ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.625.2002.1
sp. zn. 29 Odo 625/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně MVDr. J. H., proti žalovanému Ing. J. H., CSc., o 67.111,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 14/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. října 2001, č. j. 17 Co 329/2000 – 66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 4. 1999, č. j. 13 C 14/99-26 a zavázal žalovaného k zaplacení 67.111,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Okresní soud v České Lípě, který žalobu zamítl, dospěl k závěru, že mezi účastníky je nesporné, že žalovaný opožděně uhradil faktury vystavené žalobkyní. Žalovaný v průběhu řízení nijak nezpochybňoval data splatnosti faktur a ani vyčíslené částky úroků z prodlení. Ze smlouvy o prodeji podniku ze dne 6. 1. 1997 uzavřené na straně prodávající žalovaným a na straně kupující společností J. a.s., kterou prodávající převedl na kupující vlastnické právo k věcem, pohledávkám, jiným právům a majetkovým hodnotám, dospěl soud k závěru, že v souvislosti s převodem podniku žalovaného přešla na společnost J. a. s. ve smyslu ustanovení §477 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“) všechna práva a závazky žalovaného související s jeho podnikem, tedy i závazek zaplatit žalobkyni úroky z prodlení požadované v žalobě. Prodávající, tj. žalovaný, ručí za splnění převedených závazků kupující společností J. a. s. Přestože byla žalobkyně při ústním jednání u soudu dne 19. 3. 1999 seznámena se smlouvou o prodeji podniku žalovaného, a tím seznámena i s (pasivně legitimovaným) dlužníkem, neučinila písemnou výzvu ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obch. zák., podle kterého je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Soud prvního stupně nepovažoval dopis žalobkyně ze dne 27. 7. 1997 za písemnou výzvu vůči dlužníkovi ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. a žalobu zamítl.
Odvolací soud odkázal na správná zjištění soudu prvního stupně a konstatoval nespornost existence a výše dlužné částky s tím, že je mimo pochybnost, že jde o závazek spojený s provozem prodaného podniku a že přechází na kupujícího bez zřetele na to, že povinnost byla číselně vyjádřena až ve vyúčtování provedeném formou faktury, jíž vystavila žalobkyně až po datu prodeje podniku. Odvolací soud považuje za relevantní ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. dopisy ze dne 15. 5. a ze dne 9. 6. 1999, kterými žalobkyně, po rozhodnutí soudu prvního stupně, řádně dlužníka vyzvala k zaplacení částky, jež je předmětem řízení. Obě výzvy zůstaly bezvýsledné, čímž byl založen ručitelský závazek žalovaného podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. a námitka nedostatku pasivní legitimace nemůže obstát. Odvolací soud proto žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalovaný podává z důvodu nesprávného právního názoru odvolacího soudu. Podle dovolatele nebyl v době uzavření smlouvy o prodeji podniku mezi žalovaným a společností J. a. s. závazek, který je předmětem žaloby, žádnému z uvedených účastníků znám, a je proto otázkou, zda tak mohlo dojít k jeho přechodu na kupujícího. Za zásadní spatřuje dovolatel otázku uplatnění výzvy na zaplacení, a to nejen vůči jmenované společnosti, ale i vůči žalovanému. Výzvu učinila žalobkyně až po rozhodnutí ve věci soudem prvního stupně, ovšem pouze vůči společnosti J. a. s. a nikoliv proti žalovanému, kterému tak nemohlo být známo, zda uvedená společnost na základě výzvy plnila, či nikoliv. O tom, že uvedená společnost na výzvy žalobkyně nereagovala, se žalovaný dozvěděl až v průběhu odvolacího řízení. Tím mu byla nepochybně odejmuta možnost uplatnění námitek podle ustanovení §306 odst. 2 obch. zák., navíc žalovaný ztratil instanci k podání řádného opravného prostředku, když odvolací soud meritorně rozhodl. S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Nejvyšší soud po zjištění, že podané dovolání má náležitosti předepsané zákonem (ustanovení §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve musel zabývat otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel uplatňuje přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, avšak dovolací soud musel vzít v úvahu, že dovolání podle cit. ustanovení není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V posuzovaném případě z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že předmětem řízení bylo zaplacení úroků z prodlení z opožděně uhrazených měsíčních faktur za provedené veterinární výkony za období červen 1994 až listopad 1996 (celkem 30 faktur, jimiž byly vyúčtovány veterinární výkony v období 30 měsíců). Těmito fakturami byly vyúčtovány veterinární výkony, představující jednotlivé, samostatné nároky a proto proplacení každého z těchto výkonů je samostatným obchodním případem. Výše částky úroků z prodlení, připínající se k ceně jednotlivých výkonů, pak v žádném z těchto případů nepřesáhla nejen 50.000,- Kč, ale ani 20.000,- Kč. Vymáhaný úrok z prodlení se váže k veterinárním výkonům jak byly provedeny a vyúčtovány a má tudíž samostatný skutkový základ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9/2000 pod poř. č. 9).
Jestliže proto v žádném jednotlivém případě nepřevýšilo peněžité plnění limit, stanovený v §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 4 ve vazbě na §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1, §146 odst.2 věta první (per analogiam) o. s. ř. Žalovaný zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, a žalobkyni podle obsahu spisu v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. června 2004
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu