ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.667.2003.1
sp. zn. 29 Odo 667/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně R. L. G., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. U., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 1,683.811,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 145/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2003, č. j. 12 Cmo 295/2002-161, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. září 2002, č. j. 42 Cm 145/99-150, kterým soud prvního stupně připustil, aby do řízení na místo žalobkyně vstoupila společnost „O. S. K. Z. B., F. 31, … B., SRN“.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že v daném případě byly splněny podmínky stanovené zákonem pro změnu účastníka na straně žalobkyně, když tato přistoupení nového účastníka do řízení na její místo navrhla podáním z 5. září 2002 a nový účastník se vstupem do řízení na místo žalobkyně vyslovil souhlas. Právní skutečnost, s níž právní předpisy (§813 občanského zákoníku) spojují převod nebo přechod práva účastníka řízení, o které v řízení jde, tj. zaplacení „pojištění“ oprávněnému ze škody, vzniklé při předmětné přepravě, po zahájení řízení dne 2. září 1999, je dokladem ve spisu (č. l. 68) prokázána. Jestliže soud prvního stupně podle ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) připustil vstup „jmenované společnosti“ do řízení na místo žalobkyně, rozhodl správně.
Pokud jde o použití rozhodného práva „k projednání“ uplatněného nároku, včetně posouzení přechodu práva uplatněného žalobou, odvolací soud uzavřel, že v této právní věci je rozhodným právem „české právo“, když vycházel z ustanovení §10 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle kterého, nezvolí-li účastníci vztahu, jehož subjektem je cizí právnická osoba, rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu. Vzhledem k tomu se zpravidla řídí smlouvy o dopravě právem místa, kde má dopravce sídlo nebo bydliště v době uzavření smlouvy. Jelikož si účastníci rozhodné právo nezvolili, odpovídá v daném případě rozumnému uspořádání vztahu český právní řád, neboť smlouva o přepravě, ze které je právo na náhradu škody žalobou uplatněno, byla uzavřena se žalovaným jako dopravcem podle českého práva.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatel zejména zdůrazňuje, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) nevzal v úvahu, že otázka přechodu práv z původní na novou žalobkyni není vůbec otázkou účastníků řízení (žalobkyně a žalovaného), nýbrž otázkou hmotněprávního vztahu mezi původní a novou žalobkyní. Mezi těmito subjekty pak nejde o vztah ze smlouvy o přepravě [ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., na které odvolací soud odkazuje], nýbrž o vztah ze smlouvy pojistné. Vyjadřuje přesvědčení, že vztah mezi původní a novou žalobkyní je hmotněprávním vztahem mezi firmami, které mají sídlo na území Spolkové republiky Německo, a řídí se tak právem tohoto státu.
Jelikož právo Spolkové republiky Německo jako právo cizího státu není právem, na které by se vztahovala „domněnka“ znalosti práva soudem, měl, podle právního názoru dovolatele, soud postupovat podle ustanovení §53 zákona č. 97/1963 Sb. a učinit opatření ke zjištění hmotněprávního ustanovení práva Spolkové republiky Německo, které upravuje vztah mezi pojišťovnou a pojištěným. Teprve na základě tohoto zjištění by bylo možné posoudit, zda právo Spolkové republiky Německo obsahuje ustanovení, které určuje, za jakých podmínek přechází na pojistitele právo na náhradu škody. Bez provedení tohoto důkazu pak nelze dovodit, že na novou žalobkyni právo přešlo a nelze tedy ani rozhodnout o „záměně“ žalobkyně podle §107a o. s. ř.
Proto dovolatel požaduje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V průběhu dovolacího řízení došlo ke změně obchodní firmy žalobkyně na R. L. G. (srov. výpis z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl A., vložku 21270) a tato změna se promítla i do označení žalobkyně v záhlaví tohoto usnesení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.); není však důvodné.
Jelikož vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel jejich existenci ani netvrdí, přezkoumal Nejvyšší soud správnost rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový vztah nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Shora uvedeným ustanovením je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází k důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva (povinnosti), která nastává po zahájení řízení (aniž by účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení). Jde tedy o stav, kdy účastník řízení po zahájení řízení přestal být nositelem hmotného práva, popř. povinnosti, o něž v řízení jde, a to v důsledku právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod tohoto práva nebo povinnosti. K procesnímu nástupnictví může dojít jen tehdy, učiní-li žalobce procesní úkon, jímž navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka. V návrhu musí žalobce označit zejména právní skutečnost, která podle jeho názoru měla za následek převod nebo přechod práva (povinnosti), uvést, kdy k ní došlo, označit toho, kdo má nastoupit na místo dosavadního žalobce nebo žalovaného. Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.
V posuzovaném případě je předmětem řízení požadavek žalobkyně na zaplacení náhrady škody, která jí měla vzniknout při provádění přepravy, přičemž žalobkyně odpovědnost žalovaného odvozuje z čl. 17 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné pod č. 11/1975 Sb. (dále též jen „Úmluva CMR“)
Podle článku 10 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Podle ustanovení §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle ustanovení §10 zákona, nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu (odstavec 1). Vzhledem k tomu se zpravidla řídí smlouvy o dopravě (smlouvy o přepravě, smlouvy zasílatelské apod.) právem místa, kde má dopravce nebo zasílatel sídlo nebo bydliště v době uzavření smlouvy [odstavec 2 písm. c)].
Podle ustanovení čl. 1 Úmluvy CMR tato úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
Vycházeje z výše citované právní úpravy a skutečnosti, že objednatelem přepravy (odesílatelem) je zahraniční právnická osoba podnikající na území České republiky prostřednictvím organizační složky, a dopravcem je tuzemská fyzická osoba (podnikatel), shledává dovolací soud správným závěr odvolacího soudu, podle kterého se žalobcem uplatněný nárok na náhradu za ztrátu zásilky řídí (při absenci jiné dohody stran) právním řádem České republiky.
Podle ustanovení §813 odst. 1 občanského zákoníku, jestliže pojištěný má proti jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojistitele, a to do výše plnění, které mu pojistitel poskytl.
Ustanovení §813 občanského zákoníku upravuje tzv. postižní právo pojistitele, jehož podstatou je přechod práva pojištěného (poškozeného) na náhradu škody vůči škůdci na pojistitele, a to v rozsahu, v jakém škůdce pojištěnému za škodu odpovídá, maximálně do výše plnění, které pojistitel pojištěnému poskytl. Předpokladem je, že pojistitel poskytl pojistné plnění na základě smlouvy o pojištění majetku a že pojištěný měl v té době právo na náhradu škody proti tomu, kdo ji skutečně způsobil. K této zákonné cesi se nevyžaduje žádný právní úkon a dochází k ní okamžikem poskytnutí pojistného plnění. Pojistitel tím vstupuje do postavení poškozeného vůči škůdci, přičemž vznik odpovědnostního vztahu mezi nimi musí být posuzován podle ustanovení, která dopadají na vztah pojištěného a škůdce.
Jestliže se v řízení o náhradu škody aplikuje české právo (Úmluva CMR je součástí právního řádu České republiky a stanoví-li něco jiného než zákon, použije se před zákonem), pak v právním vztahu odpovědnosti za škodu vystupuje jako škůdce ten, kdo škodu způsobil, a jako poškozený ten, komu vznikla škoda, přičemž důvodnost nároku soud posuzuje podle toho, zda jsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu upravené českým právem. Obdobně platí, že v právním vztahu založeném mezi pojistitelem poškozeného a škůdcem podle ustanovení §813 odst. 1 občanského zákoníku je třeba za škůdce považovat toho, kdo způsobil škodu, a za pojištěného (poškozeného) a pojistitele účastníky smlouvy o pojištění majetku. Podmínky zákonné cese nároku na náhradu škody z pojištěného (poškozeného) na pojistitele se pak posuzují z hlediska naplnění hypotézy této normy a není přitom významné, zda pojistná smlouva byla uzavřena podle cizího práva, když pro přechod práva podle ustanovení §813 občanského zákoníku je rozhodující, zda a v jakém rozsahu poskytl pojistitel pojištěnému pojistné plnění na základě smlouvy o pojištění majetku. Použití příslušných ustanovení českého práva proto nelze vyloučit argumentem, že vzájemný vztah pojistitele a pojištěného byl založen podle norem cizího práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002 sp. zn. 25 Cdo 2892/2000).
V předmětné věci se žalobkyně po žalovaném domáhá peněžního plnění z odkazem na skutková tvrzení, že jí žalovaný způsobil na území České republiky škodu, přičemž v rámci likvidace pojistné události pojišťovna (německá právnická osoba) poskytla žalobkyni pojistné plnění, v důsledku čehož žalobkyně navrhla postup podle ustanovení §107a o. s. ř. Dovodil-li odvolací soud za této situace, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy (ustanovení §813 občanského zákoníku) spojují převod nebo přechod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde, je jeho právní posouzení věci správné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. února 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v. r. předsedkyně senátu