ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.701.2003.1
sp. zn. 29 Odo 701/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B. h., a.s. v likvidaci, proti žalovanému Ing. J. D., o zaplacení směnečné pohledávky 13,483.175,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 25/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2003, čj. 4 Cmo 8/2001-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Odvolací soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 16.6.2000, čj. 23 Cm 25/2000-22, kterým soud prvního stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 11.4.2000, čj. 2 Sm 59/2000-9.
Žalovaný zastoupený advokátem podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání s tím, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku, zda neurčitost, a tedy i neplatnost platebního místa na směnce způsobuje neplatnost celé směnky, či zda je v tomto případě směnka splatná v zákonném platebním místě. Oba soudy svoje rozhodnutí založily na závěru, že je-li určení platebního místa na směnce neplatné, použije se zákonné platební místo (se kterým dovolatel nesouhlasí). Pokud jde o přípustnost, odkazuje dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o.s.ř.“). O takový případ jde i v projednávané věci.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) nebo o ustanovení §239 o.s.ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. nelze opřít.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však dovolatel návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle §239 odst. 2 o.s.ř., nepodal.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o.s.ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto. Žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), ve výši 7.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 7 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. ledna 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v .r.
předsedkyně senátu