ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.618.2003.1
sp. zn. 29 Odo 618/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. č. a m. v. d., proti žalovanému P., v. a v. d., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 271/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2003, č.j. 38 Co 463/99-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 4. 1999, č.j. 6 C 271/94-62, ve výroku I., kterým tento soud určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí uvedených v tomto výroku (dále jen „předmětné nemovitosti“) a s ohledem na změnu vzájemného návrhu změnil výrok III. rozsudku tak, že zamítl vzájemný návrh žalovaného, že je vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku III. rozsudku, jen v tom, že změnil specifikaci těchto nemovitostí.
Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že podle ustanovení §776 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. (dále jen „obch. zák.“) bylo povinností zřizovatelů společných podniků podle zákona č. 162/1990 Sb. a č. 176/1990 Sb., převést nejpozději do jednoho roku od účinnosti obchodního zákoníku tyto podniky na obchodní společnosti nebo družstva podle obchodního zákoníku nebo je do této doby zrušit, za přiměřeného použití ustanovení §69 obch. zák. Ze čtyř způsobů zrušení společnosti s právním nástupcem podle uvedeného ustanovení připadal pro přeměnu družstevního podniku na družstvo pouze způsob podle §69 odst. 2 obch. zák., neboť při ostatních způsobech zrušení s právním nástupcem musely mít oba zúčastněné subjekty stejnou právní formu. Sloučení družstevního podniku s družstvem, které provedl žalobce nebylo podle zákona možné a povolené. Jeho důsledkem proto nemohl být přechod předmětných nemovitostí na žalovaného.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), co do důvodů na nesprávné právní posouzení.
V dovolání především obsáhle rozvádí postup při „přeměně“ družstevního podniku S. o. u. n. a snáší argumenty pro potvrzení svého právního názoru, že sloučení družstva s družstevním podnikem bylo přípustné. Upozorňuje rovněž na ustanovení §69g obch. zák. a dovozuje, že konstrukce soudu má neřešitelné důsledky s ohledem na to, že by již nemohlo dojít k likvidaci družstevního podniku.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001. O takový případ jde i v projednávané věci.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V projednávané věci Nejvyšší soud zásadní právní význam neshledal, když otázku, které dovolatel přičítá zásadní význam, již vyřešil v rozsudku ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 79/97.
V tomto rozsudku dovodil, že ustanovení §69 obch. zák. upravovalo čtyři způsoby zrušení společnosti s právním nástupcem. Pro přeměnu družstevního podniku na družstvo připadal v úvahu pouze jeden z nich, a to přeměna podle §69 odst. 2 obch. zák. I když to obchodní zákoník ve znění platném v době „převedení“ družstevního podniku na družstvo nestanovil výslovně, při sloučení podle §69 odst. 3 a násl. obch. zák. musely mít oba subjekty, jak přejímající, tak i slučovaný, stejnou právní formu, jinak nebylo možné sloučení provést. Pokud by se měly slučovat subjekty různé právní formy, bylo nutné před sloučením provést přeměnu jednoho z nich na právní formu druhého a teprve poté přistoupit ke sloučení.
Tento závěr dokumentoval Nejvyšší soud na příkladu týkajícím se důsledků opačného právního závěru na právní postavení společníků obchodních společností, pro které uvedená úprava platila a dovodil, že v rámci výkladu uvedeného ustanovení bylo při nedostatku úpravy postupu k ochraně práv společníků přejímající a slučované společnosti nutno tuto otázku řešit ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 obch. zák., tj. podle zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník, zejména pak podle zásady ochrany menšinových společníků. K tomu dovolací soud uvedl, že obchodní zákoník neumožňoval společníkům, kteří se sloučením nesouhlasili, aby se proti vůli ostatních společníků nestali společníky slučované společnosti či aby jimi být přestali. Jestliže by tedy došlo ke sloučení právnických osob různých forem, mohli by se společníci, kteří před sloučením neručili za závazky společnosti vůbec, nebo jen v omezeném rozsahu, stát proti své vůli neomezeně ručícími společníky. Tak např. pokud by valná hromada společnosti s ručením omezeným, jejíž vklady již byly zcela splaceny, čímž zaniklo ručení společníků za její závazky, rozhodla vahou hlasů svého většinového společníka - veřejné obchodní společnosti - o sloučení s touto společností, stali by se menšinoví společníci společnosti s ručením omezeným neomezeně ručícími společníky veřejné obchodní společnosti. Takový postup však je v rozporu se zásadou ochrany menšinových společníků a vzhledem k tomu, že jej zákon výslovně nedovoluje, nelze jej připustit.
Jestliže z důvodů shora uvedených nelze připustit sloučení obchodních společností různých forem, nelze je - na základě přiměřeného použití §69 odst. 2 obch. zák. vyplývajícího z ustanovení §766 odst. 1 obch. zák. - připustit ani pro jiné právnické osoby.
Proto dovolací soud uzavřel, že z uvedeného vyplývá, že postup, který zvolil žalobce ke splnění své povinnosti podle ustanovení §766 odst. 1 obch. zák. nebyl možný, a proto takový postup nemohl vyvolat důsledky stanovené zákonem při sloučení společností - obchodní jmění „slučovaného“ družstevního podniku nepřešlo na „přejímající“ družstvo. Na tom nic nemění to, že rejstříkový soud uvedenou přeměnu zapsal do obchodního rejstříku. Tohoto zápisu se mohly v dobré víře dovolávat pouze třetí osoby, nikoli osoby zapsané.
K uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 142/1996 Sb., následně začlenila do obchodního zákoníku výslovnou úpravu toho, že lze slučovat pouze společnosti stejné formy, a to proto, aby odstranila shora uvedenou mezeru v zákoně, kterou bylo do té doby nutno odstraňovat výkladem, a předešla tak právní nejistotě v tom směru.
Pro úplnost je ještě třeba dodat, že pokud dovolatel tvrdí, že soudy přehlédly ustanovení §69g obch. zák. v platném znění, pak on sám přehlédl, že toto ustanovení se týká pouze změny právní formy právnické osoby, nikoli sloučení, přičemž právní úprava sloučení je upravena samostatným ustanovením a kromě toho lze podle ustanovení čl. VIII. bodu 7 zákona č. 501/1992 Sb., použít úpravu přeměn – s výjimkami stanovenými v zákoně – pouze pro přeměny zahájené po účinnosti tohoto zákona.
A konečně jestliže dovolatel tvrdí, že předmětná konstrukce soudů má neřešitelné důsledky s ohledem na to, že by již nemohlo dojít k likvidaci družstevního podniku, poukazuje Nejvyšší soud na ustanovení §75b odst. 2 obch. zák.
Protože dovolací soud neshledal dovolatelem tvrzený ani žádný jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel ani jiný důvod netvrdil, není dovolání přípustné a dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. (analogicky), neboť dovolatel procesně způsobil, že odvolání bylo odmítnuto a ze spisu se nepodává, že by žalobci vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu