ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.493.2004.1
sp. zn. 29 Odo 493/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce S. č. a m. v. d., z. s. p. o., proti žalovaným 1) J. G., zastoupenému, advokátem, 2) M. W., zastoupenému, advokátem, 3) W. spol. s r. o., 4) Ž., v. d. v likvidaci, a 5) úpadkyni G. spol. s r. o., o zaplacení částky 1,669.961,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 505/94, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2003, č.j. 2 Cmo 472/2002-210, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. června 2002, č.j. 3 Cm 505/94-174, uložil čtvrtému žalovanému zaplatit žalobci částku 1,699.961,- Kč a na nákladech řízení 66.800,- Kč (výrok I.), žalobu, aby první a druhý žalovaní společně a nerozdílně a třetí a pátá žalované byli povinni zaplatit žalobci částku 1,669.961,- Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost plnění ostatním žalovaným, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.).
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce uzavřel se čtvrtým žalovaným „úvěrové smlouvy“, podle kterých byly na tohoto žalovaného převedeny zůstatky úvěrů původně poskytnutých „VD D. K.“, s tím, že výše dluhu z převedených úvěrů činila 1,669.961,- Kč.
Smlouvu o prodeji podniku uzavřenou 28. ledna 1993 mezi čtvrtým žalovaným a prvním a druhým žalovanými (dále jen „smlouva o prodeji podniku“) soud prvního stupně vyhodnotil jako neplatnou. Odkazuje na ustanovení §243 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §13 odst. 2 obchodního zákoníku uzavřel, že za prodávajícího (rozuměj čtvrtého žalovaného) smlouvu, jež v intencích ustanovení §476 odst. 2 obchodního zákoníku vyžaduje písemnou formu, podepsal „jako“ předseda družstva J. M. a „jako“ místopředseda D. K. Jelikož J. M. nikdy nebyl jako předseda družstva do obchodního rejstříku zapsán, přičemž k datu uzavření smlouvy o prodeji podniku, tj. k 28. lednu 1993, měl zápis statutárních orgánů do obchodního rejstříku konstitutivní charakter (§13 odst. 2 obchodního zákoníku), považoval smlouvu o prodeji podniku za neplatnou. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku shledal rovněž „veškeré další dispozice s převáděným majetkem“ neplatnými.
Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl pouze ve vztahu ke čtvrtému žalovanému, který svůj závazek v intencích ustanovení §323 obchodního zákoníku uznal, a vůči ostatním žalovaným žalobu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č.j. 2 Cmo 472/2002-210, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že prvnímu a druhému žalovaným společně a nerozdílně a třetí a páté žalovaným uložil zaplatit žalobci 1,669.961,- Kč, a to spolu se čtvrtým žalovaným, jemuž tato povinnost byla stanovena rozsudkem soudem prvního stupně, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí zjednal řádný skutkový podklad, a protože zjištěný skutkový stav nezpochybnil žádný z účastníků, zcela v tomto směru odkázal na odůvodnění jeho rozsudku.
Cituje ustanovení §323 a §407 odst. 3 obchodního zákoníku odvolací soud zdůraznil, že první žalovaný závazek, jenž je předmětem řízení, uznal dopisem ze dne 29. září 1994, přičemž plněním splátek „na úvěr“ třetí a pátou žalovanými došlo ve smyslu ustanovení §323 odst. 1 obchodního zákoníku ke vzniku zákonné domněnky, že „tento závazek“ trval v době uznání.
Odvolací soud se neztotožnil ani s právním závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku. Přitakal mu sice v tom, že podle ustanovení §13 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění „platném“ do 30. června 1996 byl zápis statutárního orgánu do obchodního rejstříku zápisem konstitutivním, nicméně akcentoval, že J. M., byť do obchodního rejstříku nikdy zapsán nebyl, byl členskou schůzí družstva zvolen předsedou, a tedy byl podle ustanovení §15 obchodního zákoníku pověřen „činností předsedy družstva a tudíž zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází“. Jelikož „za takovou činnost“ považoval i podpis smlouvy o prodeji podniku, uzavřel, že smlouva o prodeji podniku „obstojí“ i z hlediska ustanovení §243 odst. 3 obchodního zákoníku“, a tudíž není neplatná.
Vycházeje z toho, že závazek „k úhradě úvěrů“ smlouvou o prodeji podniku přešel na prvního a druhého žalované, kteří jej dále „převedli“ vkladem do třetí žalované, která jej následnou smlouvou o prodeji podniku ze 30. prosince 1994 převedla na pátou žalovanou, odvolací soud s odkazem na ustanovení §59 odst. 3 a §477 odst. 3 obchodního zákoníku žalobě i vůči těmto žalovaným z titulu ručitelského závazku vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 28. ledna 1993. Ustanovení §15 obchodního zákoníku totiž - pokračuje dovolatel - upravuje jednání zákonného zástupce podnikatele (družstva), a to vedle právní úpravy jednání statutárního orgánu družstva a pro zcela jiný okruh osob. „Nedostatek způsobilosti statutárního orgánu jednat, nelze nahradit odkazem na zmocnění jednající osoby podle ustanovení §15 obchodního zákoníku“, nehledě k tomu, že uzavření smlouvy o prodeji podniku nepředstavuje úkon, jenž by mohl kdokoli provést toliko na základě „zmocnění“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolání prvního žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) lze považovat dovolání za důvodné tehdy, jestliže v rámci tímto důvodem vymezeného dovolacího přezkumu nelze dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je tak rozhodný výklad zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke 28. lednu 1993, tj. ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 591/1992 Sb.
Podle ustanovení §13 obchodního zákoníku, je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo prostřednictvím zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce (odstavec 1). Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku (odstavec 2).
Podle ustanovení §15 obchodního zákoníku, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Statutárním orgánem družstva je představenstvo, za které jedná navenek předseda nebo místopředseda. Je-li však pro právní úkon, který činí představenstvo, předepsána písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů představenstva (§243 odst. 2 a odst. 3 věta druhá obchodního zákoníku).
Zápis předsedy družstva (představenstva) do obchodního rejstříku měl v době před účinností zákona č. 142/1996 Sb., tj. před 1. červencem 1996, konstitutivní povahu (srov. např. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod číslem 137). V rozsudku ze dne 26. května 2004, sp. zn. 32 Odo 845/2003, Nejvyšší soud dále formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným o jmenování jednatelem s účinky ode dne zápisu do obchodního rejstříku (podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. června 1996), není samo o sobě pověřením k určité činnosti podle ustanovení §15 obchodního zákoníku. Promítnuto do poměrů družstva tak neobstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož byl-li J. M. členskou schůzí zvolen předsedou družstva, byl zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Přes výše uvedené je ale právní posouzení věci odvolacím soudem co do platnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 28. ledna 1993 správné.
Podle ustanovení §765 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku se právní povaha transformujících se družstev řídila až do zápisu změn po transformaci do obchodního rejstříku dosavadními předpisy a stanovami. Výrobní družstva se tedy řídila hospodářským zákoníkem a zákonem č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví.
Podle ustanovení §24f odst. 1 a 2 hospodářského zákoníku jednaly organizace (tedy i družstva) svými statutárními orgány nebo prostřednictvím svých zástupců. Statutárním orgánem organizace byl její pracovník nebo člen, který byl podle zákona nebo podle příslušných organizačních předpisů (např. statutu, stanov, organizačního řádu) oprávněn jednat jménem organizace ve všech věcech. Byl-li statutární orgán kolektivní, organizační předpisy určovaly, jakým způsobem jedná navenek. Z ustanovení §17 zákona č. 176/1990 Sb. dále vyplývalo, že stanovy družstva určí (s výjimkou tzv. malých družstev - viz §21 citovaného zákona), jakým způsobem jedná představenstvo navenek.
V projednávané věci je proto třeba zkoumat, zda v době uzavření smlouvy, tj. k 28. lednu 1993, již došlo k zápisu změn družstva po transformaci do obchodního rejstříku, a ve vazbě na to vyhodnotit, zda byla smlouva řádně podepsána statutárním orgánem družstva. Nebyl-li zápis změn po transformaci v době uzavření smlouvy do obchodního rejstříku zapsán, je nutno vycházet z výše uvedených ustanovení hospodářského zákoníku, zákona č. 176/1990 Sb. a stanov družstva.
Z obchodního rejstříku (srov. rejstříkový spis Dr 166) vyplývá, že návrh družstva na zápis změn po transformaci do obchodního rejstříku byl doručen soudu 28. ledna 1993 a zápis byl povolen ke dni 17. ledna 1994. V době uzavření smlouvy o prodeji podniku (28. ledna 1993) se proto právní povaha družstva řídila dosavadními právními předpisy a stanovami, přičemž právní úkony, pro které byla předepsána písemná forma, činil předseda a místopředseda nebo místopředseda a jiný pověřený člen výrobního družstva.
Řídila-li se právní povaha družstva hospodářským zákoníkem, nebylo možno vycházet při řešení otázky povahy zápisu předsedy družstva (představenstva) do obchodního rejstříku z ustanovení §13 odst. 2 obchodního zákoníku, nýbrž z ustanovení §111 hospodářského zákoníku, podle něhož zápis statutárního orgánu do podnikového rejstříku konstitutivní charakter neměl a důsledkem toho, že statutární orgán nebyl do obchodního rejstříku zapsán, bylo pouze to, že se družstvo nemohlo vůči třetím osobám dovolávat nezapsané skutečnosti, ledaže by prokázalo, že o této skutečnosti věděli (srov. např. závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 402/2003).
Podepsal-li smlouvu o prodeji podniku za družstvo (čtvrtého žalovaného) spolu s D. K. (místopředsedou družstva) J. M. (předseda družstva nezapsaný v obchodním rejstříku), dospívá dovolací soud k závěru, že družstvo jednalo v souladu se stanovami a zápisem v „podnikovém rejstříku“, a dovolatelem uplatněný dovolací důvod (založený na přesvědčení dovolatele o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku) tak naplněn není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání prvního žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nákladový výrok se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. prosince 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu