ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.748.2003.1
sp. zn. 29 Odo 748/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně P. – S., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Č. r. s., zastoupenému, advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 C 1058/1993, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. března 2003, č.j. 22 Co 296/2003-217, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč, do rukou jeho advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení že je vlastnicí budovy čp. 46 na parcele č. 151, filtrační stanice na parcele č. 152, hospodářské budovy na parcele č. 153, žlabovny na parcele č. 151 a garáže s kanceláří na parcele č. 150, vše v k.ú. M. (dále též jen „nemovitosti“). Tvrdila, že tři hospodářská zařízení žalovaného založila P. Č. s.r.o., do níž vložilo hospodářské zařízení Č. P. K. se souhlasem zřizovatele nemovitosti, ohledně kterých vede spor. Dne 27.12.1991 P. Č., s.r.o. tyto nemovitosti bezplatně převedla na žalobkyni podle §347 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“).
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31.10.2002, č.j. 4 C 1058/1993-194, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že je žalobkyně vlastnicí nemovitostí.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že podle §102 odst. 2 hosp. zák. nabývala hospodářská zařízení práv a zavazovala se vždy svým jménem. K majetku, který využívala k plnění svých úkolů, měla právo hospodaření.
Podle §106n odst. 2 hosp. zák. tvoří majetek při založení společnosti s ručením omezeným vklady společníků, přičemž vklad společníka je částí majetku společnosti.
Odvolací soud dovodil že hospodářské zařízení bylo jako samostatný subjekt práv a závazků oprávněno založit společnost s ručením omezeným podle §106n a násl. hosp. zák. Obchodní společnost P. Č., s.r.o zapsaná do podnikového rejstříku vedeného Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 30.8.1991 vznikla jako právnická osoba.
Aby se P. Č., s.r.o. stalo vlastnicí nemovitostí na základě vkladů hospodářského zařízení Č. P. K., které k nim mělo právo hospodaření, muselo by, podle odvolacího soudu, být toto zařízení jejich vlastníkem, neboť nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Odvolací soud dále uvedl, že je pravda, že existují výjimky z této zásady (např. §228 občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., §486 obč. zák., §446 obch. zák.), ovšem takové výjimky jsou možné pouze na základě konkrétního zákonného ustanovení výslovně povolujícího nabytí vlastnictví od nevlastníka. Hospodářský zákoník ve vztahu ke vkladům společníků do obchodní společnosti možnost nabytí vlastnictví k věci od nevlastníka nedovoloval.
Hospodářské zařízení P. K. nebylo vlastníkem nemovitostí, mělo k nim pouze právo hospodaření. To, že mu žalovaný dal k dispozici s nimi případně souhlas, nemohlo znamenat, že by žalovaný přestal být vlastníkem a že se vlastníkem stalo hospodářské zařízení - takový souhlas není nabývacím titulem. Přitom Hospodářské zařízení P. K. učinilo vklad vlastním jménem, nikoli jako zástupce žalovaného.
Vzhledem k tomu, že vklad předmětných nemovitostí do vlastnictví P. Č., s.r.o. byl absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §21 odst. 1 hosp. zák,. nemohla se tato společnost stát jejich vlastníkem. Pak ovšem nemohla ani převést vlastnické právo na žalobkyni (z toho důvodu již nebylo třeba se zabývat otázkou nutnosti registrace smlouvy ze dne 27.12.1991 státním notářstvím). Ani v souvislosti se smlouvou o převodu vlastnictví podle §347 totiž hospodářský zákoník nedovoloval nabytí smlouvy od nevlastníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), co do jeho důvodů na §241a odst. 2 písm. a) a b) a §243 odst. 3 o.s.ř.
Za otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje „otázku, zda byly organizační složky společenských organizací vybavené právní subjektivitou oprávněny zcizovat svůj majetek, k němuž měly ze zákona právo hospodaření, když tento majetek byl formálně ve vlastnictví společenské organizace jako celku“ a otázku, „zda může soud ve sporném řízení jako předběžnou otázku znovu posuzovat to, o čem již bylo pravomocně rozhodnuto rejstříkovým soudem, a zda může obecný soud ve sporném řízení rozhodovat o věcech, které jsou předmětem zápisu do obchodního rejstříku (zápis vkladů, jejich splacení, vznik společnosti).“
Dovolatelka tvrdí, že organizační složky společenských organizací nadané právní subjektivitou nepodléhaly - oproti obecnému režimu práva hospodaření – v majetkové sféře žádné regulaci a omezení ohledně dispozic s tímto majetkem ani jednalo-li se o dispozice jdoucí nad rámec „obvyklého hospodaření“; případnou regulaci mohly zavést pouze stanovy, což v rozhodné době stanovy Českého rybářského svazu ani statuty jeho hospodářských zařízení nečinily. Poukazuje rovněž na to, že ke zcizení majetku formou jeho vkladu do základního jmění společnosti s ručením omezeným, udělil písemný souhlas statutární orgán vlastníka majetku.
Ke druhé dovolací otázce uvádí, že, jak již rozhodl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20.6.2000, sp. zn. 29 Cdo 281/2000, odvolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat, zda došlo k platnému splacení vkladu poté, co bylo splacení zapsáno do obchodního rejstříku. Odkazuje též na dvě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Kromě toho namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud vyslovil ve věci odlišný právní závěr, než který učinil soud prvního stupně, přesto však rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, ale rozhodl ve věci meritorně. Tím dovolatelce odňal „reálnou a efektivní možnost jednat před soudem a porušil zásadu dvouinstančnosti řízení. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001, sp. zn. 21 Cdo 1974/2000 a nález Ústavního soudu ze dne 24.9.1998, sp. zn. III. ÚS 139/98. Kromě toho namítá, že odvolací soud odmítl provést navržený důkaz, aniž to řádně odůvodnil.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, protože není splněna podmínka, že otázka platného přechodu vlastnického práva nebyla dosud judikaturou řešena či že je řešena odvolacími soudy nejednotně. K námitce dovolatelky, že odvolací soud učinil tzv. překvapivé rozhodnutí žalovaná uvedla, že od samého počátku namítala že je vklad nemovitostí do P. Č., s.r.o. absolutně neplatným právním úkonem. Dále uvedla, že nepovažuje za právně a procesně významné neprovedení navrženého důkazu v odvolacím řízení, neboť k platnosti úkonu o převodu nemovitosti zákon vždy požadoval písemnou formu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm c) o.s.ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Za otázku zásadního právního významu dovolací soud považuje otázku, „zda byly organizační složky společenských organizací vybavené právní subjektivitou oprávněny zcizovat svůj majetek, k němuž měly ze zákona právo hospodaření, když tento majetek byl formálně ve vlastnictví společenské organizace jako celku.“
Ustanovení §102 odst. 2 hosp. zák. určovalo, že hospodářská zařízení společenských organizací nabývají práv a zavazují se vždy svým jménem; k majetku, který využívají k plnění svých úkolů, mají právo hospodaření. Ustanovení §103 hosp. zák. stanovilo, že hospodářská zařízení, která vykonávají právo hospodaření k majetku společenské organizace, mohou tímto majetkem nakládat a užívat jej k plnění svých úkolů. A konečně ustanovení §105 odst. 1 hosp. zák. ukládalo hospodářskému zařízení využívat majetek společenské organizace co nejhospodárněji a všemožně ho chránit.
V rámci posuzování první předestřené otázky dovolací soud uzavřel, že z hlediska práva nakládat s majetkem společenské organizace při založení P. Č., s. r. o. hospodářským zařízením takové organizace je třeba vycházet z toho, zda založení této společnosti hospodářskými zařízeními žalované a následné splacení vkladů do této společnosti, bylo možno považovat za postup při plnění úkolů těchto zařízení, ve smyslu ustanovení §103 hosp. zák.
K tomu dovolací soud uzavřel, že tomu tak není. Nakládáním majetkem při plnění úkolů hospodářské organizace je třeba rozumět takové nakládání s tímto majetkem, které je nezbytné ke splnění úkolů, které společenská organizace svým hospodářským zařízením uložila, t.j. nakládání při běžném hospodaření tohoto zařízení. Jestliže tedy např. mělo Hospodářské zařízení Č. P. K. v předmětu podnikání výrobu a zpracování sladkovodních ryb, byla taková výroba a zpracování jejím úkolem a v jeho rámci mohlo nabývat věci potřebné k jeho plnění s vynaložením majetku, ke kterému mělo právo hospodaření a rovněž mohlo ryby či výrobky z nich prodávat atd.
Takovým nakládáním však není vklad majetku, ke kterému má hospodářské zařízení právo hospodaření, do základního jmění obchodní společnosti. Vložením nemovitého majetku, který mu byl svěřen k plnění stanovených úkolů, do základního jmění obchodní společnosti, je dispozicí, která zbavuje hospodářské zařízení možnosti užívat tento majetek bez dalšího k plnění svých úkolů. Takovou dispozicí hospodářské zařízení mohlo ohrozit či dokonce ztížit či znemožnit plnění stanovených úkolů. Nadále totiž nemělo žádný efektivní vliv na nakládání s tímto majetkem, takže mohlo dojít i k úplnému odnětí tohoto majetku původnímu určení, což se také v projednávané věci stalo. Na tomto závěru pak nic nemění souhlas statutárního orgánu Českého rybářského svazu s právním úkonem, neboť jestliže ze zákona vyplývá omezení práva hospodářského zařízení disponovat s majetkem společenské organizace, nelze takové omezení vyloučit souhlasem jejího statutárního orgánu.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou, zda může soud ve sporném řízení jako předběžnou otázku znovu posuzovat to, o čem již pravomocně rozhodl rejstříkový soud a zda může obecný soud ve sporném řízení rozhodovat o věcech, které jsou předmětem zápisu do obchodního rejstříku. K tomu dovolací soud v obecné poloze uzavřel, že to, zda se může soud jako předběžnou otázkou zabývat posouzením toho, co již posuzoval rejstříkový soud při rozhodování o zápisu konkrétní skutečnosti do obchodního rejstříku, závisí na tom, jaká skutečnost má být přezkoumána.
Tak např. z ustanovení §131 a §183 obch. zák. vyplývá, že se soud může zabývat platností usnesení valné hromady za podmínek v těchto ustanoveních stanovených bez ohledu na to, zda již byly právní skutečnosti, vyplývající z posuzovaného usnesení, zapsány do obchodního rejstříku či nikoli (k tomu viz např. usnesení ze dne 25.3.1997, sp. zn. I. Odon 61/96, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy č. 9/1997).
Z ustálené judikatury (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze dne 15.3.1995, sp. zn. 7 Cmo 120/94, publikovaný v časopisu Právní rozhledy č. 12/1995) pak vyplývá, že soudy přezkoumávají v rámci rozhodování o zaplacení ceny ze smlouvy o převodu obchodního podílu platnost smlouvy, ze které žalobce dovozuje nárok, a to bez ohledu na to, zda již byla do obchodního rejstříku zapsána na základě takové smlouvy změna společníků, popřípadě související změny výše vkladů.
Dovolatelka se domáhá posouzení toho, zda může soud ve sporném řízení jako o předběžné otázce „rozhodovat o věcech, které jsou předmětem zápisu do obchodního rejstříku“ ohledně zápisu vkladů, zápisu jejich splacení a zápisu společnosti.
Na přezkoumání právní skutečnosti, na jejímž základě byla zapsána do obchodního rejstříku společnost P. Č., s.r.o., ani na zkoumání zápisu výše vkladů společníků, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a dovolací soud se proto posuzováním těchto otázek nezabýval.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že zakladatel P. Č., s.r.o. nemohl platně splatit svůj vklad do základního jmění společnosti, tj. převést vlastnické právo k předmětu vkladu na společnost. K tomu dovolací soud uzavřel, že obecně lze říci, že posouzení toho, zda byl platně splacen vklad do obchodní společnosti, soudům ve sporném řízení nepochybně přísluší. Je tomu tak např. tehdy, jestliže se bude společnost, jak jí to umožňuje ustanovení §59 odst. 2 obch. zák., domáhat zaplacení hodnoty nepeněžitého vkladu v penězích, nepřešlo-li na ni majetkové právo k předmětu tohoto vkladu, a to bez ohledu na to, zda bylo do obchodního rejstříku zapsáno splacení vkladu (bez zápisu splacení nepeněžitého vkladu by společnost vzhledem k ustanovení §59 odst. 3 obch. zák. nemohla být do obchodního rejstříku zapsána). Bez takového přezkoumání by totiž soud nemohl o povinnosti zaplatit vklad v penězích rozhodnout. Přitom odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2000, sp. zn. 29 Cdo 281/2000, je nepřípadný, neboť v odkazované věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou zániku ručení společníků společnosti s ručením omezeným za její závazky, přičemž ustanovení §106 odst. 2 obch. zák.výslovně určuje, že ručení společníků zaniká zápisem splacení všech vkladů společníků do obchodního rejstříku, nikoli splacením těchto vkladů – pro rozhodnutí tedy bylo rozhodující, zda bylo splacení vkladů zapsáno do obchodního rejstříku, nikoli zda byly splaceny.
Pro úplnost je třeba uvést, že splacení či nesplacení vkladu do obchodní společnosti nemá, jakmile byla společnost zapsána do obchodního rejstříku, žádný vliv na její vznik, může být pouze důvodem neplatnosti společnosti [ §68a odst. 2 písm. d) obch. zák.].
K námitce vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud vyslovil ve věci odlišný právní závěr, než který učinil soud prvního stupně, přesto však rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, ale rozhodl ve věci meritorně, dovolací soud uzavřel, že je nedůvodná. K této námitce je především třeba uvést, že odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu se otázkou odlišného právního názoru odvolacího soudu zabývala z hlediska přípustnosti dovolání, nikoli z hlediska vady řízení, která může být dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (a kterou uplatňuje dovolatelka). Citovaná rozhodnutí označila namítaný postup soudu za odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., nikoli za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále pak je třeba uvést, že přes deklarovaný odlišný názor, odvolací soud věc právně nehodnotil odlišně od soudu prvního stupně, když uzavřel, že „vklad nemovitostí do vlastnictví P. Č., s.r.o. byl absolutně neplatným právním úkonem“. Soud prvního stupně totiž dospěl rovněž k závěru, že „vklad majetku žalovaného do nově založené společnosti je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem.“ Tento závěr sice odvolací soud ve svém rozhodnutí necitoval, to však nic nemění na tom, že jej soud prvního stupně vyslovil. Dále pak soud prvního stupně vyslovil právní závěr, že smlouva o bezúplatném převodu nemovitostí podléhala registraci státním notářstvím, kterýžto právní závěr označil odvolací soud za nadbytečný.
K námitce dovolatelky, že soud odmítl provést navržený důkaz, aniž to řádně odůvodnil, dovolací soud uzavírá, že neprovedení důkazů, které navrhla před soudem prvního stupně, odůvodnil již soud prvního stupně, a to jejich nepotřebností vzhledem k zaujatému právnímu názoru. Pokud pak jde o neprovedení důkazu navrhovaného nově před odvolacím soudem, vyplývá nepřípustnost jejich provedení přímo ze zákona, a to z ustanovení §205a o.s.ř., podle kterého jsou důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně přípustné pouze v případech v něm uvedených. O tom byli účastníci řádně poučeni. To, že nastala některá z uvedených podmínek, dovolatelka ani netvrdila, když požadavek provedení nových důkazů odůvodnila pouze změnou argumentace žalované v odvolacím řízení, což důvodem pro připuštění nových důkazů není. Tuto skutečnost sice měl odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatovat, neučinil-li to však, nelze to považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení podle ustanovení §5 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 5000,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné usnesení, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 8. června 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu