ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.675.2003.1
sp. zn. 29 Odo 675/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně B. s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované A. I. s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 439.804,50,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 165/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003, č.j. 1 Cmo 338/2001-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, do rukou její advokátky.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2.4.2001, č.j. 46 Cm 165/98-60, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 439.804,50 Kč s příslušenstvím jako doplatek ceny za provedení restaurátorských prací.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud především uvedl, že při jednání před ním žalobkyně doložila, že se původní žalovaná (A. D. a.s.) ke dni 1.1.2002 sloučila s A. I. s.r.o., která se stala její právní nástupkyní. Proto odvolací soud vydal usnesení podle §107 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a pokračoval v řízení s touto společností.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo k platné dohodě o postoupení práv a převodu závazků ze smlouvy o dílo ze dne 4.5.1995 uzavřené mezi žalobkyní a A. F. s.r.o. (dále jen „smlouva o dílo“) na žalovanou a k uzavření dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo, protože dohoda o postoupení práv a převodu závazků ze dne 9.7.1996 (dále jen „dohoda“) i dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo byly jménem žalobkyně podepsány pouze jedním jednatelem, přičemž podle zápisu v obchodním rejstříku jsou pro úkony žalobkyně převyšující částku 150.000,- Kč požadovány podpisy dvou jednatelů.
Podle §15 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda ani uzavření smlouvy o dílo „nejsou právní úkony, k jejichž platnosti by zákon stanovil povinnost jednat statutárním orgánem. Jednatel společnosti je nepochybně osobou, která je oprávněna bez dalšího takový úkon učinit ve smyslu shora citovaného ustanovení §15 obch. zák.“
Žalovaná namítla proti nároku žalobkyně na doplacení ceny díla pouze, že jí vzniklo právo na náhradu škody ve výši 352.685,70 Kč. Tato škoda představovala 1/8 smluvní pokuty za prodlení s provedením prací v místnosti č. 513 za období od 28.3. do 7.5.1997, 1/8 způsobené škody za ušlé nájemné od 12.4. do 22.5.1997 a 1/8 celkové škody za používání telefonů od srpna 1996 do 7.5.1997.
V této otázce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná v řízení neprokázala existenci zákonných předpokladů pro vznik práva na náhradu škody podle ustanovení §373 obch. zák., a to porušení smluvní povinnosti (případné prodlení žalobkyně s předáním díla), vznik a výši škody a příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.
Odvolací soud dále konstatoval, že v řízení bylo zjištěno, že žalobkyně své závazky ze smlouvy o dílo splnila, čímž jí vzniklo právo na vymáhaný doplatek kupní ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a to, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolatelka namítá, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nehodnotil plnění získané žalovanou po uzavření dohody jako bezdůvodné obohacení, ale jako plnění ze smlouvy o dílo. Protože odvolací soud hodnotil plnění poskytnuté žalobkyní žalované, resp. její právní předchůdkyni, právně jinak, než soud prvního stupně, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jelikož tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná odkázala na judikáty uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly R 41/99 a R 30/2000. Tvrdí, že odvolací soud při jednání dne 21.1.2003 opakoval ty důkazy, které byly vhodné pro posouzení toho, že dohoda je platným právním úkonem a že plnění poskytnuté žalobkyní po 9.7.1996 je plněním ze smlouvy o dílo a nikoli z bezdůvodného obohacení. V rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. není v rozsudku odvolacího soudu uvedeno, které důkazy opakoval. I z toho důvodu je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení proto, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §324 obch. zák. Podle ustanovení §324 odst. 2 obch. zák. zaniká závazek také pozdním splněním dlužníka, ledaže před tímto plněním již zanikl odstoupením věřitele od smlouvy. Podle §324 odst. 4 obch. zák. se toto ustanovení nedotýká nároku na náhradu škody a smluvní pokuty. Podle dovolatelky je nespornou skutečností, že žalobkyně provedla pro právního předchůdce žalované dílo. Je rovněž nesporné, že dílo bylo provedeno po sjednané lhůtě, a to až dne 7.5.1997, takže se žalobkyně dostala se splněním díla do prodlení. Z toho pak odvolací soud nedovodil odpovídající právní závěr o odpovědnosti žalobkyně za škodu způsobenou žalované prodlením, což je v rozporu s kogentním ustanovením §373 obch. zák., které ukládá tomu, kdo porušil povinnost ze závazkového vztahu nahradit škodu tím způsobenou, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v prodlení se zhotovením díla, vznikla jí i dalším zhotovitelům, kteří byli v prodlení, povinnost nahradit žalované společně a nerozdílně vzniklou škodu.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudků soudu prvního a druhého stupně a aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že nepovažuje změnu právního hodnocení věci odvolacím soudem za vadu. Dále uvedla, že dílo bylo odevzdáno 7.4.1997 z důvodů na straně žalované. Podání žalované označila za nepřesné a právní kvalifikaci za neodpovídající. Tvrdí, že v řízení nebyla prokázána žádná škoda, kterou by žalovaná způsobila.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu,
a) jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V projednávané věci není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem v projednávané věci. Zbývá tedy zkoumat, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam v této věci dovolací soud neshledal.
V projednávané věci dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení, spatřuje je však v tom, že jí odvolací soud nepřiznal právo na náhradu škody, ač jí na jeho náhradu - podle jejího názoru - vzniklo právo. Odvolací soud však nezaložil své rozhodnutí o tom, že dovolatelce nenáleží právo na náhradu škody na právním posouzení tvrzených podmínek vzniku náhrady škody, ale na tom, že dovolatelka neprokázala splnění těchto podmínek. Jde tedy o otázku skutkovou, nikoli právní, takže na této námitce nelze založil přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ohledně jediné právní otázky, na které založil odvolací soud své rozhodnutí, totiž, že jednatel společnosti s ručením omezeným je vždy osobou oprávněnou jednat za společnost podle §15 obch. zák., dovolatel ničeho nenamítá a dovolací soud se jí proto nemohl zabývat.
Z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné. Protože v projednávané věci dovolací soud přípustnost dovolání neshledal, nemohl se tvrzenými vadami řízení zabývat.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 a §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 4. února 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu