ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.652.2003.1
sp. zn. 29 Odo 652/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. T., proti žalované Z. H., o zaplacení 113.066,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 888/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2003, čj. 17 Co 280/2001-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.440,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 25.6.1998, čj. 9 C 888/97-18, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 113.066,- Kč a náhradu nákladů řízení a zároveň zamítl žalobu v části týkající se příslušenství. Dále pak odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání s tím, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku přechodu vlastnického práva k věcem, které žalovaná zhotovila pro žalobkyni na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi. Podle žalované dochází k přechodu vlastnického práva k věci zhotovené na základě smlouvy o dílo v okamžiku, kdy objednatel začne věc užívat a nakládat s ní jako se svým vlastnictvím, byť nejsou splněny zákonné podmínky určující formální důvody a skutečnosti stanovené pro přechod vlastnického práva při dokončení díla podle smlouvy uzavřené mezi účastníky. Vzhledem k výše uvedenému dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pokud jde o přípustnost, odkazuje dovolatelka na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že u právní otázky formulované v dovolání neshledává zásadní právní význam. Vzhledem k této skutečnosti, nepovažuje dovolání za přípustné a navrhuje dovolacímu soudu, aby je odmítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb.) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo o ustanovení §239 o.s.ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. nelze opřít.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však dovolatelka návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle §239 odst. 2 o.s.ř., nepodala.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o.s.ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť žalovaná z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto. Žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta ve výši 5.365,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5., §18 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a náhrady paušálních výdajů 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 5.440,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. února 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu