, č. j. 22 Co 463/2001-172, jež se týkaly částky 1.114,50 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení před soudem prvního stupně, se odmítá.
III. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2001, č. j. 22 Co 463/2001-172, ohledně částky 218.885,50 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u okresního soudu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 220.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 11. května 1996 do zaplacení, s tím, že se žalovaným uzavřela v září 1993 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vypracování projektu nástavby M. š. L., a to projektu pro stavební řízení a projektu pro realizaci stavby. Termín předání díla byl dohodnut do 31. března 1994 a cena díla byla sjednána částkou 400.000,- Kč „mimo DPH“. Požadavek žalovaného byl, aby mu žalobkyně předala projekt pro stavební řízení do 31. ledna 1994, což se i stalo a po vystavení zálohového listu na částku 200.000,- Kč, splatnou 20. února 1994, žalovaný dne 2. března 1994 tuto částku uhradil. V době od 31. ledna do 31. března 1994 žalobkyně odpůrci dle jeho požadavku průběžně předávala výkresovou dokumentaci projektové dokumentace k realizaci stavby, přičemž žalovaný jí 30. března 1994 oznámil, že pozastavuje práce na díle do vyjasnění finančního zajištění, a že předání projektové dokumentace pro realizaci stavby požaduje do 15. května 1994; v té době již bylo dílo dokončeno. Jelikož předání díla bylo sjednáno k 31. březnu 1994, pokusila se žalobkyně přes vyjádření žalovaného z 30. března 1994 o jeho předání, žalovaný je však odmítl převzít. V letech 1994 až 1996 proběhla mezi účastníky bezvýsledně jednání o úhradě zbývající části ceny díla, kterou žalobkyně vyúčtovala fakturou ze dne 23. dubna 1996, splatnou 10. května 1996, na částku 220.000,- Kč. K úhradě této částky však dosud nedošlo. Později žalobkyně svá žalobní tvrzení doplnila potud, že pro případ neexistence smlouvy o dílo jí má být žalovaná částka přiznána z titulu bezdůvodného obohacení, jehož výše tkví v hodnotě žalovaným převzaté projektové dokumentace, jejíž cenu určil znalecký posudek znalce Ing. P. H. částkou 208.462,50 Kč.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. prosince 2000, č. j. 12 C 265/96-148, žalobu o zaplacení částky 220.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 11. května 1996 do zaplacení zamítl (bod I. výroku), uložil žalobkyni nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 108.631,- Kč (bod II. výroku) a zavázal ji zaplatit České republice na účet okresního soudu na zálohovaném znalečném částku 1.325,20 Kč (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. března 2001, č. j. 22 Co 463/2001-172, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o zamítnutí částky 218.885,50 Kč s příslušenstvím a v bodě III. výroku o nákladech státu, a co do částky 1.114,50 Kč s příslušenstvím jej zrušil (první výrok). Dále tento rozsudek změnil v bodě II. výroku tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává (druhý výrok) a nepřiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Co do potvrzujícího výroku ve věci samé odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci platné smlouvy o dílo (ve smyslu ustanovení §536 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“), jejímž předmětem měla být projektová dokumentace, a ze které je žalováno zaplacení ceny díla, ani bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalované. K bezdůvodnému obohacení uzavřel, že není podstatné, zda žalovaný projektovou dokumentaci vrátil, nýbrž to, že žalobkyně by mohla požadovat (ve smyslu §458 odst. 1 občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“) peněžitou náhradu, jen kdyby vrácení projektové dokumentace nebylo možné. To ovšem žalobkyně netvrdila ani neprokazovala. Ke zrušujícímu výroku (co do částky 1.114,50 Kč s příslušenstvím) odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně si neuvědomil, že předmětem řízení byla již jen částka 218.885,50 Kč s příslušenstvím. Potvrzující výrok o nákladech státu odvolací soud odůvodnil jeho věcnou správností a zbývající výroky o nákladech řízení pak tím, že zde jsou – ve smyslu §150 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – okolnosti zvláštního zřetele hodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení; žalobkynino dovolání směřovalo výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou výroku o nákladech odvolacího řízení, dovolání žalovaného směřovalo jen proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Žalovaný v dovolání namítal, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241 odst. 2 (správně odst. 3) pod písmeny c/ a d/ o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatel namítal, že nebyl důvod k postupu podle §150 o. s. ř. a domáhal se proto zrušení rozsudku (v napadené části) a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně má dovolání za přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně pak dovoláním zpochybňuje především závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky nebyla sjednána smlouva o dílo, jehož předmětem by byla projektová dokumentace pro realizaci stavby. Zdůraznila, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že:
- dovolatelka na projektové dokumentaci pro realizaci pracovala,
- žalovaný a jeho spolupracovnice Ing. arch. Š. Ť. se zúčastňovali výrobních výborů nad rozpracovanou projektovou dokumentaci pro realizaci, stejně jako starosta obce L., jež měla být investorem stavby,
- žalovaný se v září 1993 za přítomnosti pracovníků dovolatelky i některých subdodavatelů zúčastnil jednání, na němž prohlásil, že u dovolatelky objednává vypracování projektové dokumentace stavby Nástavba M. š. L., jak pro stavební povolení, tak pro realizaci.
Dovolatelka též u soudu tvrdila, že cenu díla stanovili účastníci na základě kalkulace, kterou žalovaný převzal 27. září 1993, a dále ji upřesnili v prosinci 1993.
Odvolací soud – pokračuje dovolatelka – nezpochybnil v rozsudku skutečnost, že dovolatelka na projektové dokumentaci pro realizaci pracovala, avšak stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo, neboť nedošlo k naplnění ustanovení §536 odst. 3 obch. zák. Odvolací soud též dovozuje, že žalovaný uzavřel s Obecním úřadem L. pouze smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci pro stavební povolení, takže by bylo nelogické, aby s dovolatelkou uzavíral smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci pro realizaci.
Dovolatelka v průběhu řízení prokázala, že žalovaný věděl, že je zpracovávána projektová dokumentace pro realizaci, zúčastňoval se výrobních výborů nad rozpracovanou dokumentací a byl informován o připravovaném výběrovém řízení na zhotovitele označené stavby. V podmínkách pro výběrové řízení zajišťované Obecním úřadem L. z března 1994 je uvedeno, že stavba bude realizována od 18. dubna 1994 do 30. listopadu 1994; je tudíž zřejmé, že obecní úřad předpokládal, že projektová dokumentace pro realizaci bude pro vybraného zhotovitele zajištěna k termínu zahájení stavby. Nelze též opomenout, že v průběhu zpracovávání projektové dokumentace pro realizaci byla dovolatelka navštěvována potenciálními zhotoviteli, přičemž některé z nich na ni odkázali – jak 13. října 1998 vypověděl svědek M. - přímo zástupci obecního úřadu.
U smlouvy o dílo, kterou žalovaný uzavřel s obecním úřadem, je podle dovolatelky nutné upozornit, že tito ji nepředložili v originále, a že na ní není uvedeno datum uzavření, že jako doba plnění je uveden (v článku III) 28. únor 1994 ač podle článku VI. měl být doplatek (200.000,- Kč) fakturován po odevzdání práce v lednu 1994.
V průběhu řízení bylo též zjištěno, že výběrové řízení bylo anulováno, jelikož nebyly zajištěny finanční prostředky.
Na tomto základě si dovolatelka „klade otázku“ zda mezi účastníky opravdu nedošlo k uzavření smlouvy o dílo. Žalovaný si byl vědom toho, že mu byla předložena zálohová faktura na částku 200.000,- Kč (což uvedl při výslechu dne 14. října 1997) a nikdy nereklamoval chybnou fakturaci. Ve složce Obecního úřadu L. byla založena kopie kalkulace ze dne 27. září 1993, s otiskem razítka žalovaného. žalovaný se zúčastňoval výrobních výborů nad rozpracovanou projektovou dokumentací pro realizaci stavby. Nelze též opomenout - pokračuje dovolatelka - že žalovaný projekt pro realizaci v době jeho dokončování dne 24. a 25. března 1994 a následně 29. března 1994 téměř celý (v rozsahu 95%) v jednom vyhotovení převzal.
Dovolatelka opět „vznáší otázku“ zda žalovaný, který koncem března převzal projekt pro realizaci v rozsahu plnění 95%, uhradil zálohovou fakturu, zúčastňoval se výrobních výborů nad rozpracovanou projektovou dokumentací pro realizaci, věděl o výběrovém řízení a termínech výstavby, s ní neuzavřel smlouvu o dílo, jejíž cena „byla mezi účastníky tvořena na základě shora citované kalkulace“. Na tom, že cena díla byla upřesňována a s konečnou platností dohodnuta v prosinci 1993, by nebylo nic zvláštního, pokud by to bylo zajištěno písemně.
Dovolatelka se dále domnívá, že i kdyby závěru, že smlouva o dílo nebyla mezi účastníky uzavřena pro absenci ujednání dle §536 odst. 3 obč. zák., přitakal i Nejvyšší soud, pochybil odvolací soud při úvaze o bezdůvodném obohacení. Soudy nižších stupňů se podle dovolatelky nevypořádaly s tím, že smlouva o dílo ve smyslu ustanovení §536 a násl. obch. zák. nemusí mít písemnou formu. Absence náležitostí smlouvy o dílo (zde absence dohody o ceně díla) nevede k závěru, že smlouva nevznikla, nýbrž k závěru o neplatnosti smlouvy. Je-li smlouva neplatná, je legitimní úvaha o vydání bezdůvodného obohacení, a to nejen ve formě naturálního vydání projektu pro realizaci (jak dovodil odvolací soud) nýbrž i ve formě peněžité náhrady obvyklé ceny díla. Citujíc ustanovení §415 obč. zák., vyslovuje dovolatelka přesvědčení, že žalovaný ji nemohl vědomě ponechat, aby zpracovávala projekt pro realizaci, s tím že si byl vědom neexistence závazku mezi ním a dovolatelkou, případně mezi ním a Obecním úřadem L. Ostatně, ustanovení §546 odst. 1 obch. zák. předpokládá, že platná je i taková smlouva o dílo, ve které se účastníci na ceně nedohodli, a potom předpokládá právě cenu obvyklou. Dovolatelka se proto stále domnívá, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo, přičemž právní vztah mezi žalovaným a Obecním úřadem L. je pro řešení tohoto sporu irelevantní.
Žalovaný ve své účastnické výpovědi uvedl, že projekt pro realizaci převzatý koncem března 1994 (24., 25. a 29. března) jeho firma vrátila. Dovolatelka namítá, že soud se nezabýval její námitkou, že žalovaný doklad o vrácení projektu pro realizaci v řízení nepředložil. Jelikož projekt pro realizaci převzatý v rozsahu 95% žalovaný dovolatelce nevrátil, usuzuje dovolatelka, že v uvedeném rozsahu se již u žalovaného nenachází. Soud měl proto řešit otázku bezdůvodného obohacení. I kdyby žalovaný projektovou dokumentaci pro realizaci dovolatelce vrátil, měl možnost si ji zkopírovat a dílo dovolatelky si tak přivlastnit. Žalovaný podle dovolatelky není schopen vyvrátit, že si tuto dokumentaci případně neokopíroval. Z titulu bezdůvodného obohacení je podle dovolatelky nutné se věci zabývat i v případě, že k okopírování projektu pro realizaci nedošlo. Dovolatelka totiž vytvořila dílo, předmět díla (plnění) žalovaný dobrovolně převzal a následně toto dílo údajně předal zpět dovolatelce. Dovolatelka na vyhotovení projektu pro realizaci zainteresovala vlastní pracovníky i subdodavatele. Musela vyplácet mzdy a hradit subdodavatelské faktury jakož i další náklady související s vytvoření projektu pro realizaci. O tyto náklady se tedy žalovaný obohatil i při vrácení projektu.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává) - ač součástí rozsudku - má povahu usnesení; přípustnost dovolání proti němu je proto nutno poměřovat ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu přípustné není, jelikož v tomto ustanovení vypočtené zmatečnostní vady řízení nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ až f/ není dovolání přípustné proto, že nejde o žádný ze zde uvedených případů a podle §239 o. s. ř. proto, že v dotčeném rozsahu nejde o potvrzující usnesení odvolacího soudu ani o usnesení odvolacího soudu „ve věci samé“. Přípustnost dovolání pak není dána ani dle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jelikož toto ustanovení ve své části věty za středníkem možnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně; o nákladech řízení, výslovně zapovídá.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání žalovaného jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně není přípustné v rozsahu, ve kterém je jím napadán výrok rozsudku odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1.114,- Kč. V tomto rozsahu je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, přičemž přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je možno zkoumat podle §237 a §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání v tomto rozsahu přípustné proto, že dovoláním není namítána a ze spisu neplyne existence žádné z vad v tomto ustanovení vyjmenovaných a podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. proto, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím ani 20 000 Kč (§238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Žalobkynino dovolání není též přípustné, směřuje-li proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o nákladech řízení, který se týkal nákladů státu a proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky.
Z hlediska ustanovení občanského soudního řádu podle kterých lze posuzovat přípustnost dovolání proti těmto výrokům, platí vše, co bylo řečeno výše o dovolání žalovaného, přičemž pro závěr, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku dovolacího soudu o nákladech řízení mezi účastníky není dovolání přípustné, platí závěry Nejvyššího soudu, z nichž plyne nepřípustnost dovolání žalovaného, beze zbytku.
Ohledně výroku o nákladech státu není dovolání přípustné jednak proto, že zde není zmatečnostních vad dle §237 odst. 1 o. s. ř., dále proto že nejde o žádný z případů uvedených v §238a odst. 1 o. s. ř. a konečně proto, že aplikaci ustanovení §239 o. s. ř. vylučuje absence podmínky aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu „ve věci samé“.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně ohledně výše označených výroků odmítl podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobkyně přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Dovolacím argumentům není výslovně přiřazen žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce však jde o námitky uplatněné v rovině právní, jimž odpovídá dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a v rovině skutkové nesprávnosti rozsudku, jež se - obecně vzato - pojí s dovolacím důvodem dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Existenci zmatečnostních vad řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil a dovoláním nejsou namítány a ze spisu se nepodávají ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti též (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody, přičemž nejprve - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
V mezích dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, zda tyto skutkové závěry jsou dovolatelem rovněž zpochybněny (prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka dovoláním napadá správnost závěru, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem by byl projekt pro realizaci stavby, jakož i závěru, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně neobohatil.
Právní závěr o neexistenci platné smlouvy o dílo založil odvolací soud především na skutkových závěrech (převzatých z rozsudku soudu prvního stupně, jelikož sám dokazování neprováděl), podle kterých:
1) dovolatelka na projektové dokumentaci pro realizaci stavby pracovala a větší část projektu též zhotovila,
2) ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by se účastníci dohodli na předmětu a ceně díla (případně na tom, že smlouva bude sjednána bez určení ceny díla).
V situaci, kdy nebylo sporu o tom, že případný vztah ze smlouvy o dílo by byl obchodním závazkovým vztahem (jelikož oba účastnici byli podnikateli), je nutno tyto skutkové závěry prověřit především prostřednictvím ustanovení §536 obch. zák. (ve znění účinném v září 1993, kdy podle tvrzení dovolatelky měla být smlouva o dílo uzavřena).
Podle uvedeného ustanovení platilo, že smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení (odstavec 1). Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části (odstavec 2). Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (odstavec 3).
Ustanovení §546 odst. 1 obch. zák. (na něž se odkazuje v dovolání) určovalo, že objednatel je povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Není-li cena takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je přesto platná (§536 odst. 3), je objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek.
Ve světle výše předestřených skutkových závěrů odvolacího soudu je správný i jeho právní závěr, že smlouva o dílo dle §536 a násl. obch. zák. platně nevznikla (nebyla uzavřena), neboť bez dohody o předmětu díla a bez dohody o ceně díla nebo stanovení způsobu jejího určení (při současné absenci projevu vůle uzavřít smlouvu o dílo i bez určení ceny díla) závěr o existenci smlouvy o dílo vskutku učinit nelze.
Argumentace ustanovením §546 odst. 1 obch. zák. je nepřípadná, neboť úvahy o obvyklé ceně podle tohoto ustanovení lze vést jen po předchozím závěru, že smlouva o dílo co do ceny díla obsahuje alespoň ustanovením §536 odst. 3 obch. zák. předjímaný projev vůle uzavřít smlouvu i bez určení ceny díla.
Úsudek odvolacího soudu, že žalovaný se na úkor dovolatelky bezdůvodně neobohatil, vychází především ze skutkového závěru, že žalovaný zpracovanou část projektové dokumentace pro realizaci stavby dovolatelce vrátil. Odtud se dále odvíjí i úvaha odvolacího soudu, že v režimu bezdůvodného obohacení není podstatné, zda k vrácení projektové dokumentace pro realizaci skutečně došlo, nýbrž to, že dovolatelka by - ve smyslu §458 odst. 1 obč. zák. - mohla požadovat peněžitou náhradu, jen kdyby vrácení projektové dokumentace (coby věci movité) nebylo možné (s tím, že to nebylo ani tvrzeno, natož prokazováno).
Podle ustanovení §451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Ustanovení §454 obč. zák. pak určuje, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle §456 věty první obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Z ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. dále plyne, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Se zřetelem k žalobním tvrzením přichází v úvahu prověřit správnost závěru o bezdůvodném obohacení, jež měl žalovaný získat přijetím plnění bez právního důvodu. Úvahu dovolatelky, že jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu, nemá Nejvyšší soud za správnou se zřetelem k tomu, že skutečnost, že zde nejsou odpovídající projevy vůle (jejichž obsah naplňuje podstatné náležitosti smlouvy o dílo), má za následek, že smlouva nevznikne, nikoli, že je absolutně neplatná. Ostatně, i kdyby byl tento názor správný, nic by to neměnilo na dalších závěrech Nejvyššího soudu o bezdůvodném obohacení.
Závěr odvolacího soudu, že v situaci, kdy majetkový prospěch, jehož se plněním bez právního důvodu žalovanému dostalo, má spočívat (podle žalobních tvrzení) v hodnotě předané projektové dokumentace, se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, je v rovině právní správný, jelikož spočívá na skutkovém závěru, že žalovaný zpracovanou část projektové dokumentace pro realizaci stavby dovolatelce vrátil (bezdůvodné obohacení jí vydal).
Hodnota bezdůvodného obohacení získaného převzetím projektové dokumentace bez právního důvodu, pak není dána - jak se mylně domnívá dovolatelka - hodnotou prostředků (mzdových či jiných) vynaložených na tvorbu projektu, nýbrž hodnotou takto vytvořeného projektu (hodnotou díla). Na závěr, že žalovaný se bezdůvodně obohatil, nelze usuzovat ani na základě tvrzení, že k tomu „měl možnost“ (že měl možnost si projektovou dokumentaci pro realizaci zkopírovat).
Bezdůvodným obohacením v případech, kdy někdo na základě plnění bez právního důvodu získá projektovou dokumentaci obsahující určité technické řešení, může být vedle vlastní hodnoty takto získaného projektu také hodnota získaná využitím myšlenek v něm obsažených; na těchto tvrzeních však žaloba co do nároku na vydání bezdůvodného obohacení nespočívala (podstata sporu tkví naopak v tom, že projekt pro realizaci nikým využit nebyl).
Z pohledu dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy dovolání opodstatněné není.
Pro úplnost (a v návaznosti na to, co bylo výše řečeno o tom, jak Nejvyšší soud zkoumá existenci dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) dovolací soud poznamenává, že není správná představa dovolatelky (podávající se ze způsobu zpracování dovolání), že správnost právního posouzení věci odvolacím soudem lze vyvracet formulací vlastních skutkových zjištění nebo skutkových závěrů (jiných, než těch, z nichž vyšel při formulaci právních závěrů odvolací soud); toho lze dosíci poukazem na vady řízení, jež měly vliv na formulaci skutkových zjištění nebo skutkových závěrů (to jest prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. a/ nebo b/ o. s. ř.) nebo prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
Zbývá vypořádat se s existencí dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.
Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo). Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poměřováno těmito zásadami, dovolání ani v tomto rozsahu opodstatněné není. Dovolatelka v dovolání konstruuje vlastní skutková zjištění a skutkové závěry (provádí vlastní hodnocení provedených důkazů) aniž by tvrdila, že
- soud vzal v úvahu skutečnosti (a které), jež z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
- soud naopak pominul rozhodné skutečnosti (a které) jež byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že
- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor (a v čem tento rozpor spatřuje), nebo že
- výsledek hodnocení důkazů neodpovídá (a v čem) tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.,
a aniž by současně uvedla, že na tomto základě nemají příslušná skutková zjištění v provedeném dokazování oporu „v podstatné části“. Takto formulované skutkové námitky však Nejvyššímu soudu nedovolují učinit závěr, že dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm,. c/ o. s. ř. je dán. K tvrzení, podle kterého se soud nezabýval námitkou, že žalovaný v řízení nepředložil doklad o vrácení projektu pro realizaci, lze ve stejném duchu dodat, že skutkové zjištění o vrácení této dokumentace v provedeném dokazování oporu má; bylo učiněno z účastnické výpovědi žalovaného, přičemž věrohodnost tohoto důkazu nebo způsob jeho hodnocení dovolatelka nezpochybnila.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není opodstatněné ani v rovině dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud je potud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že ani žalobkyně ani žalovaný s dovoláním neuspěli a tím, že v souvislosti s obranou proti podaným dovoláním u nich žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 2 věta první o. s. ř. /per analogiam/).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. března 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář , v. r.
předseda senátu